Aktuálně

Soukenictví v Deštné (Z historie Deštné #8)

V minicyklu ZA DEŠTENSKÝMI ŘEMESLY nahlédneme do významného oboru SOUKENÍKŮ. V deštenské osadě měl staletou tradici, i když písemné prameny jsou zachované až z mladších dob. Přesto je o soukenících hojně zápisů. K nim do cechu byli řazeni pláteníci, postřihači suken a valcháři. Mistři těchto oborů patřili k bohatším a váženým měšťanům. Připomenu jindřichohradeckého boháče, soukeníka Ondřeje Bílského, který se tam přistěhoval z Deštné. 

947051 / Pixabay

K soukenické technologii jen stručně řečeno: Pečovalo se o střiž ovcí, letní vlna byla měkčí. Tkaní sukna bylo podobné jako u jiných textilií, jen soukenický stav byl širší a mohutnější. Potom bylo třeba hodně vody – horké louhování, odmašťování lidskou močí (dědové ji sváželi od domů), důležité bylo stloukání sukna na valše poháněné vodou (chudší soukeníci jej šlapali nohama v kádích). Následovalo napínání na rámy, počesávání svazkem bodláků (tzv. soukenickou štětkou). Důležitý byl postříhač, který nůžkami stříhal vlas sukna na stejnou délku. Pokračovalo se lisováním a nastoupili barvíři. Hotová sukna se stáčela do válce, tzv. postavu, s délkou kolem 18 bm. Kvalita se značila pečetěmi, nejlepší sukno mělo 6 pečetí a jeho postav stál např. v roce 1684 – 100 zlatých (cena chalupy).

První zachované zápisy o deštenských soukenících najdeme v roce 1585, kdy známe pět jmen. Jejich počet postupně vzrůstal, v roce 1674 bylo devět soukeníků, v roce 1722 již jedenáct, to už měli svůj cech.

Převratné doby zažili naši předkové v napoleonských válkách. Rakouská armáda žádala další výstroj a vojenský úřad v Táboře uložil všem soukenickým cechům v kraji povinné dodávky suken. Na deštenské připadlo vyrobit do konce října 1805 – 110 postavů bílého a 55 postavů melírovaného sukna. Kdo práci nevykoná, bude potrestán! Naši soukeníci souhlasili, ale žádali zálohu 3.400 zlatých, kromě toho osm tovaryšů (jmenovitě) bude osvobozeno od vojenské služby. Velitelství to schválilo a deset mistrů s tovaryši pilně pracovalo, aby zakázku včas splnili.

Sotva dílo odevzdali, přitrhla počátkem prosince téhož roku další pohroma. Francouzské vojsko porazilo u Slavkova rusko-rakouské armády a valilo se do jižních Čech. Jejich velitel, maršál Barnadotte, si v Jindřichově Hradci zřídil hlavní stan a hned nařídil, aby jeho vojsko dostalo několik tisíc párů bot, klobouků a na tři tisíce běžných metrů sukna modrého a zeleného. Do týdne! Jinak vypálí celé město! Deštenští soukeníci opět museli napnout síly, aby svůj díl pro Francouze vyrobili. Již tehdy bylo v cechu  třicet mistrů soukeníků, k tomu nezjištěný počet tovaryšů.

Válečné doby přešly, řemesla zkonsolidovala, soukenictví opět vzkvétalo. O těchto časech první poloviny 19. století píše kaplan Filip Šubrt ve své knížce Z pamětí města Deštné a okolí: „V Deštné byla hojnost zámožných soukeníků, kteří sami vydělávajíce, také hospodským a řezníkům výdělek přáli“.

V létě roku 1846 přišla zlá událost, kdy neopatrností sousedů vyhořel celý střed Deštné s kostelem a farou. Nejvíce plakali soukeníci, kterým v domě cechmistra Josefa Eliáše shořela „matka pokladnice“ se zapsanými privilegiemi. Na písemné zprávě o tomto neštěstí pro potomky, je vedle podpisů starších cechu červeným voskem otištěná pečeť s opisem „Tuchmacher Budn Deschna“ (soukenický spolek Deštná). Dlouho se deštenští vzpamatovávali z této tragédie. I když ve volebním seznamu v červenci r. 1848 je zapsáno 231 místních řemeslníků, řada z nich práci vykonávala nepravidelně.

V té době se již v okolí rozšiřují továrny na tkaní suken (Nový Etynk, Jindřichův Hradec, Kardašova Řečice). Cechovní výroba upadá, v roce 1859 došlo ke zrušení cechů a 1. května 1860 vstoupil v platnost nový živnostenský řád. Vznikla společenstva, soukeníci, tkalci, krejčí, kloboučnici, ševci byli zařazeni do spolku ošacujícího.

 V druhé polovině 19. století již tovární výrobky zaplavují trh, přesto ještě v roce 1868 v Deštné pracují soukeníci J. Červenka čp. 206, J. Kloboučník čp. 30, J. Kloboučník čp. 212, D. Lieblich čp. 17 a J. Červenka čp. 160.

Naproti tomu u nás stále po domácku pracovalo dost tkalců pro překupníky (faktory). Z památek na bohaté deštenské soukeníky zůstala jen jejich cechovní korouhev, nesená při slavnostech, která však byla, bohužel, kolem roku 1975 spálena na dvoře fary.

František Kvapil (Deštenský zpravodaj 3/2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjadříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít