Hudebníci V. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Život obyvatel Jindřichova Hradce po dlouhá staletí provázela hudba. Již na přelomu 13. a 14. století existoval bohatý kulturní život na dvoře pánů z Hradce, hudba byla i nedílnou součástí duchovního života měšťanů. Po krátkém úpadku kulturního ruchu v prvním desetiletí třicetileté války přispělo k rozvoji hudebního dění ve městě zejména působení jezuitské koleje, kde se hudba aktivně provozovala a z níž vzešel i věhlasný Adam Václav Michna z Otradovic. Významně se zapsal Jindřichův Hradec do dějin české hudby v 19. století. Dráhu hudebního skladatele tu zahájili Bedřich Smetana a Vítězslav Novák, na hudebním životě města se podílely kapely studentů, ostrostřelců a dalších spolků včetně vynikající hudby vojenské, které tu působily i ve století následujícím. V době po druhé světové válce pak vyniklo zejména působení Jindřichohradecké opery.

Karel Berman | 14. 4. 1919 – 11. 8. 1995 | PĚVEC a REŽISÉR

Významný jindřichohradecký rodák, který pocházel ze zdejší židovské rodiny, získal hudební základy ve hře na klavír od svého otce Rudolfa Bermana. Poprvé vystoupil veřejně jako klavírista již v sedmi letech, v deseti letech poprvé hrál divadlo. Když v roce 1938 absolvoval jindřichohradecké gymnázium, byl pro svůj výrazný talent přijat na pražskou konzervatoř. Studium mu znemožnila druhá světová válka a Norimberské zákony. Byl jako Žid vězněn v nacistických koncentračních táborech, v letech 1943-1944 se podílel na kulturním životě v terezínském ghettu, kde zpíval v operách, režíroval a řídil sbor. Spolupracoval zde například s dirigentem Karlem Ančerlem a skladatelem Pavlem Haasem. Později byl umístěn v Osvětimi, Kauferingu a v bavorském Allachu u Dachau.

Po válce dokončil konzervatoř a v letech 1946-1948 působil v opavské opeře, od roku 1948 byl pěvcem a režisérem operního souboru Městského divadla v Plzni. V roce 1953 byl angažován do Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista a později režisér až do roku 1994. Od roku 1961 působil též jako pedagog na pražské konzervatoři, od roku 1964 také na Hudební fakultě AMU, kde byl v roce 1990 jmenován profesorem.

V Národním divadle ztvárnil osm desítek rolí českého i světového operního repertoáru a vystoupil ve více než třech tisících představeních. K nejznámějším patřila jeho role Kecala v Prodané nevěstě, Vodníka v Rusalce, proslavila jej úloha Leporella v Mozartově opeře Don Giovanni, kterou zpíval v několika nastudováních.

Byl též talentovaným libretistou a své znalosti uplatňoval jako překladatel hudebních textů. Ještě po svém odchodu do penze působil v mimopražských divadlech a na rakouských a německých scénách, především v Lipsku, Berlíně a ve Vídni. V roce 1993 obdržel cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera, v květnu 1995 obdržel ve Vídni v přítomnosti rakouského kancléře prestižní medaili „Fidelio“. Za dobu své umělecké činnosti vystoupil Karel Berman v téměř 3500 představeních, celkem 80 oper a operet režíroval. Bermanovo poslední vystoupení se uskutečnilo v roce 1995 ve vídeňské Státní opeře, kde účinkoval na galakoncertu k 50. výročí ukončení druhé světové války. V roce 2005 po něm byla pojmenována nová ulice v Jindřichově Hradci na Hvězdárně. Díky všestrannému talentu zazářil jako klavírista, skladatel a překladatel z několika jazyků. Zemřel a je pochován v Praze.

Vítězslav Novák | 5. 12. 1870 – 18. 7. 1949 | SKLADATEL I PEDAGOG

Narodil se v Kamenici nad Lipou v rodině lékaře, od dvou let žil s rodiči v Počátkách, kde navštěvoval obecnou školu a učil se hře na housle a klavír. V roce 1881 začal studovat na gymnáziu v Jindřichově Hradci, kam se po otcově smrti o rok později přestěhoval s matkou a sourozenci. I zde se hudebně vzdělával, rozhodující vliv na něho měl kapelník Vilém Pojman, který rozpoznal jeho hudební talent a vzbudil v něm vážný zájem o hudbu.

Z druhé poloviny osmdesátých let 19. století pocházejí jeho první kompoziční pokusy, vesměs nedochované skladby pro klavír a písně. V Jindřichově Hradci také poprvé veřejně vystoupil i jako klavírista. Po maturitě v roce 1889 odešel do Prahy, kam na podzim přesídlil i zbytek rodiny. V Praze studoval skladbu na konzervatoři, ale rovněž navštěvoval přednášky na právnické a filozofické fakultě Karlovy univerzity. Na konzervatoři ho ovlivnilo zejména studium u Antonína Dvořáka, absolvoval roku 1893 orchestrální ouverturou Korzár. Po celou dobu studií se potýkal s hmotným nedostatkem, až úspěch a vydání jeho skladeb u nakladatele Simrocka přinesly finanční zlepšení.

Ve druhé polovině devadesátých let navštívil Slovensko a severní Moravu a začal se zajímat o lidovou hudbu, studoval sbírky lidových písní, což obohatilo jeho dosavadní tvorbu, ovlivněnou impresionismem, o nové prvky a umožnilo mu vytvořit si osobitý hudební výraz. Ve svých čtyřiceti letech se oženil se svou žačkou Marií Práškovou, která mu poskytla potřebné rodinné zázemí.

Je autorem několika oper, například Zvíkovský rarášek, Karlštejn nebo Lucerna, z jeho baletů je nejhranější Nicotina, z kantát vyniká Bouře. Skládal rovněž písně, sbory a komorní skladby, z orchestrálních děl jsou nejznámější Slovácká svita, Jihočeská svita a symfonická báseň V Tatrách. Patří k nejvýznamnějším českým hudebním skladatelům první poloviny 20. století.

Do dějin hudby se zapsal i jako vynikající pedagog, od roku 1909 vyučoval na pražské konzervatoři, o deset let později na mistrovské škole a pak i soukromě. Byl třikrát zvolen rektorem konzervatoře a dostalo se mu nejvyšších oficiálních uznání, na sklonku života mu byl udělen titul Národní umělec. V té době žil ve Skutči, kde napsal paměti, v Jindřichově Hradci ho připomíná pamětní deska na domě v Růžové ulici, kde žil po dobu studií, a jeho jméno nese jindřichohradecké gymnázium i místní základní umělecká škola.

Viktor Kalabis | 27. 2. 1923 – 28. 9. 2006 | SKLADATEL a ROZHLASOVÝ REDAKTOR

Narodil se v Červeném Kostelci, už od pěti let se učit hrát na klavír, od roku 1929 žil v Solnici nedaleko Rychnova nad Kněžnou. Ve dvanácti začal hrát na saxofon, v polovině třicátých let se pokoušel o první hudební kompozice. V roce 1934 se stal studentem gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, kde také působil ve studentském orchestru a dále se zdokonaloval ve hře na klavír.

Otec pocházel z Mnichu u Kamenice nad Lipou a ve dvacátých letech pravidelně s rodinou jezdil za rodiči do Mnichu a za sestrou do Pravíkova, později do Žirovnice. V té době navštívil Viktor Kalabis i Jindřichův Hradec, kam se počátkem roku 1939 rodina přestěhovala a kde pokračoval ve studiích na gymnáziu. Dokončil zde kvintu a absolvoval sextu, pak byla škola z vůle nacistických úřadů přestěhována do Soběslavi. Velký význam pro něho mělo účinkování v jindřichohradeckém pěveckém sboru Smetana, svůj zájem o tehdy velmi moderní hudbu jazzovou uplatnil jako saxofonista místního tanečního orchestru.

Po maturitě v roce 1942 získal místo učitele v Mělníce, v dubnu 1944 však musel nastoupit jako pomocný dělník do továrny na letecké součástky. Po válce studoval na pražské filozofické fakultě, ale titul PhDr. mu byl přiznán až po rehabilitačním řízení v roce 1991. Zároveň se vzdělával v hudební kompozici na konzervatoři, v letech 1948-1952 studoval na Hudební fakultě AMU skladbu a hudební teorii, z této doby pocházejí jeho první vážné kompozice.

V září 1953 nastoupil na místo hudebního redaktora a režiséra do Československého rozhlasu, kterému zůstal věrný až do roku 1972. Vedle práce v rozhlase se ovšem dále intenzivně věnoval i kompozici, po odchodu z rozhlasu výhradně. Jeho skladatelská činnost zahrnuje na stovku hudebních děl. Nejvýznamnější místo mezi nimi zaujímají skladby instrumentální, zejména pět symfonií inspirovaných filozofickými a existenciálními aspekty života a devět koncertů. Rozsáhlá je jeho tvorba komorní, několik děl věnoval své manželce, vynikající cembalistce Zuzaně Růžičkové. Jako redaktor vysílání pro děti a mládež se věnoval i tvorbě pro nejmladší generaci. Jeho práci v rozhlase dodnes připomíná mezinárodní soutěž mladých interpretů Concertino Praga se svým jihočeským festivalem, jehož centrem je právě Jindřichův Hradec, kde si se svou manželkou koupili domek a jehož čestným občanem se stal v roce 1993. Umělcovo jméno nese i jedna z jindřichohradeckých ulic a na jeho odkaz upozorňuje pamětní deska na budově muzea.