Aktuálně

V odlesku barokní slávy (Proměny zámku Dačice #3)

Nádvoří s barokní hodinovou věží a neobarokní kaplí, stav v roce 1948,
zdroj: Národní památkový ústav

Když v roce 1706 zemřel ve Vídni František Antonín Berka jako poslední představitel svého rodu, stal se dědicem Nemyslovic a Jablonného, slavné obrazové sbírky a knihovny jeho nevlastní bratr hrabě Antonín Jan Nostic, dědičkou fideikomisního majetku pak Františka Rozálie Kinská z vedlejší větve Berků. Její podíl na případných úpravách dačického zámku není dosud prozkoumán, nicméně nedávno byl nalezen dosud nepublikovaný dopis stavitele Francesca Perriniho z 20. ledna roku 1713, v němž knížete Antona Floriana z Liechtensteinu ubezpečuje o ochotě převzít stavbu kláštera v Jablonném po Johannu Lucasi Hildebrandtovi, ale až poté, co dokončí stavbu v Dačicích pro hraběnku Berkovou. Stavba má být: „il tuto e presto finito“, tedy vbrzku hotova.

Tehdy pravděpodobně získala svou podobu dačická zámecká věž, neboť zdejší hodinový stroj na sobě nese signaturu hodináře A. Roda s vročením 1713, které ohraničuje datum dokončení stavby. Této charakteristice neodporuje ani užité barokní tvarosloví, pro něž jinak v zámku chybí srovnání.

Františka Rozálie Kinská zemřela v Dačicích v lednu roku 1714 a byla pohřbena v kryptě farního kostela. Dědicem se stal její nevlastní bratr Václav Albrecht z Vrbna a Bruntálu (1659–1732),  císařský komoří a zemský hejtman Lehnického knížectví. Ač se v Dačicích kvůli úředním povinnostem ve Slezsku příliš nezdržoval, projevoval zájem i o vylepšení stavu města. Před zámkem na Horním náměstí nechal umístit sousoší se sloupem Panny Marie a zemskými patrony z dílny dačické sochařské rodiny Kölblů.

Město Dačice a také nový zámek byly opakovaně sužovány požáry. Zámek byl poškozen požárem v roce 1707. Další požár vznikl roku 1721 „v komoře pod panskou kuchyní, kterou obýval zahradník“. Zničil jedenáct domů a městskou radnici včetně její věže. Jeho následky bylo nepochybně třeba odstranit, bohužel k této opravě nejsou dochovány žádné účty. V roce 1728 získal dačické panství Heinrich Karel, hrabě z Osteinu. Za statek zaplatil hraběti Vrbnovi poměrně vysokou sumu 426 000 zlatých. Spolu s tímto bohatým aristokratem, pozdějším císařským velvyslancem v Petrohradě, Londýně a nakonec i prezidentem říšské dvorní rady, přichází do Dačic poprvé rod z Porýní.

Neznámý autor, veduta Dačic, výřez s pohledem na zámek a přilehlý francouzský park, 1730–1750,
zdroj: MMaG Dačice

Také pro Osteiny představovaly Dačice výhodnou zastávku při cestách do Vídně, ať už z Prahy nebo z panství Malešov u Kutné Hory, jež získal Heinrichův otec Johann Franz (1652–1718) v roce 1714. Podle dochovaných účtů se na zámku vzápětí rozběhly práce odpovídající novému majiteli. Spočívaly v drobných opravách a tapetování některých místností. Podobu stavby zachycuje veduta města z roku 1729. Boční části severního křídla již měly mezipatra, nad jižním křídlem dominuje věž s cibulovou bání, ale boční východní křídlo ještě nemá zakreslena okna a stejně jako západní asi fungovalo jen jako spojnice mezi oběma hlavními budovami.

V následujících letech byl zámek pod vedením dačického zednického mistra Francesca Camelliho stavebně upraven. Bohužel dochované účty pochází teprve z roku 1732 a podávají přehled jen o dokončovacích pracích, souvisejících především se zřízením velkého francouzského parku.

Z rozsáhlého areálu svažujícího se za městskými domy od zámku na východ až téměř na úroveň dolního náměstí, jenž byl vybaven několika kašnami a zahradními stavbami, zbylo dodnes pouze zahradní kasino patrné na vedutě z počátku třicátých let 18. století. Na ní můžeme vidět i další výsledky Osteinova stavitelského úsilí. Boční křídla prošla nejradikálnější přestavbou a proměnou ze spojovacích chodeb do současné dvoutraktové dispozice. U obou křídel byly nejspíše tehdy zřízeny později zazděné arkády, s čímž mohlo souviset vyzdění „dvou dolních chodeb cihlami“. O tom, že v roce 1732 probíhaly už dokončovací práce v interiérech, svědčí také platba za „Za vyzdění dvou podstavců pro kamna v nových pokojích u chodby.“ V účtech je zachycen i dačický sochař Sebald Kölbl, který dodával nejen kamenickou výzdobu bran (a také anděla k balustrádě mariánského sloupu), ale i nábytek a rámy pro vybavení zámeckých pokojů.

Neznámý autor, Johann Friedrich Karl Maxmilian Ostein s manželkou Louisou, 1750–1770, SZ Dačice
foto Aleš Motejl

Přes chybějící archivní prameny pro stavební činnost v zámku lze konstatovat, že období, kdy dačické panství vlastnila rodina Osteinů, bylo pro město v oblasti výtvarného umění jedno z nejdůležitějších. Ve městě tehdy sídlila zmíněná sochařská rodina Kölblů dodávající sochy nejen pro výzdobu zámku, ale také veřejných prostranství a kostelů v Dačicích i okolí. Po smrti Sebalda Kölbla zaplnil prázdné místo jiný místní sochař Matouš Strachovský – autor morového sloupu na jindřichohradeckém náměstí i řady oltářních architektur a soch na Dačicku a Jindřichohradecku. Podobně se do regionálních výtvarných dějin zapsala malířská rodina Altmannů, sídlící v Dačicích od 17. století.

Georg Schneider, Letní zámek hraběte Osteina v areálu parku Niederwald, poslední čtvrtina 18. století,
SZ Dačice, foto Aleš Motejl

Heinrich Karel Ostein zemřel náhle v roce 1742. Tělo jeho první manželky Johanny (1707–1737) bylo tehdy již pět let uloženo v kryptě osteinské rodové hrobky v dačickém františkánském klášteře a jeho druhá žena Marie Klára, rozená v. Eltz (1720–1786) čekala druhé dítě – pohrobka Philippa Franze (1742–1766). O správu majetku se až do dosažení zletilosti dědiců starali Karlovi bratři – pozdější mohučský kurfiřt Johann Friedrich Karl (1689–1763) a Lothar Hugo Franz (1695–1759).

V roce 1755 se Karel Maxmilián Ostein (1735–1809) po dosažení zletilosti a převedení majetkových práv od svého bratra stal jediným majitelem Dačic. Bohatý aristokrat žil převážně v Porýní, kde se soustředil na dokončení jednoho z prvních a také nejrozsáhlejších krajinářských parků v Niederwaldu. Jak svědčí inventář z roku 1796, zachycující identický stav místností z doby po smrti jeho otce, do stavební podoby dačického zámku významným způsobem nezasáhl. Jen pozdně barokní profilace ostění v hospodářském křídle a osteinský erb na železné desce krbu zámecké kuchyně je dokladem, že právě za Osteinů byla kuchyně vestavěna do nádvorního traktu a rozšířeno hospodářské zázemí zámku. Díky hraběcí finanční podpoře byl v letech 1775–1788 také vystavěn nový farní kostel sv. Vavřince vyzdobený v roce 1787 třemi iluzivními malovanými oltáři významného malíře moravského baroka Josefa Winterhaldera ml.

Předchozí kapitoly:

Texty použity z publikace: Zámek Dačice – Proměny interiérů od renesance k dnešku

Autoři textů: Mgr. Jan Mikeš, Mgr. Renata Mikešová

Textové a fotografické podklady poskytl zámek Dačice. Využít je lze na základě autorského zákona výhradně jen se souhlasem vlastníka.

Publikace autora Jana Mikeše vznikla v rámci plnění programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní kulturní identity (DF11P01OVV026): Každodenní život a kulturní vliv aristokracie v českých zemích a ve střední Evropě v kontextu veřejně přístupných historických sídel ve správě NPÚ – instalace, prezentace, aplikace

Více z historie zámku Dačice ZDE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít