Jindřichohradečtí starostové (1850-1870) II.

…pokračování z minulého týdne (Jindřichohradečtí starostové (1850-1939) I.)

Prvním starostou města se po volbách konaných 21. července 1850 stal Alois Landfras. V podmínkách tzv. Bachova absolutismu se však veřejný život rozvíjel jen velmi zvolna, teprve uvolněním poměrů po přijetí tzv. Únorové ústavy v roce 1861 nastala zřetelná akcelerace politického a společenského dění. Proti konzervativnímu starostovi vznikla v Jindřichově Hradci opozice, jež si dala do štítu slovo pokrok. Při obecních volbách v únoru 1861 si pak obyvatelé města zvolili zastupitelstvo, v jehož čele stanul její představitel Ignác Moravec. Svou funkci obhájil i v následujících volbách, teprve v roce 1867 ho vystřídal Karel Solpera.

Alois Josef Landfras  (25. 4. 1797 – 9. 5. 1875) TISKAŘ I VYDAVATEL

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině zdejšího tiskaře právě v době, kdy jeho otec Josef Jan Landfras koupil zdejší bývalou Hilgartnerovu tiskárnu. Alois byl jedním z prvních žáků zdejšího gymnázia, jehož činnost byla obnovena po odchodu jezuitů v roce 1807. Po absolvování gymnázia se stal účastníkem vyučování pro kandidáty učitelství na jindřichohradecké hlavní škole a studoval pražskou filozofii. Po studiích se tento všestranně nadaný muž vrátil do Jindřichova Hradce a stal se nejen úspěšným tiskařem a vydavatelem, ale také uznávanou osobností ovlivňující jindřichohradecké veřejné mínění. Jeho vřelý vztah k rodnému městu, v němž prožil téměř celý svůj život, ambicióznost a rozvaha spolu s obchodním talentem a zámožností z něj učinily vzor podnikatele 19. století i váženého občana Jindřichova Hradce.

V roce 1826 získal od otce tiskárnu a v letech 1826-1833 se mu narodilo celkem 7 dětí. V soukromém životě byl dobrý syn, obětavý otec i děd, který značně rozšířil rodinné jmění. Investoval značné částky do stavebních úprav budov tiskáren v Jindřichově Hradci a v Táboře, do stavby rodinné vily v Jindřichově Hradci na Karlově a rodinné hrobky na hřbitově u Nejsvětější Trojice i do rozvoje a vybavení tiskárny. Podnik přivedl k rozmachu, rozšířil jeho vydavatelský a nakladatelský záběr, později modernizoval jeho technické zázemí. Zavedl kamenotisk, zakoupil nové strojové vybavení, zřídil pobočky v Českých Budějovicích, v Pelhřimově a Táboře. Tiskárnu předal synovi Vilémovi v roce 1858, ale na jejím vedení se podíleli oba současně až do Aloisovy smrti.

Od čtyřicátých let byl členem městské rady a od července 1850 stál jedenáct let v čele města. Jeho práce ve funkci starosty v pohnuté době Bachova absolutismu byla hodnocena vysoce: „Jeho jest to dílo, když slýcháme napořád hodnověrné svědectví, že co do čistoty a uspořádanosti na veřejných místech vyniká město naše nad jiná města daleko lidnatější a zámožnější, jeho jest to dílo, když tento
krásný smysl se zakořenil.“

Kromě tiskaře a starosty byl také radním, místním školním dozorcem, ředitelem nově založené Jindřichohradecké spořitelny, působil v ostrostřeleckém sboru. Stal se rovněž zakládajícím členem České matice a členem Českého muzea. Byl nadšeným ochotníkem, spisovatelem a překladatelem, nakladatelem, knihkupcem a zakladatelem půjčovny knih a čítárny v Jindřichově Hradci.

Ignác Moravec (30. 12. 1824 – 26. 2. 1890) TOVÁRNÍK I POLITIK

Narodil se v Nové Včelnici, která se tehdy nazývala Nový Etynk, v rodině tamního soukeníka a později majitele textilní továrny. V letech 1838-1843 studoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci, kde se v roce 1854 usadil, když koupil od Ignáce Třebického textilní továrnu, která vznikla z původního mlýna na řece Nežárce severně od města. Ještě předtím se oženil s Aloisií, dcerou Walburgy Peltové, pocházející z obchodnické rodiny ze Sieghartsu v Dolních Rakousích. Do konce šedesátých let se Moravcově podniku dařilo dobře, nebo po suknu byla poptávka, ale po vypovězení státních dodávek pro armádu byla výroba zastavena a továrna se opět změnila v mlýn.

To už se ale její majitel věnoval politice, zpočátku na komunální a pak i na zemské úrovni. V obecních volbách v únoru 1861 byl jako představitel „pokrokové“ části měš anstva zvolen nejen do městského zastupitelstva, ale stal se i jindřichohradeckým starostou. V čele města setrval i po volbách o tři roky později. V dalších obecních volbách v roce 1867 již na nejvyšší městskou funkci nekandidoval, protože se po volbách do zemského sněmu stal v lednu téhož roku poslancem. Členem tohoto zákonodárného sboru zůstal až do roku 1872, i když se na protest proti rakousko-uherskému vyrovnání jednání spolu s dalšími českými liberálními poslanci neúčastnil, s výjimkou srpnového zasedání v roce 1868, na němž podepsal tzv. státoprávní deklaraci. V listopadu 1876 byl zvolen čestným měšťanem Jindřichova Hradce, dále pak pracoval v městské radě, stál u vzniku zpěváckého spolku Černín, jehož čestným členem byl jmenován, okrašlovacího spolku Vesna, zasedal v okresním zastupitelstvu. V březnu 1875 byl znovu zvolen do zemského sněmu a poslanecký mandát vykonával do roku 1882. V prosinci 1876 ho nové jindřichohradecké zastupitelstvo opět zvolilo starostou města, jímž zůstal i v dalším volebním období až do roku 1882, kdy již kvůli svému zdravotnímu stavu kandidovat odmítl. V sedmdesátých letech kromě uvedených funkcí byl také předsedou jindřichohradeckého politického spolku a zdejší besedy (Ressource), členem výboru hasičského spolku, hospodářského spolku, členem výboru a předsedou jindřichohradecké spořitelny, členem okresní a předsedou místní školní rady.

„Od počátku doby konstituční,“ napsal Ohlas od Nežárky, „stál vzorný náš spoluobčan v čele veškerého hnutí veřejného v městě našem a stal se tvůrcem éry nové – éry měšťanské a národní.“

Karel Solpera (20. 10. 1817 – 2. 7. 1911) SOUKENÍK I TOVÁRNÍK

Narodil se v Jindřichově Hradci v soukenické rodině, od roku 1828 se učil řemeslu u svého otce. Po vyučení v roce 1831 pobýval na zkušené v cizině, pak se usadil v rodném městě, kde byl v prosinci 1839 přijat za mistra soukenického, a věnoval se živnosti. V únoru 1851 se oženil s Karolinou, sestrou továrníka Ignáce Třebického, od něhož o tři roky později koupil továrnu na sukna pod františkánským klášterem. Zpočátku jeho podnik prosperoval, ale když na konci šedesátých let ztratil erární zakázky na dodávky pro armádu, musel produkci omezit. Vlněné látky ale jeho továrna vyráběla až do roku 1889, kdy ji prodal, dále však obchodoval s vlnou.

Když se na počátku šedesátých let 19. století uvolnily politické poměry, vstoupil do politického života města. V obecních volbách v únoru 1861 byl zvolen do městského zastupitelstva a městské rady, když se stal jedním z vůdčích představitelů opozice proti konzervativní „prozámecké“ reprezentaci, stejně dopadl při volbách o tři roky později. V září 1867 pak byl zvolen starostou a v čele města zůstal do roku 1870. I nadále byl však pravidelně volen členem městského zastupitelstva až do roku 1891, v letech 1876-1885 byl členem městské rady, do níž byl zvolen i v roce 1885, ale pro pokročilý
věk na funkci rezignoval. Na jeho práci v zastupitelstvu i radě města pak navázal jeho syn Ignác. Jako nejstarší člen zastupitelstva řídil Karel Solpera mnohokrát po sobě ustavující schůze nově zvolené městské samosprávy. V období svého působení v zastupitelstvu i na radnici se zasadil o přípravu výstavby nemocnice a nové školní budovy, finančně i organizačně se podílel na založení jindřichohradecké spořitelny, v jejíchž orgánech také pracoval, podporoval vznik místní záložny, zasedal v okresním zastupitelstvu. Byl členem mnoha spolků, dočasně vykonával funkce předsedy měšťanské besedy, zpěváckého spolku Černín, činný byl i v Jednotě vzájemně se podporujících řemeslníků a živnostníků, spolku katolických tovaryšů, Nadaci manželů Třebických a dalších.

Když v říjnu 1907 slavil své 90. narozeniny, jmenovalo městské zastupitelstvo „velezasloužilého měš ana váženého pana Karla Solperu, bývalého továrníka, nyní soukromníka za horlivé služby obci zdejší po dlouhá léta věnované jednomyslně svým čestným občanem“. Zemřel v požehnaném věku nedožitých 94 let v Jindřichově Hradci.