Za deštenskými řemesly (Z historie Deštné #1)

Deštenští řemeslníci – to je pojem zavádějící nás do naší osady, založené slovanskými kolonisty. Museli tehdy užívat mnoha řemeslných zručností při stavbě obydlí a v denním životě. Přibývající provoz kupeckých karavan přes zdejší brod na hradecké stezce vyžadoval, vedle ubytovacích a stravovacích služeb, i provozní řemesla: kováře, koláře, ševce, řemenáře a další.

Ilustrační foto: Pixabay.com – CC0 Public Domain

Zde je počátek rozšiřujících se deštenských řemesel. Postupem času se členila podle zpracovávaného materiálu do skupin potravinářských, kožedělných, stavebních, kovodělných, zpracovatelů hlíny, atd. V Deštné se řemesla tříbila z potřeby místního i okolního trhu. Je také pravdou, že tehdejší vesničané si dřevěné nářadí, provazy, dokonce i boty udělali sami. Přesto deštenská osada měla rozlišení mezi zemědělskou a řemeslnou produkcí. Patrně dobrý odhad měl deštenský kaplan P. Filip Šubrt, když ve své knížce „Z pamětí města Deštné a okolí“ napsal: „Ba, máme důvod se domnívati, že za dob Karla IV., ne-li dříve, byla Deštná na ten čas velkým a zámožným sídlem…“

V rožmberských dobách vrchnost plánovitě vytvářela svá města a městečka jako centra zemědělských a řemeslných trhů. Takovým byla i Deštná, která svými řemeslníky příslušela do cechů města Soběslavi. Potom již nastala vláda hradeckých Slavatů, kteří opět podřídili deštenská řemesla cechům v Jindřichově Hradci. Při soupisu poddaných v Deštné roku 1674 bylo zde zaznamenáno 9 soukeníků, 13 tkalců, 9 ševců, 6 krejčích, 5 řezníků, 3 kováři, vinopalové, – 25 – Zpravodaj Deštenska koláři, bednáři, tesaři a hrnčíři. Většina z nich však měla svá polní hospodářství, jako nezbytný doplněk obživy.

V následujícím století, v roce 1757, bylo v tzv. „Tereziánském katastru“ vypsáno v Deštné 39 řemeslných živností (převážně jednočlenných), přitom v té době měl Chýnov 32 řemeslníků, Černovice 42. Právě v čase rakouských válek za císaře Karla VI. a Marie Terezie (1711-1780), se začala u nás rozvíjet manufakturní výroba, vynucená především potřebami vojska. Přibývaly proto i vojenské zakázky řemeslným cechům. V deštenské gruntovní knize v roce 1720 nacházíme zapsané místní cechy: mlynářský, soukenický, punčochářský a tkalcovský. Do popředí se dostávali řezníci a pekaři, kteří měli u nás na rynku dřevěné prodejní krámy (masné a chlebnice) se svým zbožím.

V dobách napoleonských válek velké vojenské zakázky dostávali i deštenští soukeníci, a mistři si na vojenském velení vymohli, že jejich tovaryši nemuseli nastoupit do vojska. Tento výrobně řemeslný „boom“ dozníval ještě v polovině 19. století, kdy v seznamu obyvatel Deštné napočteme 236 řemeslníků, z nich je nejvíce ševců 32, soukeníků 30 a tkalců 17. Nikdo už nevzpomene potíží, radostí ale i těžké práce našich řemeslníků při své obživě. Autor o nich z archivních záznamů vynesl řadu snad zajímavostí. Z čehož vznikl miniseriál „Za deštenskými řemesly“. Příště to bude o hrnčířích.

Zdroj: Město Deštná – F.K.