Aktuálně

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Trh na Novoměstském náměstí na dobové fotografi i

Jindřichův Hradec se již ve středověku stal důležitým střediskem řemeslné výroby a obchodu a zůstal jím až do 19. století. Jednotliví řemeslníci se sdružovali do cechů, které po staletí sloužily ochraně jejich hospodářských zájmů. I když velký požár města na jeho počátku pohltil mnoho z bohatství místních řemeslníků, ti se z této rány brzy vzpamatovali.

Po polovině 19. století cechovní organizace začala být překážkou dalšího rozvoje řemesel, proto byla nahrazena živnostenskými společenstvy. V této době se rovněž začala prosazovat průmyslová výroba, zejména v oblasti textilnictví. Jindřichův Hradec se však nikdy nestal významným průmyslovým centrem a podržel si svůj obchodnicko-řemeslný charakter. Významnou roli sehrávalo v životě města i zemědělství, rybníkářství a lesnictví, soustředěné zejména na panském velkostatku. Zásadní proměnu v organizaci hospodářství přineslo období po druhé světové válce, kdy byl černínský velkostatek zestátněn, stejně jako o několik let později veškerý průmysl, řemesla, obchod i služby. Snaha komunistického režimu o zprůmyslnění města pak vyvrcholila vznikem největšího jindřichohradeckého závodu, národního podniku Jitka, jenž však nepřežil hospodářské změny na konci 20. století.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Zaměstnanci černínského pivovaru před budovou na Dobrovského náměstí

Nejvýznamnějším výrobním odvětvím, které po staletí živilo nejvíce obyvatel, byla tradiční textilní výroba, především produkce sukna. Na přelomu 18. a 19. století žilo a pracovalo ve městě přes sto soukeníků, z nichž každý zaměstnával dva tovaryše a několik učedníků. Na jejich práci pak navazovali valcháři, postřihači, barvíři a další řemeslníci. Velká konkurence a vysoká úroveň jejich řemeslných dovedností pak zajistila oblibu i věhlas zdejšího sukna a vytvořila z Jindřichova Hradce jedno z největších soukenických center v Čechách. Vysokou společenskou prestiž cechu podtrhuje i vlastní „soukenická kaple“ v prostoru bývalé kapitulní síně kláštera minoritů.

K důležitým jindřichohradeckým cechům patřili počtem svých členů i množstvím produkce koželuzi. Toto tradiční řemeslo zabývající se zpracováním kůží bylo provozováno při řece Nežárce; Nežáreckému předměstí se dokonce dříve říkávalo „kožené“. Poslední koželužskou provozovnu udržoval Jan Muk až do roku 1932. Společně s koželužstvím se ve městě rozvíjelo i jirchářství, obuvnictví a další řemesla.

Pro život měšťanů byla nepostradatelná produkce potravin. Nejbohatším a nejváženějším potravinářským řemeslem v Jindřichově Hradci byli řezníci, kteří prodávali maso v masných krámech, dřevěných krámcích, které ještě počátkem 19. století stávaly v ulici směřující od náměstí ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Teprve později byly zrušeny, ulice rozšířena a řeznické obchody umístěny do přízemí budovy tzv. masných krámů. Mezi důležitá jindřichohradecká řemesla patřili také pekaři, jejichž počet se zvyšoval s rostoucím počtem obyvatel, na počátku dvacátých let 19. století jich ve městě bylo osmnáct. Své výrobky prodávali zejména v tzv. chlebnicích, v průchodu z náměstí pod radnicí k farnímu kostelu.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Výlov rybníka Vajgar

Z ekonomického hlediska byla významná produkce piva, která se v 19. století soustředila v měšťanském, ale zejména v panském pivovaru. Měšťanský před polovinou století zanikl a ani nový soukromý Kaufriedův neodolal konkurenci černínského. Jedním z jeho nájemců byl v první polovině třicátých let 19. století sládek František Smetana, jehož syn Bedřich, později jeden z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů, chodil v Jindřichově Hradci do školy a složil tu svou první kompozici. Prosperující pivovar se po roce 1945 stal součástí Jihočeských pivovarů a v roce 1967 byl zrušen úplně.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Reklama hodinářské fi rmy
Martin Rezek

Černínský velkostatek, jehož správa sídlila na jindřichohradeckém zámku, hospodařil na panských dvorech, provozovaných zpočátku ve vlastní režii, od 19. století i nájemci. V roce 1840 zaujímala celková pozemková výměra velkostatku přes 11 tisíc hektarů, z toho více než polovinu tvořily lesy, necelé 2 tisíce hektarů orná půda, téměř 1 400 hektarů rybníky. Od poloviny 18. století reprezentovaly lesní hospodářství čtyři generace lesmistrů z rodiny Wachtlů, v jejichž péči se lesnictví stalo nosným odvětvím velkostatkového hospodaření. Průmyslový potenciál velkostatku pak sestával ze dvou mlýnů, dvou pil, skladu dříví s voroplavbou, dvou lihovarů, jednoho pivovaru a jedné elektrárny. Pozoruhodným a svým významem ojedinělým podnikem pak bylo zřízení očkovacího ústavu na výrobu vakcíny pro zvířata počátkem devadesátých let 19. století. Sérum, pocházející z prvního zařízení tohoto druhu v českých zemích, bylo prodáváno do celé monarchie, a kromě očkování dobytka údajně vzácnou protilátkou nepohrdly ani špitály.

Drastickým zásahem do pozemkové držby velkostatku se stala první pozemková reforma, po níž zůstalo velkostatku jen málo přes dva tisíce hektarů, z deseti dvorů zbyly pouze dva. V roce 1945 byl majetek Černínů zkonfiskován a uvalena na něj národní správa, v následujícím roce převzaly tento majetek Státní statky a lesy, Státní rybářství a v některých případech město Jindřichův Hradec.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Obchody v přízemích domů na náměstí

Po polovině 19. století byly zrušeny cechy a řemeslná výroba se podle nového živnostenského řádu z roku 1859 organizovala do živnostenských společenstev, která vznikla jako sdružení živnostníků k zastupování a podpoře společných zájmů, obchodníci pak vytvářeli tzv. obchodní grémia. Úkolem obou pak bylo „pěstovati ducha pospolitého, udržovati a zvelebovati čest stavu, jakož i podporovati humanitní, hospodářské a vzdělávací zájmy svých členů“.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Hotel Friedl, dříve U Tří
korun, později Centrál
na náměstí

Podstatný zásah do územní kompetence, forem řízení i obsahu činnosti obchodních a živnostenských komor – a tím i do činnosti živnostenských společenstev – znamenala mnichovská dohoda a následná německá okupace. Citelné bylo zejména zmenšení územní působnosti, nucené změny sídel společenstev a úbytek stavu řemeslnictva a živnostnictva způsobený jednak odchodem lidí německé či rakouské příslušnosti (ve zdejších společenstvech poměrně málo zastoupených), jednak deportací židovských obchodníků. Po osvobození v roce 1945 obnovily obchodní a živnostenské komory činnost v původních oblastech, pracovaly však jen krátce a v roce 1948 byly zrušeny; živnostenská společenstva zanikla o tři roky později.

V roce 1865 bylo v Jindřichově Hradci 14 živnostenských společenstev: soukeníci, postřihači, punčocháři, kloboučníci a provazníci; tkalci, barvíři; koželuzi; krejčí a kožešníci; obuvníci; stavební živnosti; truhláři a tesaři; kováři, koláři, řemenáři a sedláři; zámečníci, klempíři, hodináři a nožíři; mlynáři a krupaři; řezníci, uzenáři a mydláři; pekaři, perníkáři a cukráři; výčepníci, pivovarníci a výrobci lihovin; grémium obchodníků a kramářů. Tato struktura se ovšem během doby měnila, zejména po vydání novely živnostenského řádu v roce 1883.

Sílící tlaky, aby všichni řemeslníci i obchodníci byli organizováni ve společenstvech nebo grémiích, daly pak vzniknout nejprve grémiu protokolovaných firem a do října 1886 bylo ve městě a okolí ustaveno celkem 29 společenstev, krátce poté vzniklo ještě společenstvo hostinských, a nakonec grémium neprotokolovaných obchodníků.

Dvacáté století přineslo postupné uvolnění těchto vztahů a osamostatnění některých řemesel.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Návrh přestavby gobelinových dílen Marie Teinitzerové od architekta Karla Filsaka

Po roce 1945 pak v Jindřichově Hradci zůstala tato společenstva, hospodářské skupiny a grémia: holiči a kadeřníci; koláři a karosáři; kováři a podkováři; krejčí; obuvníci; pekaři; řezníci a uzenáři; stavební živnosti; truhláři, řezbáři a soustružníci dřeva; zámečníci a příbuzná řemesla; hospodářská skupina hostinských živností a hospodářská skupina maloobchodu, tj. bývalá obchodní grémia. Zcela nové podmínky pak pro činnost řemeslníků a obchodníků přinesly změny po roce 1948, kdy soukromé dílny a obchody zanikly a byly nahrazeny státními, komunálními či družstevními podniky.

Z mnoha jindřichohradeckých řemeslníků a obchodníků se do historie zapsali jen někteří. Za zmínku stojí rodinný podnik hodináře Martina Rezka, jehož věžní hodiny se ve druhé polovině 19. století prodávaly nejen do okolí města, ale i do dalších měst v Čechách a na Moravě, a dokonce i do Vídně. Jeho syn, Antonín Rezek, vynikl jako historik a politik, který se stal i ministrem vídeňské vlády. Významným obchodníkem a podnikatelem se stal Mikuláš Khek, jenž uvedl na místní trh mnohé novinky, zejména jízdní kola a šicí stroje, k nimž vyráběl vlastní stojany a pak je pod svým jménem prodával nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Z obchodníků se velké popularitě těšili Langrové, sídlící v reprezentativním renesančním domě na náměstí, také obchodník železem Jan Schwaiger, otec známého malíře. Ředitelem jihočeské obchodní a průmyslové komory a poslancem zemského sněmu se stal jeho zeť, jindřichohradecký knihkupec Josef Holče. Někteří z obchodníků a řemeslníků stanuli i v čele města jako jindřichohradečtí starostové, např. obchodník Karel Misař, truhlář Jan Tesař, krejčí Antonín Brož a lékárník Vilém Rösch. Zcela výjimečné místo v jindřichohradeckém hospodářském a veřejném životě sehrála rodina knihkupců, tiskařů a nakladatelů Landfrasů.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Interiér gobelínových dílen

Mimořádných úspěchů v Čechách i ve světě dosáhla ve 20. století textilní výtvarnice Marie Teinitzerová, dcera jindřichohradeckého obchodníka, jež si ve městě před první světovou válkou založila vlastní dílnu. Kromě uměleckých tkanin se věnovala tvorbě moderního bytového textilu a tapiserií, které ji proslavily po celém světě. V roce 1925 získala např. Velkou cenu v Paříži, její díla byla vystavena na světové výstavě v New Yorku, známý je gobelín zdobící aulu Univerzity Karlovy v Praze. V padesátých letech byly její dílny začleněny do podniku Ústředí uměleckých řemesel.

Textilní výroba stála také na počátku jindřichohradeckého průmyslu, neboť ten mohl navázat na zkušenosti a um zdejších soukeníků a ostatních řemeslníků. Roku 1841 koupil židovský podnikatel Ignác Bobele starý hamr na Hamerském potoce a zařídil zde továrnu na sukna. V padesátých letech 19. století, kdy prožívala období svého největšího rozkvětu, v ní pracovalo přes 90 tkalcovských stavů. V polovině sedmdesátých let přešla továrna do rukou Š. Böhma, který zanedlouho výrobu sukna zastavil. Jedním z důvodů byla konkurence velkých továren v nových českých a moravských průmyslových centrech, ztráta zakázek pro vojsko a v neposlední řadě i chybějící železniční spojení.

Jindřichohradecké hospodářství I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Stojan firmy
Mikuláš Khek – šicí stroje

Podobným vývojem prošla i textilní továrna Ignáce Třebického, která vznikla na břehu řeky Nežárky pod františkánským klášterem. Po období rozvoje v polovině 19. století ji Třebický prodal svému zeti Karlu Solperovi, pozdějšímu jindřichohradeckému starostovi, který ji nejprve rozšířil, ale koncem šedesátých let byl nucen výrobu omezit a nakonec podnik prodal. A téměř stejný osud měla další textilní továrna, stojící nedaleko proti proudu Nežárky, kterou z bývalého mlýna zřídil zmiňovaný Ignác Třebický, a pak ji prodal Ignáci Moravcovi, rovněž starostovi Jindřichova Hradce. I tento podnik však brzy skončil a objektu byla navrácena jeho původní funkce mlýna. A ani textilní továrna, která ve čtyřicátých letech vznikla z původní valchy na dolním toku Nežárky pod městem, neměla dlouhého trvání a byla přeměněna na šindelnu.

…dokončení kapitoly za týden

Autoři textů: PhDr. Štěpánka Běhalová, Ph.D. a PaedDr. František Fürbach

Kniha je v prodeji od pondělí 24. září na Informačním středisku v Panské ulici za 390 Kč.

Textové a fotografické podklady jsou ze sbírek Muzea Jindřichohradecka. Využít je lze na základě autorského zákona výhradně jen se souhlasem vlastníka.

Předchozí kapitoly:

PROMĚNY SLAVNÉHO MĚSTA PO VELKÉM POŽÁRU 1801

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít