Květ(nové) dny zavály do našich končin období, kterému jsme si poslední dobou zvykli říkat „rozvolňování“. Měnící se okolnosti a přibývající možnosti mě proto přivedly na myšlenku projít se krajinou svých vzpomínek.
Momenty hodné zapamatování, které mi série karantén zatím přinesla, rámuje CHŮZE. Ano, obyčejná chůze. Jsou to totiž právě cesty pěšky, díky kterým člověk nejlépe pozná město (nebo místo), kde žije. A tím pádem o trochu lépe pozná(vá) i sebe.
První město, které jsem prochodila pěšky všemi směry, byl Jindřichův Hradec. Začalo to cestami od vlakového nádraží ke škole. Okruhy cest se postupně rozšiřovaly: od gymnázia do ZUŠky, na zámek, k muzeu a k poledníku, kolem Nežárky do Husových sadů, do parku nebo až ke kostelu svatého Jakuba…
Nikdy nezapomenu na mimořádnou (a optikou dneška možná i nebezpečnou) cestu pěšky z kina Střelnice právě směrem k Jakubu a k Polívkám. Tehdy jsem nutně potřebovala rozchodit smršť emocí z filmu Leon. Procházka byla i tehdy tou nejlepší volbou… (Aneb jak pravil klasik: „Žádná myšlenka není tak tíživá, aby nešla rozchodit.“)
Později jsem chodívala do školy ze svého bydliště na sídlišti Vajgar. A časem vedly moje kroky stejnou cestou – opět na Gymnázium Vítězslava Nováka – zdolat pedagogickou praxi. (Vždyť už Shakespeare věděl, že život je jeviště. A že každý z nás na jeho prknech, co znamenají svět, vystřídá mnoho rolí…) Ranní opar mlhy nad Vajgarem mám od té doby v krajině svých vzpomínek navždycky.
Jindřichův Hradec se mi vepsal do 
tak silně nejspíš právě proto, že jsem město prochodila pěšky křížem krážem a tam i nazpátek. Pěšky. Proto i dnes, když mám možnost vrátit se do města nad Nežárkou a zavítat na známá místa, projdu si je pěšky. A vždycky zase a znovu mám pocit, že právě tohle je ten nejlepší způsob, jak si Hradec naplno užít…
Jsou momenty, které zažijete pouze s chůzí. Jako třeba nedávno (opět cestou směrem k Jakubu) se mi poštěstilo letmé setkání se sokolnicí, která marně vábila zpět k sobě svoji sovu. Její opeřená svěřenkyně ale tou dobou byla poněkud jiného názoru… 😊
Dalším městem, které jsem prošla pěšky všemi myslitelnými směry, je Praha. A také rodný Pelhřimov, Jihlava, Klatovy, Sušice, České Budějovice nebo Vrchlabí… Následovaly Erlangen, Norimberk, Mnichov, Berlín, Londýn, Paříž, Vídeň, Řím, Lisabon, Brusel, Barcelona nebo Ljubljana…
Ale o nich až někdy příště! 😉
Jana Renner se cítí býti hlavně Evropankou, jak napovídá i její web www.evropanka.eu, ale její životní cesta je úzce spojena s Jindřichohradeckem, a proto jsme rádi, že jsou její články součástí Hradecžije.
Evropanka Jana ráda poslouchá a vypráví příběhy. Miluje knihy. Je přesvědčena, že listovat knihou, obracet stránky a vracet se zpět k již přečtenému textu je požitek, který nevynahradí ani ta nejmodernější elektronická čtečka. Kniha je zkrátka nejlepší přítel člověka, který nikdy nezradí. Jana považuje čtení za nejbezpečnější sport na světě. Její kniha “První – statečné – jedinečné” přibližuje osudy třiceti žen, jejichž jména by neměla být zapomenuta. Kromě příběhů o ženách, které ji nepřestávají inspirovat svojí odvahou a jedinečností, píše povídky, pohádky a bajky. V současné době pracuje na své další knize.