Osudové spojení. Dalbergové a Dačice (Proměny zámku Dačice #4)

Manželství Karla Maxmiliana Osteina s Louisou Charlottou z Dalbergu (1739–1805) zůstalo bezdětné. Když hrabě v roce 1809 v Aschaffenburgu zemřel, jmenoval ve své závěti adoptivním synem svého synovce Johanna Friedricha Dalberga (1787–1814) a vyslovil přání, aby s majetkem převzal i jméno Ostein a rodový erb. Mimo rozptýlený majetek v německých zemích se součástí dědictví stalo panství Malešov se statkem Suchdol v blízkosti Kutné Hory, zakoupené Osteiny již v roce 1710 a na Moravě dačické panství se statkem Markvarec. Aby byl zajištěn také Friedrichův mladší bratr Karel, zakoupil jeho otec Friedrich Franz Karl Dalberg (1756–1829) v roce 1811 panství Enzesfeld nedaleko Vídně. Navíc podle otcovy závěti měla rodina prodat všechen zbývající majetek v německých zemích a přesídlit do rakouské monarchie.

Za touto zdánlivě nepochopitelnou snahou o opuštění rodových statků je nutné vidět nezáviděníhodnou situaci porýnské nižší šlechty po roce 1806. Po Lunevillské mírové dohodě mezi císařem Františkem II. a Napoleonem bylo levobřežní území Rýna odstoupeno Francii a kompenzací říšským vlastníkům zdejší půdy bylo postupné rušení církevních knížectví a sekularizace církevního majetku. Rozvrat vedl posléze k zániku Svaté říše římské. Tento proces nejhůře dolehl na příslušníky tzv. „Reichsritterschaftu“ – specifické vrstvy nižší šlechty podřízené přímo císaři, jejíž příslušníci nebyli odškodněni za ztracené majetky, zánikem církevních majetků přišli o přirozené pole působnosti v jejich správě a se zánikem říše byla ztracena všechna jejich odvěká rodová legitimita a privilegia. Mezi nejvýznamnější členy říšského rytířstva patřil právě rod říšských svobodných pánů z Dalbergu.

Johann Friedrich Dalberg se do Dačic vydal teprve po ukončení dědického sporu s dalšími Osteinovými příbuznými roku 1811. Jeho první dojmy ze zámku jsou zachyceny v dopise matce do Aschaffenburgu, kde píše: „Bydlím v obrovském starém zámku, mám pro sebe osm místností, z nichž každá by stačila pro menší jezdeckou školu, látkové tapety a starožitný nábytek upomínají na dávno zašlé časy.“ Modernizaci svého nového sídla ale provést nestihl. Po vypovězení války napoleonské Francii ze strany Rakouska v roce 1813 vstoupil do řad rakouské armády a o necelý rok později náhle zemřel na následky válečných zranění a prodělaných útrap.