Proč mezi námi dochází k nevěrám? Co je horší nevěra fyzická nebo nevěra citová? Proč tak snadno podléháme nástrahám? Proč si nevážíme toho, co máme? Proč se snažíme hledat stále něco nového, jiného? Proč nedokážeme svoje problémy řešit?
Protože je všechno tak snadné. Z našeho života se pomalu vytrácí zodpovědnost, komunikace, kompromis. Zodpovědnost především k sobě samému. Je snadné utíkat, opustit, hledat jinde, protože je všude všeho dost, co se nabízí, podbízí a volá: „Pojď, u mě bude lépe!“
Neumíme, nechceme, a ani nemáme snahu těmto svodům odolávat. Jak je to snadné, opustit, udělat tlustou čáru a užívat si jinde. Svody a útěky nejsou jen . . . najdu si jinou ženu, jiného muže, jinou rodinu… Je to i dám si skleničku dvě, jednu dvě tabletky na spaní . . . a bude lépe (a ono se to stupňuje . . . ) Utíkáme, utíkáme od reality, od problémů, od řešení . . . chceme mít klid, chceme mít to, co se nám nedostává… a pokud se nám nedostává, hledáme. Život kolem nás, dění kolem nás, práce, rodina, předsevzetí, volný čas, moje EGO . . . chtěl bych, chtěla bych . . . nemám, ale chci!
Jsme zvyklí dostávat to, co chceme. Okolí kolem nás se z nás snaží vytvářet silné, odolné jedince, kteří buď od malička dostávají, co chtějí
- naučili se, že: „chtějí mít klid, budu se vztekat tak dlouho, dokud mi to nedají, protože dokud se vztekám, ruším je“
- nebo jsou odmala vedeni k tomu, že pokud něčeho chtějí dosáhnout, musí jít za svým cílem a udělat pro něj maximum
Obecně jsme učeni k tomu, být silní jedinci, abychom přežili . . . studium, práce, peníze, kariéra . . . A vztahy? Ano, pokud se mi hodí, pokud najdu toho pravého, pokud mě to bude vyhovovat, pokud . . . Kdy jsme sváděni k nevěrám, k útěkům? Jakmile shledáme, byť jen náznak nějaké frustrace. Pocit toho, že se nám nedostává toho, k čemu jsme předurčeni . . . nedocenění v práci, unavená manželka, rozmrzelý manžel, děti, co vyvádí, děti, které máme a které je třeba vychovávat, málo času, málo peněz . . . Utečeme . . . Kde je ono . . . sedneme si, promluvíme si, najdeme cestu, najdeme kompromis? Jen málokdo z nás to umí, jen málokdo je k tomu veden, jen málokdo z nás ještě ctí institut rodiny, manželství, věrnost, být spolu v dobrém i zlém (v dobrém ano, ne zlém . . . promiň nefunguje to).
Važme si všech kolem nás, kteří umí komunikovat, kteří umí své problémy řešit, kteří jsou ochotni slevit sami ze sebe, ze svých nároků, ze svého materiálního světa na úkor rodiny, děti, vztahů. Jaká že je tedy ta nevěra nejvíce bolestivá? Nevěra, kdy zrazujeme sami sebe, sami sebe, svého partnera, své děti na úkor toho, že jinde nám bude lépe. A odcházíme na úkor toho, abychom stávající situaci řešili a vyřešili.
Kde jsou ty vzpomínky, krásné okamžiky, které jsme prožívali, sliby, které jsme si dali, radosti, které nás potkávaly? Rozchod, útěk, odchod má být rozhodnutí, kdy selhávají veškeré možnosti, jak ještě vztahy napravit. Naučme se na svých vztazích pracovat a radovat se z jednotlivých maličkostí, které nám nabízí. Nehledejme štěstí tím, že utečeme jinam, hledejme štěstí v sami sobě a v tom, co teď máme. Ačkoliv nás čekají určitě další životy, tento DNES žijeme jen jednou. Jakákoliv nevěra bolí, ale možná ani tak nebolí to, že byla, ale to, proč se stala.
Vaše KOUZLA JH – Marta Lukácsová
(Článek v rámci placené inzerce.)