- 28. 7. 2022 (čtvrtek) od 18:00,
- Muzeum fotografie a MOM,
Ladislav Kopecký bude vyprávět o svých cestách po Keni, Tanzánii a Zanzibaru a „adopci na dálku“, která pomáhá africkým dětem ke vzdělání.
Jsou země, kde se cítíte o něco víc doma než někde jinde. Přivinou vás teple a bezelstně, trochu neomaleně, drsně, ale upřímně a přátelsky, možná trochu dotěrně, ale bez přetvářky a deodorantů. Taková byla Keňa, Tanzanie i Zanzibar. Člověčí a zvířecí pach jsou tady smíchány jako před tisíci lety. Kontinent voní deštným pralesem a tlejícím dřevem, eukalypty a piniemi, věčně zvířeným prachem a horkým pískem, tropickým ovocem a kořením a všechny ty hvězdy na nočním nebi se nám, lidem opačné polokoule, zdají být jasnější a blíž než doma. Všechno tam je doopravdy. Taková je pro mě Afrika. Do Afriky se můžu kdykoliv vrátit a vím, že mě nezklame. Nikde jinde život nerozdává tak marnotratně a nikde jinde není smrt tak nenasytná jako tady. Polovina masajských dětí umírá hlady a úspěšnost porodnosti se tím příliš neliší od úmrtnosti mláďat ve světě zvířecím. Životní koloběh má bohatství a okázalost gejzíru. Život tryská ze země a uvadá náhle a dá se říct bez povšimnutí a sentimentu. Mluvím nejenom o životě rostlin a zvířat. Týká se to i života lidí. Životní rovnice je tady přímá a nekompromisní. Žijí tady přírodní lidé, kteří stále ještě považují rostliny a zvířata za stvoření sobě rovná, za své pozemské příbuzenstvo. Když kvůli obživě loví a zabíjejí, neopomenou vzdát zvířatům úctu, která jim patří…
V krásné obrázkové knize „Něžní predátoři“, kterou jsem listoval v Arushe, autor obhajuje krutost zabíjení a vyzvedává ty lepší, dá se říct „lidské“ vlastnosti zvířat. Péči o mláďata a rodinu, férovost boje, rovnost šancí na přežití, diktát rovnováhy v přírodě i v živočišné společnosti. Jsou tyhle vlastnosti opravdu ryze lidské? Ne právě spravedlivě jsme si zvykli označovat za zvířecí a živočišné a s patřičným odstupem všechno, co je spontánní, neskryté, přírodní, zjevné a přímočaré. Zabíjení, které si osvojili lidé a dovedli je do značné dokonalosti a dokonce elegance, má styl, je kulantní, je mnohdy skryté a ani příliš nepobuřuje tím, že ho otupeni televizí a jinými vymoženostmi už ani nevnímáme. Krev, to lidské znamení, není příliš vidět. Přál bych si, aby jednou všechny dětské výlety směřovaly do Afriky, nejenom proto, aby ukázaly, co je život a smrt, aby nechaly poznat všechna ta zvířata a stromy a rostliny, ale hlavně proto, aby každý odmalička věděl, čeho všeho je jenom maličkou součástí, malinkým kouskem a k čemu bez jakékoliv zpupnosti a nadřízenosti patří. Aby si více než kdekoliv jinde uvědomil, že člověk je jenom jedním z 1 750 000 dosud poznaných druhů živých tvorů a všelijaké havěti, která na Zemi žije. Aby pocítil přání jít nahoru do hor a kopců a zkusil se uskrovnit, poznal pokoru a to, co je v životě podstatné. Aby zkusil pár dní spoluužívat s lidskými bytostmi jiné rasy a jiného civilizačního obrazce, aby se zeptal, jestli to, co nazýváme civilizací, mnohdy není jenom nálepka a cena, kterou platíme za své pohodlí a krátkozrakost.
Afrika, to není exotická, nafoukaná podívaná pro fyzicky a mentálně přetučnělé občany tzv. vyspělých národů. Afrika je veliký kus planety, kde ještě žije bůh jménem příroda. Je to kus planety, kde nenajdeme monumenty, chrámy a katedrály, které vešly do dějin. S výjimkou Egypta a jeho posmrtné panovnické monumentality nenajdeme v Africe téměř žádné památky, jako by si příroda řekla, že jediným monumentem tady zůstane ona sama. Známe pohádky, ve kterých se zakleté zvíře promění v člověka díky lásce. Stále čekáme na pohádku, ve které díky lásce porozumíme zvířatům, přírodě, a konec konců taky sami sobě. Než tu pohádku někdo vymyslí, napíše a vzkřísí k životu, pojeďme do Afriky.
z knihy Ladislava Kopeckého „PUTOVÁNÍ ČTYŘMI KONTINENTY ZA 80 DNÍ“