„Nejsou lepší řemesníci
jako řezníci,
ráno vstane de do krámu
uřízne si kus salámu
drží sklenici.“
(Nápěv písně z Táborska)
Deštenští masaři (řezníci) byli jedni z prvních v deštenské osadě u říčního brodu. Na nich záležela obživa místních i cestujících karavan. Když Deštná obdržela právo tržní, byli řezníci mezi prvními i v majetku. Z primitivních počátků se řeznický stav, i u nás, vypracoval k cechům a k masným krámům na rynku. V Deštné byly již v dobách vlády Karla IV., a setrvaly, přes války a požáry, až do poloviny 19. století.
Řídce zachované zápisy ukazují na bohaté řezníky již v 15. století: Deštenský řezník Václav (1482) se přiženil na bohatou hospodu v Jindřichově Hradci, r. 1468 nepřátelé Šternberští spálili našim řezníkům 20 masných krámů na rynku. Jeden takový krám měl tehdy cenu 60 kop grošů, za to byla dobrá chalupa! Jako správný patriot se projevil místní masař Václav Řezník, když r. 1552 daroval 200 kop grošů (!) na pořízení nového zvonu k chrámu sv. Ottona. V urbářích se objevují jména dalších řeznických mistrů v Deštné, patřili do cechu hradeckých řezníků, obchodovali s dobytkem, půjčovali pánům peníze. V roce 1806 je v Deštné Franc Vaníček starším cechmistrem řezníků, hlídal pokladnici a pečetidlo, kontroloval jakost masa, nepořádným řezníkům mohl „stavět řemeslo“. Několik staletí u nás trval rod Rochcí, řezníků a hostinských na deštenském rynku v domě čp. 58 (demolice v roce 1985).
Počet našich řezníků se pohyboval mezi čtyřmi až sedmi. Jejich „boom“ lze pozorovat s rozvojem deštenských řemesel soukeníků a tkalců po napoleonských válkách. Tehdy muselo v masných krámech prodávat maso sedm řezníků, aby uspokojili požadavky obyvatel. Porážky dobytka se dělaly u potoka, v boudách se už jen vysekávalo podle požadavků kupujících. Spolu s mnoha deštenskými domy shořely při velkém ohni v roce 1846 i masné krámy. Nebyly již obnoveny a prodej masa se přesunul do krámů v domech řezníků.
Roku 1859 došlo k zrušení cechů, vznikla živnostenská společenstva, řezníci, s pekaři, krčmáři, mlynáři, tvořili Společenstvo potravní. Rozvíjely se místní dobytčí trhy, kde měli řezníci-handlíři hlavní slovo. V přehledu činnosti tří našich řezníků v roce 1890 vychází, že porazili 8 volů, 66 krav, 19 jalovic, 21 telat, vepře nepočítali. Nejvíce porážel řezník Martin Vorel v čp. 161 na Stráních, měl jatky za domem, u potoka. Vorel byl otcem sedmi dětí, z nichž většina v dospělosti se živila řeznictvím.
V dobách obou světových válek měli řezníci těžkou obživu, rolníci museli povinně odevzdávat dobytek pro válečné účely, trhy přestaly. Po válce nastala obtížná léta obnovy Němci zdevastovaného hospodářství s lístkovým systémem zásobování.
Také deštenských řezníků ubylo: Stanislav Vorel (čp. 9) byl potrestán, Jindřich Janura (čp. 64) se odstěhoval do pohraničí, živnost provozovali Karel Hlavsa (čp. 61), Jan Antoňů (čp. 99) a Petr Peroutka (čp. 57). Příděl masa byl omezen, takže Antoňů a Peroutka museli s řeznictvím skončit. My, pamětníci, jistě vzpomeneme na výborné, skutečně koňské sálámy v krámě pana Antonína Syrovátky, v domě čp. 57, bohužel jen v létech 1957 – 1963.
Slavná tradice deštenských řezníků skončila. Abych jí nezůstal dlužen, připomenu: Řezníci měli za patrona sv. Lukáše (atribut okřídleného býka), i sv. Bartoloměje (mučedník, stažen z kůže). Při slavnostech nosil řeznický cech červený prapor se stříbrným lvem, držícím v tlapách sekeru. Řezníkům jej daroval český král Jan Lucemburský za to, že roku 1310 rozbili sekerami vrata v pražském opevnění a vpustili ho do města.
František Kvapil – Deštenský zpravodaj 2016/7