Pekař peče housky uštipuje kousky … sděluje nám říkanka. Stávalo se, že pekaři mnoha způsoby šidili zákazníky, ale to v starých dobách riskovali trest „v koši máčení do vody“. V daleké historii pekařství souviselo s mlynářstvím, až postupem doby se každé z řemesel osamostatnilo.
Podívejme se k pekařům do Deštné, kde pracovali od dávných dob v trhové osadě. První známý zápis je z roku 1447, kdy pekař Míka platí pánovi 6 grošů za dříví. V roce 1581 jsou zmíněni další pekaři – Jan Vlček v domě č. 16, Eliáš v č. 4, od něho koupil živnost pekař Bína ze Soběslavi. Další pekař Jindra Plaček koupil v roce 1591 dům č. 14. (Uváděná čísla, tzv. nová, jsou dodnes platná.)
Za vlády rodu Slavatů byly obnoveny i pekařské jindřichohradecké cechy, kam patřili také naši pekaři. V tom čase už stály na deštenském rynku znovu postavené dřevěné chlebnice, kde místní pekaři prodávali své výrobky. Po skončení třicetileté války (1648), zůstali v Deštné jen dva pekaři. Až počátkem 18. století se řemeslo vzpamatovalo z válečných škod. Pečení chleba nebylo vůbec jednoduché. Hodně záleželo na kvalitě mouky, kvasnic, dobře postavené peci. Ta se naplnila borovými poleny, zažehl se oheň, mouka, kvasnice, voda (i mléko) se smísily v těsto, důkladně prohnětené v dřevěné díži. Tam, přikryté dekou (nebo i peřinou), kynulo. Pokud kynulo špatně, měli pekaři spolehlivou radu: pod díži položili mužské kalhoty – těsto prý krásně zvětšovalo objem! Dřevo v peci dohořelo, uhlíky se vymetly, a nyní šlo o správnou teplotu v peci. Tady se ukázala pekařova zkušenost. Třeba pekař Jan Eliáš, jinak „Kadlíček“, v čp. 84, kouříval před pekárnou svoji dýmku. Na otázky kolemjdoucích proč nepeče, říkal: mám v peci velkou prudkost! Do správné teploty se už sázely vyválené pecny chleba. Chléb si pekly i hospodyně v domácích pecích. Chlebnice se u nás připomínaly ještě v roce 1884, jako prodejny na rynku. Brzy potom již pekaři prodávali chleba i pečivo ve svých domech.
Je zajímavé, v kolika místech (čp.) to bylo. Jen v období 2. poloviny 19. století tu byli pekaři: Jílek čp. 108, Čáp 43, Vorel 88, Růt 96, Šimek 136, Čejna 158, Zadražil 6, Polka 35, Makovička 42, Vorel 57, Čejna 94, Těšínský 71. Z perníkářů to byli například Poslušný 24, Čeček 95, Líbal 59, Zadražil 12, Vejžvalda 97, Vodrážka 191, Zavadil 100.
Tehdy v Deštné býval „v outerej před Vánocemi caletný trh“, s vánočním pečivem. V novější době byli stálí pekaři v domech: Hanzal, potom Dvořák čp. 162, Rožďál 211, Kupka 184, Hořínek 167, Eliáš 84, Camrda 98, Eliáš 49, Tomka 42, Eliáš 129, Jílek 229. Potravinovou „redukci“ v druhé světové válce přežily jen čtyři pekařské živnosti: František Tomka čp. 42, Petr Eliáš 49, Antonín Camrda 98, Antonín Eliáš, potom František Jílek 129.
Po osvobození Československa v roce 1945, začala doba socialistického hospodářství, kdy byla soukromá řemeslná výroba plánovitě likvidována. Také pekaři postupně museli skončit své živnosti, náhradou byla v roce 1954 přestavěna deštenská mlékárna na parní pekárnu. Pod vedením Miloslava Pěkného, dodávala kvalitní pečivo do 17 okolních obcí. V roce 1982 byl však její provoz zastaven. Až v roce 1994 tuto pekárnu opět „oživil“ pan Jiří Rozsíval se 14 pracovníky, aby po dvaceti letech (2014) opět pece nechal vyhasnout. Historie pekařů v Deštné prozatím skončila.
Až se, milí přátelé, zakousneme do krajíce chleba, nebo jiných pekařských dobrot, vzpomeňme řemeslného umu jejich výrobců – pekařů. Ať nám tyto dary země nikdy nechybí!
František Kvapil – Deštenský zpravodaj 2016/3