Osudové spojení. Dalbergové a Dačice (Proměny zámku Dačice #4)

Leopold Kiesling, Pomník Friedricha Dalberg-Osteina z doby po r. 1821 ve schodišťové hale, foto Aleš Motejl

Manželství Karla Maxmiliana Osteina s Louisou Charlottou z Dalbergu (1739–1805) zůstalo bezdětné. Když hrabě v roce 1809 v Aschaffenburgu zemřel, jmenoval ve své závěti adoptivním synem svého synovce Johanna Friedricha Dalberga (1787–1814) a vyslovil přání, aby s majetkem převzal i jméno Ostein a rodový erb. Mimo rozptýlený majetek v německých zemích se součástí dědictví stalo panství Malešov se statkem Suchdol v blízkosti Kutné Hory, zakoupené Osteiny již v roce 1710 a na Moravě dačické panství se statkem Markvarec. Aby byl zajištěn také Friedrichův mladší bratr Karel, zakoupil jeho otec Friedrich Franz Karl Dalberg (1756–1829) v roce 1811 panství Enzesfeld nedaleko Vídně. Navíc podle otcovy závěti měla rodina prodat všechen zbývající majetek v německých zemích a přesídlit do rakouské monarchie.

Neznámý autor, Pasování Wolfganga Dalberga na rytíře, 1700–1730, SZ Dačice, foto Aleš Motejl

Za touto zdánlivě nepochopitelnou snahou o opuštění rodových statků je nutné vidět nezáviděníhodnou situaci porýnské nižší šlechty po roce 1806. Po Lunevillské mírové dohodě mezi císařem Františkem II. a Napoleonem bylo levobřežní území Rýna odstoupeno Francii a kompenzací říšským vlastníkům zdejší půdy bylo postupné rušení církevních knížectví a sekularizace církevního majetku. Rozvrat vedl posléze k zániku Svaté říše římské. Tento proces nejhůře dolehl na příslušníky tzv. „Reichsritterschaftu“ – specifické vrstvy nižší šlechty podřízené přímo císaři, jejíž příslušníci nebyli odškodněni za ztracené majetky, zánikem církevních majetků přišli o přirozené pole působnosti v jejich správě a se zánikem říše byla ztracena všechna jejich odvěká rodová legitimita a privilegia. Mezi nejvýznamnější členy říšského rytířstva patřil právě rod říšských svobodných pánů z Dalbergu.

Zřícenina hradu Dalburg

Johann Friedrich Dalberg se do Dačic vydal teprve po ukončení dědického sporu s dalšími Osteinovými příbuznými roku 1811. Jeho první dojmy ze zámku jsou zachyceny v dopise matce do Aschaffenburgu, kde píše: „Bydlím v obrovském starém zámku, mám pro sebe osm místností, z nichž každá by stačila pro menší jezdeckou školu, látkové tapety a starožitný nábytek upomínají na dávno zašlé časy.“ Modernizaci svého nového sídla ale provést nestihl. Po vypovězení války napoleonské Francii ze strany Rakouska v roce 1813 vstoupil do řad rakouské armády a o necelý rok později náhle zemřel na následky válečných zranění a prodělaných útrap.

Texty použity z publikace: Zámek Dačice – Proměny interiérů od renesance k dnešku

Předchozí kapitoly:

Autoři textů: Mgr. Jan Mikeš, Mgr. Renata Mikešová

Textové a fotografické podklady poskytl zámek Dačice. Využít je lze na základě autorského zákona výhradně jen se souhlasem vlastníka.

Publikace autora Jana Mikeše vznikla v rámci plnění programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní kulturní identity (DF11P01OVV026): Každodenní život a kulturní vliv aristokracie v českých zemích a ve střední Evropě v kontextu veřejně přístupných historických sídel ve správě NPÚ – instalace, prezentace, aplikace

Více z historie zámku Dačice ZDE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít