Spisovatelé a divadelníci VI. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Jindřichův Hradec byl již od konce 13. století důležitým centrem kultury. Zpočátku ji rozvíjela zdejší vrchnost na svém dvoře i podporou školství a mecenášstvím jednotlivých osobností. Byli to páni z Hradce, kteří do města povolali jezuity a založili slavné jezuitské gymnázium, které vychovalo řadu literátů a proslulo i divadelními představeními. Byli to Černínové, kteří realizovali úmysl založit ve městě tiskárnu, která kolem sebe a týdeníku Ohlas od Nežárky soustředila početnou skupinu spisovatelů. Historické jádro města, zámek a rybník Vajgar se staly inspirací známým básníkům i prozaikům.

F. D. Merth | 18. 10. 1915 – 11. 4. 1995 | KNĚZ a SPISOVATEL

František Daniel Merth se narodil v dělnické rodině v Jindřichově Hradci. V roce 1934 maturoval na zdejším gymnáziu a ve studiu pokračoval na Masarykově univerzitě v Brně studiem češtiny a francouzštiny. V roce 1936 přestoupil na Katolický bohoslovecký seminář v Českých Budějovicích. V roce 1942 byl vysvěcen na kněze, působil dva roky jako kaplan v Pelhřimově a od roku 1944 jako kněz v Českých Budějovicích. Zde byl v roce 1948 zatčen a odsouzen za „protistátní činnost“ na pět let do vězení, po propuštění v roce 1953 již nesměl působit v duchovní správě. Nejdříve pracoval v uranových dolech v Příbrami, v letech 1955-1967 v továrně na brýle v Jindřichově Hradci a poté jako vychovatel postižené mládeže v Černovicích. V roce 1970 obdržel opětovně státní souhlas k duchovní správě a po krátkém působení v Českých Budějovicích byl přeložen do Strašína u Sušice.

I když svou první básnickou sbírku publikoval již ve třicátých letech, své zásadní dílo vydal až ve druhé polovině 20. století. Řada jeho sbírek vyšla jako soukromé bibliofilské tisky. V samizdatové edici KDM publikoval v roce 1980 soubor Rukopisy, který obsahoval celkem šest básníkových sbírek – Ne krví býků, Sedm básní, Sbírání pokladu, Malé hóry, Strašně lidský hlas a Kyrie. Jeho meditativně-reflexivní lyrika došla ocenění literární kritiky až v devadesátých letech, v roce 1995 obdržel cenu Jana Zahradníčka. Zemřel ve Strašíně.

Zdeněk Kryzánek | 30. 10. 1920 – 24. 12. 1975 | HEREC

Narodil se v Jindřichově Hradci v domě č. 170/II, bývalé baště u Vajgaru, kde byl jeho děd baštýřem. V rodném městě navštěvoval gymnázium, po maturitě v roce 1940 se přihlásil na pražskou konzervatoř, kde ovšem studoval jen do roku 1941, do konce války pak pracoval jako výpravčí na dráze.

Po osvobození Československa nastoupil jako herec do divadla v Mostě, po roce odešel do Plzně, kde v tamějším divadle působil až do roku 1959. V Plzni vytvořil na devadesát rolí od barona Krüga v Čapkově Bílé nemoci přes arcibiskupa Arnošta z Pardubic ve veselohře Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně či Buška ve hře Naši furianti Ladislava Stroupežnického až po Jana Žižku z Trocnova v Tylově dramatu Jan Hus. V roli Kalafuny v Tylově hře Strakonický dudák rovněž hostoval v letech 1950-1953 v Národním divadle.

Šťastná plzeňská léta přerušilo udání a za „protisocialistické“ smýšlení byl uvězněn. V roce 1960 byl na amnestii propuštěn, ale nesměl hrát. Vrátil se do Jindřichova Hradce, kde se živil nejprve jako dělník, pak údržbář, průvodce a kastelán na zámku. Od roku 1964 se opět mohl věnovat své herecké profesi a přijal angažmá v divadle v Karlových Varech, kde zůstal dva roky. V roce 1966 odešel do Prahy, kde hrál ve Vinohradském divadle, ale již na počátku období tzv. „normalizace“ se vrátil zpět do Karlových Varů. I zde se však zanedlouho jeho divadelní dráha uzavřela.

V letech 1967-1970 působil rovněž v Československém filmu. Jako filmový herec se sice představil již na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy ztvárnil menší úlohy, například ve filmech Otakara Vávry Němá barikáda a Temno, ale významnější role přišly až ve druhé polovině let šedesátých ve Vláčilových filmech Markéta Lazarová a Údolí včel. Přestože byl obsazen do více než šedesáti filmů včetně Moskalykovy adaptace Babičky Boženy Němcové, v níž ztvárnil roli myslivce, nejvýrazněji se do povědomí českého diváka zapsal jako Žalman ve Filipově televizním seriálu F. L. Věk z počátku 70. let. V této době však jeho herecká kariéra končí. Zemřel v pětapadesáti letech v Praze, pochován je v Jindřichově Hradci.

Adéla Volfová | 3. 10. 1846 – 20. 2. 1940  | HEREČKA

Narodila se v Jindřichově Hradci v domě č. 118/II v ulici pod františkánským klášterem, otec byl majitelem barvírny a mandlovny. V rodném městě absolvovala obecnou školu, od dětství si zamilovala divadlo. Už v roce 1855 tu poprvé vystoupila na jevišti jako statistka, o sedm let později pak dostala od kočovných společností, které do města zavítaly, další role, a protože ji hraní velmi zaujalo, rozhodla se být herečkou.

Svůj profesionální debut si odbyla jako Diana ve hře Malý Richelieu 2. března 1865 v Třeboni u společnosti F. J. Čížka, u níž hrála především naivní milovnice. Postupně vystřídala několik dalších angažmá, v roce 1867 se stala členkou známé Švandovy společnosti a o sedm let později byla přijata do pražského Prozatímního divadla. Vrchol své herecké kariéry prožila v Národním divadle, jehož členkou byla v letech 1881-1899. Během své profesionální kariéry vystoupila v téměř pěti tisících divadelních inscenacích, v nichž ztvárnila přes osm set postav. Nepatřila k herečkám obsazovaným do hlavních rolí, její doménou byly svérázné postavy rozšafných žen a pečlivých maminek, stejně jako služebných, výřečných hospodyněk či hašteřivých stařen a v tomto oboru náležela k nejlepším. Vytvořila například první Šumbalku ve Stroupežnického hře Naši furianti nebo Evinu tetku v Gazdině robě Gabriely Preissové. Největší úspěchy ovšem sklízela v postavách her Josefa Kajetána Tyla, jako byla například Madlenka v Tvrdohlavé ženě, postava Vojtěcha ve hře Paní Marjánka, matka pluku či Prokopa v Paličově dceři. Když v roce 1899 opouštěla Národní divadlo, ocenili čeští autoři její zásluhy o původní dramatickou tvorbu čestným uznáním.

V roce 1897 byla nadšeně přijata ve svém rodišti, kde vystupovala ve prospěch postavení plánované budovy městského divadla. Své poslední představení sehrála 28. března 1902 už jako host v Heřmanově Městci. V letech 1880-1907 vedla ochotnické divadlo v pražském klášteře sv. Anny, ovládala několik jazyků, překládala, například pro Národní divadlo Gresserovu hru Po stopě zločinu. V roce 1913 vydala v Praze knihu vzpomínek Svému rodišti, v níž píše o svém mládí prožitém v Jindřichově Hradci, trnité cestě k umělecké dráze i o své herecké kariéře.