Jedním z nejzákladnějších spirituálních (ezo) omylů je honba za světlem. Všechno je krásné, úžasné, světlo, láska. Všechno přijímám. Nemusím nic, je o mě postaráno shora. Láska vše vyřeší, spasí, musíme se milovat, usmívat se na sebe, objímat. Do této kategorie patří i honba za spirituálními zážitky, touha po extra schopnostech, komunikaci s anděly, jednorožci.
Tito lidé začnou být po nějakém čase frustrováni, deprimováni, protože jim to nefunguje. Lidé jim jejich nadšení nevěří (přestali či ani nezačali). Nedaří se jim v realitě, navíc si to nejsou ochotni přiznat. Tak se nadále čím dál víc obrací „nahoru“.
Poněkud zapomněli, že žijí na Zemi. Či si z ní (a od svých témat) tímto způsobem utíkají. A tady na Zemi platí jasná pravidla. Nic, co není ukotveno, nemůže existovat v hmotné realitě. To znamená, že pokud nemáme hluboké silné kořeny, stabilitu, pevné základy, pocit bezpečí, zůstávají krásné myšlenky, vize … v meziprostoru.
Čím chceme jít výš, tím je třeba jít zároveň hlouběji. Jedno bez druhého prostě nefunguje.
Pro mnohé z této kategorie je těžké si přiznat své nejtemnější stránky. Považují se za nositele světla a tam tato úroveň přece nepatří. Poukazují, co vše nefunguje, jaké je tu zlo, považují temnotu za nepřítele. Nicméně nejsou ochotni se potkat se svou osobní temnotou, kterou zakrývají iluzí světla a lásky. To jim neumožňuje získat potřebnou stabilitu tady na Zemi. Strom s mělkými kořeny nemá šanci zvládnout poryvy větru či dosáhnout svými kořeny do pokladů, které se ukrývají dole.
Současně je tato skupina velmi snadno manipulovatelná. Lehko se chytne na blyštivou udičku světla a lásky, kterou kdejaký novodobý spasitel, guru, vtělený archanděl, prorok nahodí.
Na druhé straně je sebetrýznitelská cesta. Tato skupina neustále řeší, co má špatně, co ještě je třeba zpracovat, jaký minulý život oživit. Má načteno tolik ezo knih, že se bojí žít, cokoliv říct, udělat. Tito lidé neustále analyzují, co by, jak měli říct, jestli to řekli správně, zachovali se správně. Jestli ten druhý překročil jejich hranice, jestli si ustáli své hranice. Určitě je v tom karma, když se ke mně někdo zachoval nějak. Pak se dostávají do pozadí kvality jako zdravý selský rozum, lehkost bytí, normálnost.
Neustálým oživováním osobních příběhů, historických událostí tyto energie živíme. Vidíme v tom svou osobní důležitost, máme pocit, že nutně to musíme uzdravovat, zpracovávat. Kdo jiný, že? Otevíráme tím ale jen další a další. Nejenže to nemá konce. A to se postupně stává frustrující a deprimující. Někoho to ale velmi baví. Vedlejším efektem tohoto přístupu je, že se tak stále otevírají a jsou živeny energie, které již patří do starého paradigmatu.
Není to o tom, že si nemáme řešit záležitosti týkající se paralelních životů, karmy (osobní, rodovou, Duše, mimozemskou, předků …). Je dobré je otevírat pro konkrétní potřebné nutné účely uzdravení, zvědomění, pokud je to pro náš růst třeba. A pak je opět uzavřít. Zodpovědnost se tomu říká.
Spiritualita je naší naprosto přirozenou součástí, podstatou, která nás má vést od toho, kdo nejsme, k tomu, kdo jsme. Nemá být těžkostí, nemá nás uštvat, nemá nás zničit. Není povinná.
Jsme na Zemi v období, které na každého z nás klade velké nároky. Každý občas procházíme těžšími fázemi. Nemusíme si je ale komplikovat ještě víc nesprávným uchopením toho, co nám může velmi pomoci.
Martina Solemar (článek v rámci inzerce)