Hrnčířství je řemeslo trvající od dávnověkého člověka neolitické doby, po současnost. Převratnou novinku v něm způsobili Keltové zavedením hrnčířského kruhu. O co by naše znalosti historie byly chudší, nebýt nálezů tisíců hliněných vypálených destiček s klínovým písmem Sumerů a Babyloňanů. Staří křesťanští hrnčíři se dovolávali božího stvoření člověka z hlíny a na svých znacích užívali obraz Adama a Evy.
Také u nás odedávna pracovali lidé s hlínou, třeba při stavbě primitivních chat, či pozdějších domů. Připomenu jak při „šacování“, tj. ohodnocení domů při koupi nebo prodeji, deštenský písař krásně psal staročeštinou: „… vše, co hlínou přimazáno a hřebíkem jest.“
Hrnčířské řemeslo se podle praxe rozvětvilo na lepiče, pecaře, kamnáře, cihláře. Cínové či porcelánové zboží bylo drahé, proto hliněné nádobí šlo na odbyt. Deštenští řemeslníci pracující s hlínou, nacházeli vhodnou surovinu jílových sedimentů třeba ve svažitých polích od Sněžníku, v polní trati zvané Hlinovka. Vhodná hlína je v terénu od Drunčí k Rosičce, kde dlouho vyráběly zboží dvě cihelny. Jílovitá zemina se našla kolem potoka v Struhách a u hradecké silnice, kde ve 20. letech minulého století pracovala Novákova cihelna. Jižně, kousek od ní, v dalším hliništi u lesa Obícka, si mnoho deštenských kdysi „uplácalo“ nepálené cihly ke stavbě domků. Jako pojivo byly za starodávna užívány štětiny vepřů /odtud cihly „vepřovice“/, později do hlíny míchány plevy, nebo řezanka ze slámy.
Z dochovaných starých zápisů známe některé hrnčířské rody i jednotlivce. V části Nedbalov pracoval v čp. 189 delší dobu rod hrnčířů, zmiňovaný už roku 1581. Až
donedávna se zde říkalo „U hrnčířů“. V nedalekém sousedství čp. 183, žili další hrnčíři Pospíšilové, v čp. 190 hrnčíř František Musil, v domě čp. 188 opět hrnčíř Vojtěch Vaněk. V průběhu 19. století byly v Deštné hrnčířské dílny například v čp. 84 Václav Laubský, v čp. 85 Matěj Brožíček, hrnčíř přišlý z Humpolce. rantišek Trešr vyráběl hrnce ve Voleském mlýně čp. 200. Již dříve (r. 1734) se stal slavným deštenský hrnčíř Jan Hájek z Deštné. Po vyučení pracoval v Jindřichově Hradci, odtud se vydal vandrem do Německa a Francie. Získal zkušenosti a po svém návratu byl v Hradci vyhledáván jako šikovný výrobce a stavitel kachlových kamen.
Zachovaná tzv. „řezaná cedule“, (smlouva o dílo) z roku 1590 nám prozradila, že si hradecký hejtman Zelendar najal deštenského „hlinolepiče“ Tomáše Vokrouhlíka, aby hliněnou mazanicí zalepil na půdě zámku stropy pokojů. Kromě peněz dostal Vokrouhlík také sud piva bílého /na půdě bylo asi horko!/. K hrnčířské i cihelné výrobě nutno připomenout, že šlo o fyzicky náročnou práci. Po nakopání jílu v hliníku se materiál ukládal do jámy, kropil se a prošlapával nohama, přidával se jemný písek, vybíraly se kamínky. Hlína se nechala odležet do zimy, kdy obvykle hrnčíři tvořili. Své výrobky vypalovali v homolovité peci, přitom záleželo na přesném rozložení hrnců i dříví. Keramika se musela pálit nad 800 °C, aby nádoby nepropouštěly vodu. Na jaře se hrnčíři vydávali na trhy, bojovali s konkurenty, hůlkami poklepávali na hrnce a vychvalovali zvuk vypálené keramiky.
Nezapomeňme, že v domech byli vítáni dráteníci /drotaři ze Slovenska/, kteří prasklé hrnce a mísy uměli stáhnout sítí drátků tak, že opět sloužili svému poslání.
Jména hrnčířů se ze soupisu řemesel v Deštné vytrácejí koncem 19. století, když už nemohli konkurovat technicky zdatným dílnám. Podobně skončili stavitelé pecí a kamen, nakonec zmizely i cihelny na Deštensku. Tradice hliněné keramiky však nevymizela – vidíme to v záplavě krásných uměleckých a užitných předmětů.
Ještě trochu poezie: „Podej mi sladký pohár ten výrobek z hlíny neb z hlíny pocházím pak po smrti spočinu v ní.“
/starořecký básník Zónás/
Zdroj: Město Deštná – F.K.
