Kamenné broušené sekery, sekeromlaty či klíny (archeology souborně označované jako kamenná broušená industrie) bývají častými nálezy z období mladší (neolit, 5500–4400 př. n. l.) a pozdní doby kamenné (eneolit, 4400–2200 př. n. l.). Tyto robustní kamenné nástroje bez problémů odolávají zubu času a zároveň jsou dobře rozpoznatelné i pro laiky. Velmi brzy se proto dostávaly, většinou jako náhodné nálezy učiněné během polních prací, do muzejních sbírek.
Také archeologická sbírka Muzea Jindřichohradecka obsahuje řadu takových artefaktů. Jedním z nejzajímavějších je vrtaný sekeromlat s čepcem uložený pod inventárním číslem A 506. Předmět vyrobený ze světlé břidlice se dochoval bez většího poškození v celkové délce 13,5 cm, vyvrtaný otvor má průměr 2 cm a týlní část 3 cm.
Nálezové okolnosti můžeme bohužel rekonstruovat jen v omezené míře. Do sbírek našeho muzea byl sekeromlat odevzdán někdy před rokem 1935 profesorem Řezníkem, přičemž jako místo nálezu byl uveden Lipník na Moravě. Pravděpodobně se jedná o obec Lipník ležící 9 kilometrů jihovýchodně od Třebíče, avšak nelze vyloučit ani vzdálenější Lipník nad Bečvou.
Sekeromlat můžeme díky typickému tvaru poměrně spolehlivě datovat do pozdní doby kamenné – eneolitu, konkrétněji do období kultury nálevkovitých pohárů (3800–3350 př. n. l.), jež byla nazvána podle typické keramiky se široce rozevřenými okraji. Právě eneolit je obdobím, kdy výroba kamenných sekeromlatů dosáhla svého vrcholu, co se tvarového spektra výrobků týče, ačkoliv se v této době na našem území sporadicky objevují již nástroje z mědi. Výroba probíhala nejprve pomocí štípání, kdy byl z bloku vhodné suroviny získán základní tvar sekeromlatu, později byl povrch vyhlazen kamennými jemnozrnnými hladidly a brousky. Tato fáze byla poměrně časově náročná, což přidávalo na hodnotě výsledného výrobku. Vyvrtání otvoru pro topůrko probíhalo pomocí dutého vrtáku (bezová větev, kost) podsypávaného pískem, který sloužil jako abrazivo. Závěrečnou úpravou bylo, zvláště u honosných předmětů, vyleštění do vysokého lesku pravděpodobně za použití tuku nebo popelu. V případě sekeromlatů se totiž uvažuje o jejich funkci spíše jako zbraně a symbolu moci než pracovního nástroje. Nepřekvapí proto, že jsou častou výbavou hrobů mužů – bojovníků a náčelníků pozdní doby kamenné.
Václav Vondrovský