Přestavby zámku Dačice za Karla Maxmiliána Dalberga (Proměny zámku Dačice #5)

Friedrichův mladší bratr Karl Maxmilian (1792–1859) se okamžitě po převzetí majetku v následujícím roce staral o zlepšení hospodaření velkostatku. Zodpovědná péče o ekonomiku panství mu posléze umožnila dvakrát přestavět zámek, který zvolil za novou rodovou rezidenci.

První rekonstrukce v letech 1818–1820 se týkala především vnitřních úprav. Stavbu vedl místní stavitel František Sika, spolu s Tomášem Čermákem. Pod jejich vedením byla osazena nová okna a dveře, místnosti získaly novou výmalbu, za niž bylo nejmenovanému „vídeňskému malíři“ zaplaceno 969 zlatých.

V roce 2007 byly pod omítkou jednoho ze sálů v přízemí severního křídla nalezeny nástěnné malby, představující iluzivní altán zdobený gotizujícími prvky s výhledy do arkadické krajiny. Autorem výmalby místnosti, v pramenech nazývané gotický sál, byl Florian Joseph Altmann, pokračovatel malířské rodiny dačických Altmannů, usídlený ovšem již ve Vídni, kde pracoval jako malíř a dekoratér. Za různé práce v zámku předložil v roce 1819 účet na 3680 zlatých.

Karel Maxmilián věnoval své úsilí především založení nového anglického parku, který měl oproti starší osteinské zahradě změněnou severojižní orientaci. Svažitý terén totiž daleko více vyhovoval plánům na vybudování sítě cest a překvapivých průhledů. Autorem koncepce parku byl zahradní architekt Michael Riedl, hejtman císařského parku v Laxenburgu, jemuž bylo na základě zmínky Řehoře Wolného, že Riedl roku 1816 obnovil „Vordere Fronte des Schlosses“, přičítáno autorství fasády dačického zámku. Ta však nepochybně vznikla až na počátku třicátých let 19. století.

Prvními doklady přípravy této stavby jsou dva návrhy rozpočtu ze září roku 1830. Nově měly být vyzděny dosud otevřené arkády v bočních křídlech a postavena arkádová zeď v přízemí a prvním patře kvůli zřízení „zimní zahrady.“

Pod návrhy rozpočtu je podepsán Karl Schleps. Architekt, usazený ve Vídni, byl synem zednického mistra z Valtic. Jeho tvorba vychází z linie neoklasicistní architektury inspirované Palladiem, bezprostředně ovšem ovlivněné spíše stavbami Josefa Franze Engela, liechtensteinského stavitele a autora několika staveb v lednicko-valtickém areálu. V Engelových stavbách můžeme také najít

nejbližší paralely Schlepsovy tvorby, vyznačující se monumentálními pravidelnými hmotami zdiva s minimem dekoru a snahou o jednotné působení stavby. Stejný princip byl použit jak při úpravě zámeckého nádvoří, tak i u hlavního, k městu obráceného průčelí. Schleps tu ve snaze o dokonalou symetrii změnil původní polohu a velikost oken. Fasáda byla po stranách a uprostřed rozčleněna mělkými rizality, přičemž středový je rámován monumentálními pilastry nesoucími tympanon s malovaným dalberským erbem. Stavební dekor byl omezen na jednoduché průběžné římsy a lisenové rámce nebo šambrány a konzoly u oken, do prostoru tak vyčnívá pouze monumentální vstupní dvouramenné schodiště. Architektem zamýšlenému způsobu vnímání dnes bohužel brání současný nevhodný zelený nátěr budovy s rozbarvením tektonických prvků. Původní barevnost zámku v odstínu světle okrové barvy dokládá mimo jiné i nedávno objevený akvarel s pohledem na dačický zámek slavného rakouského vedutisty Jacoba Alta. V protikladu k jednoduchosti vnějšku vynikala bohatost interiérů. Původní renesančně barokní dispozice severního křídla s velkými sály, o níž psal Friedrich Dalberg roku 1811, byla v patře pozměněna předělením prostorů a snížením stropů. Na protilehlých stranách hlavní budovy byla zřízena nová obytná apartmá, oddělená čtyřmi společenskými prostory uprostřed. Nejokázalejší výzdobu získaly dva centrální sály zdobené technikou stucco lustro, které bylo možno spojit otevřením trojice zrcadlových dveří. Stejně náročně byla vyzdobena zimní zahrada, tedy spojovací chodba v horním patře. Chodby byly vyloženy mozaikami zhotovenými Johannem Odoricem. Stropy všech obytných místností získaly iluzivní geometrickou výmalbou, kterou provedla firma vídeňského dekoratéra Josefa Martinelliho. Schlepsem sestavený sumář výdajů na stavební i dekorační práce z roku 1833 nakonec zněl na vysokou částku 65947 zlatých, navíc bez započtení architektova honoráře.

Součástí zámku bylo tehdy i nové monumentální hlavní schodiště, na kterém se pracovalo od listopadu roku 1832, znovu pod vedením Františka Siky. Ten dokončil práce o rok později, ale teprve v roce 1835 provedl malíř Johann Müllner jeho výmalbu, spolu s opravou již dříve provedených maleb a završil tak proměnu renesančně-barokního zámku v klasicistní rezidenci. Výslednou podobu stavby vysoce zhodnotil Gregor Wolny v šestém díle své moravské topografie z roku 1842.