Soukenictví v Deštné (Z historie Deštné #8)

V minicyklu ZA DEŠTENSKÝMI ŘEMESLY nahlédneme do významného oboru SOUKENÍKŮ. V deštenské osadě měl staletou tradici, i když písemné prameny jsou zachované až z mladších dob. Přesto je o soukenících hojně zápisů. K nim do cechu byli řazeni pláteníci, postřihači suken a valcháři. Mistři těchto oborů patřili k bohatším a váženým měšťanům. Připomenu jindřichohradeckého boháče, soukeníka Ondřeje Bílského, který se tam přistěhoval z Deštné. 

947051 / Pixabay

K soukenické technologii jen stručně řečeno: Pečovalo se o střiž ovcí, letní vlna byla měkčí. Tkaní sukna bylo podobné jako u jiných textilií, jen soukenický stav byl širší a mohutnější. Potom bylo třeba hodně vody – horké louhování, odmašťování lidskou močí (dědové ji sváželi od domů), důležité bylo stloukání sukna na valše poháněné vodou (chudší soukeníci jej šlapali nohama v kádích). Následovalo napínání na rámy, počesávání svazkem bodláků (tzv. soukenickou štětkou). Důležitý byl postříhač, který nůžkami stříhal vlas sukna na stejnou délku. Pokračovalo se lisováním a nastoupili barvíři. Hotová sukna se stáčela do válce, tzv. postavu, s délkou kolem 18 bm. Kvalita se značila pečetěmi, nejlepší sukno mělo 6 pečetí a jeho postav stál např. v roce 1684 – 100 zlatých (cena chalupy).

První zachované zápisy o deštenských soukenících najdeme v roce 1585, kdy známe pět jmen. Jejich počet postupně vzrůstal, v roce 1674 bylo devět soukeníků, v roce 1722 již jedenáct, to už měli svůj cech.

Převratné doby zažili naši předkové v napoleonských válkách. Rakouská armáda žádala další výstroj a vojenský úřad v Táboře uložil všem soukenickým cechům v kraji povinné dodávky suken. Na deštenské připadlo vyrobit do konce října 1805 – 110 postavů bílého a 55 postavů melírovaného sukna. Kdo práci nevykoná, bude potrestán! Naši soukeníci souhlasili, ale žádali zálohu 3.400 zlatých, kromě toho osm tovaryšů (jmenovitě) bude osvobozeno od vojenské služby. Velitelství to schválilo a deset mistrů s tovaryši pilně pracovalo, aby zakázku včas splnili.

Sotva dílo odevzdali, přitrhla počátkem prosince téhož roku další pohroma. Francouzské vojsko porazilo u Slavkova rusko-rakouské armády a valilo se do jižních Čech. Jejich velitel, maršál Barnadotte, si v Jindřichově Hradci zřídil hlavní stan a hned nařídil, aby jeho vojsko dostalo několik tisíc párů bot, klobouků a na tři tisíce běžných metrů sukna modrého a zeleného. Do týdne! Jinak vypálí celé město! Deštenští soukeníci opět museli napnout síly, aby svůj díl pro Francouze vyrobili. Již tehdy bylo v cechu  třicet mistrů soukeníků, k tomu nezjištěný počet tovaryšů.

Válečné doby přešly, řemesla zkonsolidovala, soukenictví opět vzkvétalo. O těchto časech první poloviny 19. století píše kaplan Filip Šubrt ve své knížce Z pamětí města Deštné a okolí: „V Deštné byla hojnost zámožných soukeníků, kteří sami vydělávajíce, také hospodským a řezníkům výdělek přáli“.

V létě roku 1846 přišla zlá událost, kdy neopatrností sousedů vyhořel celý střed Deštné s kostelem a farou. Nejvíce plakali soukeníci, kterým v domě cechmistra Josefa Eliáše shořela „matka pokladnice“ se zapsanými privilegiemi. Na písemné zprávě o tomto neštěstí pro potomky, je vedle podpisů starších cechu červeným voskem otištěná pečeť s opisem „Tuchmacher Budn Deschna“ (soukenický spolek Deštná). Dlouho se deštenští vzpamatovávali z této tragédie. I když ve volebním seznamu v červenci r. 1848 je zapsáno 231 místních řemeslníků, řada z nich práci vykonávala nepravidelně.

V té době se již v okolí rozšiřují továrny na tkaní suken (Nový Etynk, Jindřichův Hradec, Kardašova Řečice). Cechovní výroba upadá, v roce 1859 došlo ke zrušení cechů a 1. května 1860 vstoupil v platnost nový živnostenský řád. Vznikla společenstva, soukeníci, tkalci, krejčí, kloboučnici, ševci byli zařazeni do spolku ošacujícího.

 V druhé polovině 19. století již tovární výrobky zaplavují trh, přesto ještě v roce 1868 v Deštné pracují soukeníci J. Červenka čp. 206, J. Kloboučník čp. 30, J. Kloboučník čp. 212, D. Lieblich čp. 17 a J. Červenka čp. 160.

Naproti tomu u nás stále po domácku pracovalo dost tkalců pro překupníky (faktory). Z památek na bohaté deštenské soukeníky zůstala jen jejich cechovní korouhev, nesená při slavnostech, která však byla, bohužel, kolem roku 1975 spálena na dvoře fary.

František Kvapil (Deštenský zpravodaj 3/2014)