Na každou změnu musíme být připraveni, změny přichází znenadání – plíží se jak tichý stín, had – který nás uštkne znenadání a máme pocit, že nejsme připraveni.
Ale je tomu opravdu tak? Vnímáme jemná varování, která se nám nabízí, nebo je jen přecházíme s omluvami? To, že je přecházíme, nevidíme, je vlastně jen alibi pro nás. Je rozdíl v pochopit, vcítit se, omluvit, a je rozdíl nechat si ubližovat a omlouvat se za chování jiného v tom smyslu můžu si za to sám/sama.
Život kolem nás je kompromis. To, kam necháme dovolit jít ke mně, k mému egu jiné, si říkáme sami. Je pravda na přísloví: „Podám prst a vezme celou ruku.“ Či „Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého“.
Pokud přijde rozhodnutí, volba jiného – jiné duše (partnera, šéfa, dětí, kamarádů), která nás bolí, je třeba nechat duši i egu potřebný čas na to, aby se vzpamatovali, vyléčili…
To, co nám po nepříjemném rozhodnutí brání v cestě vpřed, ovšem není duše . . . ta se vybrečí, pobolí, otřepe, posílí, zacelí a jde dál.
Ego je to, co nám brání se vyléčit, to, co nám brání se posunout . . . „Jak je mohl/mohla . . . !“ není o duši, o srdci, i když to tam bolí a je teskno. Jak jen „mohl/mohla“ je o egu, mozku, prestiži….
Naučme se v každé bolesti, negativu najít něco krásného.
Rozešel se partner? Skvělé, nemusím mu prát ponožky, nemusím poslouchat bolesti hlavy, nemusím jezdit za jeho rodiči…. Všichni najdeme něco, v čem se nám uleví …… a věřme, že dřív či později dojdete do bodu, kdy mu za jeho odchod ještě poděkujeme….. Bo, kdyby zůstal….. nepotkáme toho pravého/pravou …. A teprve teď víme, co je láska. Stejné je to se změnou bydlení, zaměstnání, povolání… Protože, když se nedáme na cestu vpřed, nepotká nás to pěkné, co je pro nás dávno připraveno.
Najděme na všem pozitiva, něco pěkného, krásného.
Udělejme si spolu jednoduchý rituál
Přeložte papír svisle na půl – na první polovinu zapišme bolest a na druhou zapišme, co pozitivního nám tato bolest přinesla.
Při úplňku můžeme provést rituál . . . přečtěme si vše, co jsme napsali, půlku s negativy odtrhněme, rozlučme se s nimi odpusťme těm, kteří nám ublížili, a v ohni papír spalme. Pohledem do ohně si vizualizujme všechna pozitiva, která nás teď čekají (a nepřicházela proto, že naše energie byla blokovaná zlobou, nepřejícností a myšlenkami na to, jak nám bylo ublíženo).
Ten, kdo nám ubližuje, není okolí, ten kdo nám ubližuje, jsme zpravidla my sami, svými postoji, rozhodnutími, myšlenkami.
Okolo nás se vytrácí pospolitost, soudržnost, láska, neochota řešit.
Dříve, než uděláme jakýkoliv zásadní rozhodující krok, mějme na paměti, že by to mělo být to poslední, co jste pro danou situaci mohli udělat. Snažte se komunikovat, řešit, vnímat.
Nepokoušejme se při každém nešvaru, ublížení, ukřivdění, nevyhovění utíkat jak malé děti. Útěkem nic nevyřešíme, jen si nesplněné úkoly duše nabaluje na sebe, a pokud je nevyřeší v tomto životě, potkají ji v tom životě dalším.
Ten, kdo jednou utíká a neřeší, bude utíkat neustále. A život na útěku? Pokud to není naším životním naplněním, bude to jen hra, která nás dřív nebo později dožene.
Vaše KOUZLA JH – Marta Lukácsová
(Článek v rámci placené inzerce. Text není redakčně upravován)