Stavební úpravy dačického zámku samozřejmě pokračovaly nadále, vždy souvisely s nástupem nové rodové generace. Po smrti Karla von Dalberg v roce 1859 zámek zdědil jeho jediný syn Friedrich Ferdinand (1822–1908). Jelikož úpravy provedené jeho otcem se týkaly převážně hlavního severního křídla a baronova rodina se ve šťastném manželství s Kunhutou rozenou baronkou Vittinghoff-Schell (1826–1892) utěšeně rozrůstala, bylo nutností upravit pro důstojné bydlení rodiny i další křídla zámku. Jako projektant a stavební dozor se na stavbě podílel blíže neznámý vídeňský architekt Friedrich Flohr.
Z dochovaných účtů i zmínek v dobové literatuře vyplývá, že nejvýraznější změny doznalo jižní křídlo zámku obrácené do parku. V letech 1859–1860 bylo pravidelně přiváženo vápno „ke zřízení střechy nad předním průčelím“. Z dob této přestavby zřejmě pochází dochované zbytky nárožní bosáže a bohatě zdobené korunní římsy na vnější straně severního a západního křídla. Podle množství vyúčtovaných kamenických prvků byla tehdy nově osazena i část oken. Významnou úpravou byla vestavba nového hlavního schodiště v jižním křídle a úprava obou služebních schodišť v bočních traktech. V těchto částech byly také položeny mozaikové podlahy, jak dokládají nejen dochované účty, ale i letopočet 1860 na schodišťové podestě východního křídla. Výmalbu místností provedl malíř Alexius Schüller. Předložený rozpočet zahrnuje i stručný popis maleb, jež malíř uvádí jako: „Stropy šedě v šedém, s linií, s malým rohem či prostředním kusem a jednou rozetou, stěny natřeny a liniemi rozděleny na pole v libovolné barvě, jak Jeho vysoce urozená Milost rozkáže.“ Celková částka za výmalbu celkem třiatřiceti prostor včetně chodeb a průjezdu dosáhla 730 zlatých.
Výraznou změnou prošla také soukromá zámecká kaple, jež získala pseudogotickou podobu podle Flohrova návrhu, zahrnujícího i vitrážová okna a nový oltář. Vídeňský štukatér Franz Bergmann zde vytvořil novou falešnou klenbu kaple ze štukových žeber, akademický sochař Josef Duenbostel zhotovil nový oltář z lipového dřeva osazený obrazem malíře Glasera. Autorem dodnes dochovaných vitrážových oken byl Carl Geyling.
Baron Friedrich Ferdinand byl milujícím otcem a manželem. Přestože zastával funkci člena vídeňského parlamentu, věnoval se především milované přírodovědě. Vedle rozsáhlých sbírek motýlů a minerálů se jeho vědecké zaměření projevovalo především v ohromujícím množství více než tisíce ornitologických exponátů umístěných v hlavních sálech prvního patra. Jeho manželství bylo obdařeno celkem osmi dětmi. Kromě šesti dcer se mu narodili dva synové. Staršímu Karlovi Heribertovi ve své poslední vůli odkázal všechny rodové statky – s výjimkou rodové rezidence v Dačicích. Zdá se, že tu svou roli sehrála obava, aby Dačice zůstaly zachovány Dalbergům, neboť v době sepsání této vůle byli již na světě dva mužští dědici mladšího syna Friedricha Egberta, zatímco tehdy téměř šedesátiletý Karel Heribert měl jedinou dceru.