Pastýři, pastevci, pasáci… povolání potřebné od pravěkých dob, kdy člověk domestikoval tehdejší zvířata k chovu a svému užitku. Bohatství stařešinů rodů se měřilo počtem kusů zvířat ve stádech (viz biblická vyprávění). A pastýři byli jejich důležitými ochránci. U nás, za staroslovanských dob, v etapě zakládání zemědělských osad, byla část získané země zkulturněna, vše ostatní sloužilo pastvinám. Skot, ovce, vepři – vše se celoročně páslo v přírodě, protože nebyla jiná možnost krmení.
Tento stav trval dlouhá staletí. Nejinak tomu bylo v Čechách, tedy i na Deštensku. Bylo samozřejmostí, že obec měla pastýře (pastuchu), ovčáci byli v panských ovčínech. V Deštné byl ovčín v místech dnešního čp. 226, pravděpodobně farský. Obecního pastýře si deštenská obec také pečlivě vybírala – musel mít příslušné zkušenosti, být spolehlivý, měl řadu povinností: vždy ochraňovat zvířata před hrozbou počasí, léčit jejich nemoci, kastrovat mladé býčky, držet obecního býka. Zato mohl bydlet v obecním domku pastoušce (pozdější čp. 169 na Stráních), chovat kozy a vepře, užitek měl z obecní louky zvané „bejkovka“.
Při ustanovení pastýře do služby (většinou k sv.Martinu), se konalo sousedské posezení v radní hospodě, zvolený musel slíbit plnění povinností a dát radním, i přítomným hospodářům, pohoštění. Za svou službu dostával od majitelů dobytčat tzv. „sejpku“, tj. určité množství obilí, od chalupníků stanovený peníz. Společná pastva se zahajovala v polovině dubna a končila před začátkem zimy, k sv. Martinovi. V létě se krávy v poledne zaháněly domů k dojení, od sv. Havla se páslo bez přerušení. Ráno, po východu slunce, pastýř svolával dobytek troubením a odváděl jej na určené pastviště. Deštenská obec jich měla několik. Například na „Hlinovkách“, směrem k Sněžníku, „Na Vejhoně“, tj. od tehdejší radnice (čp. 44) vlevo k rybníku Adamu. Stádo se páslo u rybníku „Rohozného“ na Stráních, nebo pod „Zájezkem“ a u „Obícky“.
Pastýři tehdy věřili na zlé tajemné síly, škodící zvířatům, měli svá zaříkání a rituály k ochraně, vzývali své patrony, sv. Vendelína, sv. Linharta a sv. Martina. Zatím přesně nevíme, kdy společné pasení dobytka v Deštné skončilo, pravděpodobně v polovině 19. století, kdy se podstatně zlepšila krmivová základna (jetel, vojtěška, ap.). Nelze opomenout chov husí, významný na Deštensku. Byly to tisíce vykrmovaných husí, o které pečovali husáci. Například původní „Husárna“ ve Světcích, byl husákův domek u lesa, s velkými ohradami pro husy, které krmil a ochraňoval. Hejna husí byla hnána na nejbližší železniční stanici, uložena do klecí a odesílána nejen do Prahy, ale i do blízkého Rakouska. „Sláva“ obecních pastýřů zanikla, hospodáři pásli sami svůj dobytek na svých polnostech a lukách. Jako venkovský kluk jsem měl také povinnost pást naše dvě krávy. Zlobilo mě, že jim pastva nejvíc chutnala navečer, když jsem je chtěl hnát domů. Obvykle mne vysvobodilo zvonění klekání, kdy už padala rosa a pastva trávy nebyla zdravá.
Zdroj: František Kvapil (Deštenský zpravodaj 4/2014)