Renesanční zámek | Proměny zámku Dačice #9

Od roku 1591, v němž se v kupní smlouvě na dům hrnčíře Lipolta objevuje zmínka o nové rezidenci jeho souseda Oldřicha Krajíře z Krajku, až do pořízení pozůstalostního inventáře hraběnky Františky Rozálie Kinské v roce 1714, nemáme archivní prameny, které by nám umožnily rekonstruovat podobu a vnitřní členění dačického zámku.

Na druhou stranu byly zámky nejen místem pobývání šlechtice a jeho dvora, ale především „jevištěm dvorského života“. Samotné rozhodnutí o stavbě či přestavbě sídla, stejně jako způsob jeho výzdoby a členění, bylo v prvé řadě otázkou reprezentace šlechtice, jeho dosaženého postavení ve společnosti, či naopak budoucích ambicí.

Vybavení aristokratických sídel až do sklonku 18. století je tak často odrazem zcela určité „sociální strategie“ konkrétního šlechtice. V této souvislosti je důležité, že nejpozději od konce 16. století se na stavbách českých a moravských aristokratických sídel prosazoval systém dvorského ceremoniálu habsburského dvora, který měl bezprostřední vliv na skladbu zámeckých pokojů. S pomocí poznatků stavebně-historického průzkumu tak lze odvodit alespoň základní dispoziční rozdělení dačického zámku v době renesance.

Oldřich Krajíř se po dosažení zletilosti a převzetí majetku v roce 1582 zařadil mezi významné moravské aristokraty. Byť zřejmě neměl výrazné politické ambice, rozhodl se po vzoru řady svých vrstevníků začít se stavbou respektující především požadavek na dostatečně prostorný zámek, v němž jsou „velké, krásné a veselé komnaty“.

Původní návrh zámku Francesca Garofa byl snad již po Oldřichově smrti v roce 1600 změněn v tom smyslu, že hlavní křídlo přečnívá ostatní. Změna však bezesporu neměla vliv na funkční rozdělení zámeckých prostor. O podobě hospodářského zázemí, které bylo nepochybně koncentrováno v přízemí jednoho nebo více křídel, nelze říci nic bližšího. Více informací poskytují některé dosud dochované části reprezentačního severního křídla, které jsou ve svém základním členění dochované ještě z krajířovského období.

Ideově nejvýznamnější stavbou zámku byla nepochybně zámecká kaple, jež byla součástí naprosté většiny tehdy budovaných zámeckých sídel, zvláště u katolické šlechty, k níž patřil i Oldřich Krajíř. Současná zámecká kaple pochází ze začátku 20. století, jejím předchůdcem je dosud existující nevelká prostora ve východním průčelí jižního křídla, která vzhledem ke svým rozměrům i umístění nemůže být původním liturgickým prostorem. Stavebně-historický průzkum zámku navrhuje umístění kaple do východní části severního křídla, přičemž její vznik klade až do doby baroka. V dnešní komoře nad kastelánským bytem jsou ale dosud dochována čtyři klenební pole zaklenutá křížovou klenbou s hřebínky, identickými s klenbami obou arkád. Zčásti se dochoval i pětiboký závěr, prozrazující jednoznačně renesanční podstatu stavby. Kaple pravděpodobně procházela přes dvě patra, neboť jsou zmiňovány místnosti vedle kaple v horním i dolním poschodí. Lze tedy předpokládat, že podlaha lodi byla přibližně v prostoru dnešního kastelánského bytu a stavba tak v souladu se svým významem byla v organismu zámku oddělená a přístupná po schodišti.

V bočních prostorech prvního a druhého patra hlavního křídla se obvykle nacházely pokoje „pána domu“, jeho ženy a minimálně ještě jedno hostinské apartmá, přičemž takovýchto „bytů“ mohlo být několik. Standardně se skládaly z krbem vyhřívané světnice reprezentačního zaměření a menší komory na spaní jako privátního prostoru. Nepochybně bychom takové byty nalezli také v Dačicích, nejspíše doplněné ještě o předpokoj, který začal být obvyklý na konci 16. století s požadavkem na odstupňování možnosti přístupu do šlechtických komnat.

Kromě řady místností, jejichž umístění nebylo prostorově závazné a v průběhu času se proměňovalo, můžeme předpokládat, že alespoň dva ústřední prostory krajířovského zámku jsou dodnes dochovány.

Na prvním místě je to jídelna (Tafelstube), která byla od 16. století základním a denně užívaným prostorem, proto byla vytápěná. Vždy byla umístěna v přízemí nebo prvním patře a patřila k největším místnostem zámku. Všechny inventáře ji popisují na místě jednoho ze dvou ústředních sálů přízemí a dá se předpokládat, že zde byla již v krajířovských dobách.

Podobně bychom mohli identifikovat jiný reprezentační prostor a to sál (síň, palác). Na rozdíl od jídelny byl určen pro sváteční příležitosti rodinného charakteru (svatby, pohřby, křtiny) i politické akty. Z toho důvodu obsahoval jen minimum nábytku a nebyl vytápěn, zato měl promyšlený výzdobný program, odrážející postavení a sociální strategii daného šlechtice. Také sál ve středu prvního patra je popsán ve všech inventářích od dob baroka až do roku 1909, kdy na jeho místě vznikla Velká knihovna a i v tomto případě se
tedy můžeme domnívat, že si místnost zachovala svůj účel od nejstarších dob.