Když mleli Půlpytlové, Pakostové, Nedbalové a další v řadě mlynářů Deštenska.
Je to obsáhlá a zajímavá historie, protože mlynářské povolání bylo odedávna potřebné k zajištění výživy lidí. U nás na Deštensku máme, bohužel, záznamy a mlynářích až z počátku rožmberské doby. Výjimkou je historická zpráva z roku 1255, která uvádí ve Světcích Zdechův mlýn. Ten fungoval další staletí až do roku 1950, kdy byl, poslednímu mlynáři Karlu Camrdovi (1910 – 1993), úředně uzavřen. Můžeme věřit deštenskému kaplanu Filipu Šubrtovi, když ve svých pamětech uvádí, že za starodávna bylo na Deštenském potoku, od Mnichu až za Červenou Lhotu, 9 mlýnů „dobře jdoucích“, 3 pily, 2 valchy a 3 železné hamry, které zpracovávaly kujné železo.
Jak zmíněno, staré záznamy jsou neúplné, takže jsme rádi za každou zprávičku. Snad nejstarší z nich připomíná v roce 1476 Hrubůc mlýn, asi pod rybníkem Voleským. Dalším mlynářem byl Adam, využívající vodu ze stejnojmenného rybníka u Deštné. Zápis z r. 1516 jmenuje Kahlíka mlynáře, „sedícího na mlýně pod Adamem“. Další zmínky o deštenských mlýnech zachycujeme například v roce 1550, kdy loupežníci přepadli pod Deštnou „ten mlejn vůlší“, tedy Voleský. Skončili na popravišti v Táboře.
Bez určitosti místa, známe naše mlynáře ze zápisu rožmberské kanceláře roku 1567: Jiřík Kulhavý „mlynář horní“, asi na mlýně pod Rohozným rybníkem na Stráních, další byl Michal, „mlynář prostřední“, pod rybníkem Adamem. Třetím je jmenován mlynář „Voleský“, zde známe položení mlýna. Naši mlynáři zažili i zlé doby, kdy rožmberský regent Jakub Krčín omezoval jejich živobytí, nutil poddané vozit obilí k semletí do panských mlýnů (z té doby zůstal název obce Panské mlýny nedaleko Černovic).
V tehdejších dobách byla vrchností mlynářům dávána přiléhavá jména. Na Táborsku převažovali Suchomelové, Půlpytlové, Kroupové, Krupičkové i Milkové. Někteří z nich působili i v deštenských mlýnech. Starou historii, jak již uvedeno, má Voleský mlýn pod stejnojmenným rybníkem. V roce 1715 známe i jeho složení: mlýn má dvě mlecí kola, 4 stoupy na drcení obilí a jednu olejnu k lisování semene. Později zde mlel mlynářský rod Pakostů, z něhož pocházel i Vojtěch Pakosta (1846 – 1892), kněz, spisovatel a básník. Poslední mlynář z Pakostů, František, prodal mlýn a celé hospodářství v roce 1841 Matěji Kolářovi, v jehož rodině zůstal až do jeho nucené dražby roku 1899 (pro špatné hospodaření majitele Jakuba Koláře, řečeného „Kuba Voleskejch“). Rod Staňků, nových majitelů mlýna, pily a hospodářství, zde působí (s uzavřeným mlýnem), dosud.
Je třeba zmínit ještě o druhém mlýně v Deštné, který byl také úředně zrušen v roce 1952. Nejstarší nejasná zmínka o něm je z roku 1620, kdy snad dřevěný „mlýnec“ uvedl do provozu Bartoloměj Suchomel. Po vystřídání dalších majitelů, se mlýna ujal Tomáš Pakosta (1758), dále úředně vždy zapisovaný jménem Nedbal. Jeho rod zde mlynařil sedmdesát let, zapsal se do paměti obyvatel a dal pojmenování této deštenské čtvrti – Nedbalov. Po dalších mlynářích (Čejna, Kolář a Merth), koupil tento Nedbalů mlýn, čp. 187, v roce 1908 deštenský rodák František Novák. Když jeho mlýn r. 1919 shořel (také jej navštívili zloději), přestavěl budovu mlynářův syn a nástupce František. Přes částečnou modernizaci, byl mlýn málo výkonný, závislý na nepravidelné vodě. Pro potřebu deštenských hospodářů ale stačil. Konec jeho mletí, i osud rodiny mlynáře Nováka byl neradostný. Při reorganizaci byl mlýn v roce 1952 zrušený, syn Jiří se sice u otce vyučil mlynářství, ale musel odejít za jinou prací. Starý mlynář Novák, z lítosti nad tímto osudem, všechny listiny a mlynářské dokumenty spálil v kamnech! Byla to škoda pro mlynářskou deštenskou historii.
František Kvapil (Deštenský zpravodaj 11/2014)