Jindřichohradecká vrchnost I (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Počátky Jindřichova Hradce souvisejí s existencí starého slovanského hradiska ve výhodné poloze na ostrohu řeky Nežárky a Hamerského potoka, které bylo nejpozději od 10. století správním centrem širokého okolí a zároveň důležitým strategickým bodem na jihu českého přemyslovského státu. Město vzniklo ve 13. století jako poddanské, v němž měla všechny rozhodující pravomoci vrchnost. Po pánech z Hradce vyženil na počátku 17. století panství i město Vilém Slavata, stejným způsobem ho na konci téhož století získali Černínové. Ti pak jako vrchnost vůči městu vystupovali do poloviny 19. století, jindřichohradecký zámek a velkostatek vlastnili ale ještě téměř sto let.

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Hradci pochází z roku 1220, kdy jindřichohradecké panství vlastnil zakladatel rodu pánů z Hradce, Jindřich I., nejstarší syn Vítka z Prčice. Jindřich na místě původního hradiska vystavěl gotický hrad, v jehož předhradí z původní řemeslnicko-obchodní osady vzniklo v polovině 13. století město.

V listině Jindřichova syna Vítka z Hradce z roku 1255 se objevuje jméno nejstaršího známého hradeckého městského funkcionáře, rychtáře Jindřicha, zvaného Kameník, z roku 1293 pochází první dochovaná zmínka o Hradci jako o městě, o čtyři roky později jsou poprvé výslovně jmenováni jindřichohradečtí měšťané.

Město nese jméno po zakladateli rodu pánů z Hradce, Jindřichovi, v latinských listinách bylo ovšem nazýváno Nova domus, odtud pozdější německé Neuhaus, současný název města je poprvé doložen až roku 1410. Erb pánů z Hradce, zlatá růže v modrém poli, je dodnes ve znaku města, privilegiem krále Vladislava II. z roku 1483 doplněný o dva zlaté královské lvy a iniciálu W s korunkou. Toto povýšení městského znaku panovníkem vyjadřuje výjimečné postavení, které poddanské město Jindřichův Hradec v tehdejších Čechách zaujímalo.

Vrcholu svého rozvoje dosáhlo město za posledních pánů z Hradce ve 2. polovině 16. století. V té době se přestavují původní gotické a staví nové renesanční měšťanské domy na náměstí i v přilehlých ulicích, za severními hradbami se rozrůstá takzvané Nové město, stavební ruch vládne i na předměstích na pravém břehu Nežárky a za rybníkem Vajgar. Měšťané těžili z rušného obchodního a řemeslnického života, zejména výroby a prodeje sukna. Význam města vzrůstal nejen hospodářsky, ale také vysokým postavením, které zaujímali hradečtí Vítkovci v politickém životě státu. Město spravoval zpočátku rychtář, později získali určité pravomoci i zástupci měšťanstva, tzv. konšelé, kteří ze svého středu volili purkmistra. V průběhu staletí nabývali tito městští funkcionáři na významu při správě města.

Jindřichův Hradec neutrpěl velké škody ani ve třicetileté válce, kdy už patřil Vilému Slavatovi. Ten si jako královský místodržící dokázal svůj majetek ochránit, a tak když v roce 1654 pořizoval soupis obyvatelstva a domů, byl mezi českými městy Jindřichův Hradec se svými 405 domy na druhém místě hned za Prahou. Přestože poměr vesměs utrakvistických měšťanů ke katolické vrchnosti byl dlouho nepřátelský a město proto ztratilo po Bílé hoře mnoho ze svých výsad, časem se rozpory otupily a vzájemné vztahy zlepšily. Od konce 17. století přestal být Jindřichův Hradec sídelním městem nových majitelů panství, Černínů, a jeho politický i hospodářský význam postupně klesal. Vzrůstaly naopak kompetence měšťanů při správě města, zejména po josefínských reformách, kdy získali možnost volit své zástupce do magistrátu. Rozhodující vliv na jejich jmenování si však až do poloviny 19. století udržela vrchnost.