V odlesku barokní slávy (Proměny zámku Dačice #3)

Když v roce 1706 zemřel ve Vídni František Antonín Berka jako poslední představitel svého rodu, stal se dědicem Nemyslovic a Jablonného, slavné obrazové sbírky a knihovny jeho nevlastní bratr hrabě Antonín Jan Nostic, dědičkou fideikomisního majetku pak Františka Rozálie Kinská z vedlejší větve Berků. Její podíl na případných úpravách dačického zámku není dosud prozkoumán, nicméně nedávno byl nalezen dosud nepublikovaný dopis stavitele Francesca Perriniho z 20. ledna roku 1713, v němž knížete Antona Floriana z Liechtensteinu ubezpečuje o ochotě převzít stavbu kláštera v Jablonném po Johannu Lucasi Hildebrandtovi, ale až poté, co dokončí stavbu v Dačicích pro hraběnku Berkovou. Stavba má být: „il tuto e presto finito“, tedy vbrzku hotova.

Tehdy pravděpodobně získala svou podobu dačická zámecká věž, neboť zdejší hodinový stroj na sobě nese signaturu hodináře A. Roda s vročením 1713, které ohraničuje datum dokončení stavby. Této charakteristice neodporuje ani užité barokní tvarosloví, pro něž jinak v zámku chybí srovnání.

Františka Rozálie Kinská zemřela v Dačicích v lednu roku 1714 a byla pohřbena v kryptě farního kostela. Dědicem se stal její nevlastní bratr Václav Albrecht z Vrbna a Bruntálu (1659–1732),  císařský komoří a zemský hejtman Lehnického knížectví. Ač se v Dačicích kvůli úředním povinnostem ve Slezsku příliš nezdržoval, projevoval zájem i o vylepšení stavu města. Před zámkem na Horním náměstí nechal umístit sousoší se sloupem Panny Marie a zemskými patrony z dílny dačické sochařské rodiny Kölblů.

Město Dačice a také nový zámek byly opakovaně sužovány požáry. Zámek byl poškozen požárem v roce 1707. Další požár vznikl roku 1721 „v komoře pod panskou kuchyní, kterou obýval zahradník“. Zničil jedenáct domů a městskou radnici včetně její věže. Jeho následky bylo nepochybně třeba odstranit, bohužel k této opravě nejsou dochovány žádné účty. V roce 1728 získal dačické panství Heinrich Karel, hrabě z Osteinu. Za statek zaplatil hraběti Vrbnovi poměrně vysokou sumu 426 000 zlatých. Spolu s tímto bohatým aristokratem, pozdějším císařským velvyslancem v Petrohradě, Londýně a nakonec i prezidentem říšské dvorní rady, přichází do Dačic poprvé rod z Porýní.

Také pro Osteiny představovaly Dačice výhodnou zastávku při cestách do Vídně, ať už z Prahy nebo z panství Malešov u Kutné Hory, jež získal Heinrichův otec Johann Franz (1652–1718) v roce 1714. Podle dochovaných účtů se na zámku vzápětí rozběhly práce odpovídající novému majiteli. Spočívaly v drobných opravách a tapetování některých místností. Podobu stavby zachycuje veduta města z roku 1729. Boční části severního křídla již měly mezipatra, nad jižním křídlem dominuje věž s cibulovou bání, ale boční východní křídlo ještě nemá zakreslena okna a stejně jako západní asi fungovalo jen jako spojnice mezi oběma hlavními budovami.

V následujících letech byl zámek pod vedením dačického zednického mistra Francesca Camelliho stavebně upraven. Bohužel dochované účty pochází teprve z roku 1732 a podávají přehled jen o dokončovacích pracích, souvisejících především se zřízením velkého francouzského parku.

Z rozsáhlého areálu svažujícího se za městskými domy od zámku na východ až téměř na úroveň dolního náměstí, jenž byl vybaven několika kašnami a zahradními stavbami, zbylo dodnes pouze zahradní kasino patrné na vedutě z počátku třicátých let 18. století. Na ní můžeme vidět i další výsledky Osteinova stavitelského úsilí. Boční křídla prošla nejradikálnější přestavbou a proměnou ze spojovacích chodeb do současné dvoutraktové dispozice. U obou křídel byly nejspíše tehdy zřízeny později zazděné arkády, s čímž mohlo souviset vyzdění „dvou dolních chodeb cihlami“. O tom, že v roce 1732 probíhaly už dokončovací práce v interiérech, svědčí také platba za „Za vyzdění dvou podstavců pro kamna v nových pokojích u chodby.“ V účtech je zachycen i dačický sochař Sebald Kölbl, který dodával nejen kamenickou výzdobu bran (a také anděla k balustrádě mariánského sloupu), ale i nábytek a rámy pro vybavení zámeckých pokojů.

Přes chybějící archivní prameny pro stavební činnost v zámku lze konstatovat, že období, kdy dačické panství vlastnila rodina Osteinů, bylo pro město v oblasti výtvarného umění jedno z nejdůležitějších. Ve městě tehdy sídlila zmíněná sochařská rodina Kölblů dodávající sochy nejen pro výzdobu zámku, ale také veřejných prostranství a kostelů v Dačicích i okolí. Po smrti Sebalda Kölbla zaplnil prázdné místo jiný místní sochař Matouš Strachovský – autor morového sloupu na jindřichohradeckém náměstí i řady oltářních architektur a soch na Dačicku a Jindřichohradecku. Podobně se do regionálních výtvarných dějin zapsala malířská rodina Altmannů, sídlící v Dačicích od 17. století.

Heinrich Karel Ostein zemřel náhle v roce 1742. Tělo jeho první manželky Johanny (1707–1737) bylo tehdy již pět let uloženo v kryptě osteinské rodové hrobky v dačickém františkánském klášteře a jeho druhá žena Marie Klára, rozená v. Eltz (1720–1786) čekala druhé dítě – pohrobka Philippa Franze (1742–1766). O správu majetku se až do dosažení zletilosti dědiců starali Karlovi bratři – pozdější mohučský kurfiřt Johann Friedrich Karl (1689–1763) a Lothar Hugo Franz (1695–1759).

V roce 1755 se Karel Maxmilián Ostein (1735–1809) po dosažení zletilosti a převedení majetkových práv od svého bratra stal jediným majitelem Dačic. Bohatý aristokrat žil převážně v Porýní, kde se soustředil na dokončení jednoho z prvních a také nejrozsáhlejších krajinářských parků v Niederwaldu. Jak svědčí inventář z roku 1796, zachycující identický stav místností z doby po smrti jeho otce, do stavební podoby dačického zámku významným způsobem nezasáhl. Jen pozdně barokní profilace ostění v hospodářském křídle a osteinský erb na železné desce krbu zámecké kuchyně je dokladem, že právě za Osteinů byla kuchyně vestavěna do nádvorního traktu a rozšířeno hospodářské zázemí zámku. Díky hraběcí finanční podpoře byl v letech 1775–1788 také vystavěn nový farní kostel sv. Vavřince vyzdobený v roce 1787 třemi iluzivními malovanými oltáři významného malíře moravského baroka Josefa Winterhaldera ml.