Jindřichohradecká vrchnost II: Páni z Hradce

…pokračování z minulého týdne (Jindřichohradecká vrchnost I)

Zakladatelem rodu pánů z Hradce se stal Jindřich I., nejstarší syn Vítka z Prčice. Do svého erbu dostal zlatou růži v modrém poli, která je i součástí znaku města Jindřichova Hradce. Páni z Hradce po čtyři století hráli důležitou roli v českých dějinách a patřili spolu s rodově spřízněnými Rožmberky k nejvýznamnějším představitelům české šlechty. Téměř po celé období vrcholného i pozdního středověku a raného novověku ovlivňovali politický, hospodářský i kulturní život v Čechách a částečně i na Moravě a zaujímali důležité postavení na českém královském dvoře.

Jindřich I. z Hradce se poprvé v dochovaných pramenech objevuje jako člen družiny krále Přemysla Otakara I. v roce 1205 a od té doby vystupuje v roli svědka téměř na všech listinách českého krále a často i na listinách pražského biskupa až do roku 1237. Působil v různých funkcích u královského dvora, v roce 1213 například doprovázel krále Přemysla na sněm do Řezna, od roku 1217 vystupoval jako nejvyšší maršálek, král ho pověřoval i úkoly diplomatickými. Za jeho působení byl na jindřichohradecké panství povolán řád německých rytířů, kterému svěřil duchovní správu a který mu pomohl kolonizovat dosud řídce obydlené území. Jindřich zemřel po roce 1237, zřejmě na svých moravských statcích v Báňově, nebo byl pohřben na Velehradě.

Jeho syn Vítek I. z Hradce v letech 1223-1259 také aktivně zasahoval do politického dění země, na konci čtyřicátých let vykonával úřad kastelána v Olomouci. V tomto městě působil i jeho nejmladší syn Dětřich, jenž se tam v roce 1281 stal biskupem. Jindřichohradeckého panství se ujal Dětřichův starší bratr Oldřich I. z Hradce. I on se pohyboval na královském dvoře, v letech 1265-1269 zastával úřad podkomořího. Stal se hospodářsky i politicky mocným představitelem šlechty, která se v sedmdesátých letech 13. století vůči králi Přemyslu Otakaru II. postavila do opozice. Oldřich podporoval Přemyslova středoevropského konkurenta a protivníka Rudolfa Habsburského. Bez vlivu na tento postoj zřejmě nebyla ani Oldřichova manželka Marie, která pocházela z dolnorakouského šlechtického rodu pánů z Hardeggu. I z jejího podnětu vzniklo na jindřichohradeckém dvoře Oldřicha I. a jejich syna Oldřicha II. významné kulturní centrum, kde se pěstovala hudba a literatura, dosahující svou kvalitou úrovně pražského královského dvora. Oldřich II. z Hradce se po smrti Přemysla Otakara II. smířil s novým králem, jemuž odkázal většinu svého majetku, zůstane-li bez dědice. Václav II. za to udělil jindřichohradeckému pánu některá privilegia, například usadit ve městě židovské rodiny. To umožnilo další rozvoj řemesel a obchodu a rozkvět města i panství v dalším období. Oldřich II. se oženil s Machtildou ze Schaumburgu, s níž se nakonec dědice dočkal, a jindřichohradecké dominium zůstalo v rukou pánů z Hradce.

Vrchností se v roce 1312 stal jejich syn, za jehož působení prožíval Jindřichův Hradec období rozkvětu. Oldřich III. stavebně rozšířil svou hradní rezidenci, jednu z gotických komnat nechal v roce 1338 vyzdobit jedinečnými nástěnnými malbami, zobrazujícími legendu o svatém Jiří. Na okrajích města se budovaly kamenné hradby, stavěly se městské brány, při kostele sv. Jana Křtitele se usadil mnišský řád minoritů, který tu vybudoval klášter. I Oldřich III. se politicky angažoval, po vymření Přemyslovců se postavil proti Janu Lucemburskému, ale svůj postoj změnil a stal se jeho přívržencem a spolehlivým dvořanem, jenž krále doprovázel na cestách a pomáhal mu i vojensky. Za své služby pak získal některé nové državy a směnil s králem své odlehlé moravské panství Báňov za město Telč, které později vzkvétalo pod vládou tamní větve rodu pánů z Hradce. Posledním Oldřichovým reprezentačním počinem se stala jeho účast na korunovaci Karla IV. Doprovázel ho syn Jindřich, který se narodil z jeho manželského svazku s Markétou Korutanskou, s níž měl ještě syny Oldřicha a Menharta a dceru Annu, s druhou manželkou Klárou z Bílkova ještě syna Heřmana.

Po smrti Oldřicha III. si jeho synové rozdělili dosud celistvé panství, které tím hospodářsky oslabilo. Nejmladší Heřman se v politice příliš neangažoval, Menhart byl jako duchovní jmenován biskupem tridenským, Oldřich IV. se stal přísedícím zemského soudu. Nejvyšších pozic dosáhl Jindřich II. z Hradce, který se uplatnil ve službách Karla IV. jako vojevůdce, doprovázel ho na cestách, v italské Pise mu snad i zachránil život. Po smrti Jindřicha II. se v čele rodu octl jeho nejstarší syn Jindřich III. z Hradce, jemuž se podařilo zastavit stagnaci panství a Jindřichova Hradce. V roce 1389 udělil městu první psané privilegium, kterým se vzdal práva odúmrti a umožnil tak měšťanům volně disponovat svým majetkem. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků pak umožnilo další rozvoj města i panství, který však byl narušen neklidnými poměry v období vlády Václava IV. a následným obdobím husitských válek. Jindřich III. dosáhl i významného postavení u královského dvora, když v závěru svého života získal prestižní úřad nejvyššího pražského purkrabího. S manželkou Alžbětou z Hardeggu měli dvě dcery a syny Jana a Oldřicha. Zemřel roku 1398.

Jan III. z Hradce se rovněž uplatnil na královském dvoře, kde zastával úřady pražského a nejvyššího purkrabího, jeho syn Jan IV. pak podle svého působiště získal přídomek Telecký. Druhý syn Jindřicha III., Oldřich, zvaný Vavák, pak po smrti bratra Jana III. z Hradce, který padl v listopadu 1420 ve vojsku císaře Zikmunda, stanul v čele rodu pánů z Hradce, ovšem jako přívrženec husitů. Na čáslavském sněmu byl jako významný představitel utrakvistické šlechty zvolen jedním ze správců království. V neklidné době však neměl čas uplatnit své diplomatické nadání, nebo již téhož roku zemřel. Jeho pozici pak zaujal Menhart, pravnuk Oldřicha III. z Hradce a vzdálený bratranec Oldřich Vaváka, po němž zdědil hradeckou část rodového majetku.

Menhart z Hradce jako obratný diplomat těžil zpočátku ze spojenectví s husity, svou orientaci však časem změnil ve prospěch stavovských zájmů šlechty a udržení pořádku v zemi. V bitvě u Lipan se výraznou měrou podílel na porážce radikálních kališníků a pak usiloval o smír mezi utrakvisty a Zikmundem, jehož nárok na českou korunu podporoval. Za zásluhy o přijetí Zikmunda za českého krále byl pak odměněn úřadem purkrabího na Karlštejně a nejvyššího purkrabího pražského. Stal se jedním z nejmocnějších mužů království a důsledným odpůrcem Jiřího z Poděbrad, který ho v roce 1448 uvrhl do vězení, kde onemocněl a cestou na Karlštejn zemřel.

Smrtí Menhartova syna Oldřicha v roce 1453 vymřela původní jindřichohradecká linie rodu pánů z Hradce. Po krátké poručnické správě Zdeňkem ze Šternberka se rodového panství ujali synové Jana z Hradce, vnuka Jindřicha III., z telecké větve rodu, Heřman a po jeho smrti Jindřich IV. Největšího rozkvětu dosáhlo jindřichohradecké panství v období 16. století, kdy Jindřichův Hradec patřil k největším a nejvýznamnějším městům v Českém království. Zasloužili se o to Jindřichovi potomci Adam I., Jáchym a Adam II. z Hradce, jehož syn Jáchym Oldřich, který zemřel v roce 1604, byl posledním představitelem mocného šlechtického rodu.