Politici, úředníci a vojáci (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Jindřichův Hradec se od středověku až do konce 17. století řadil k nejdůležitějším a největším sídlům v zemi. Majitelé panství, páni z Hradce a po nich zejména Vilém Slavata, patřili k politické i hospodářské elitě království a na panovnickém dvoře zastávali vesměs vrcholné, ba nejvyšší funkce. I když Černínové zaujímali rovněž vysoké postavení v politice země, nedosáhli již významu svých předchůdců a Jindřichův Hradec přestal být sídelním místem rodu. Teprve 19. století, nové konstituční uspořádání a ztráta výjimečné pozice šlechty umožnily širší zapojení obyvatel do politického života státu i regionu. I v místech, jako byl Jindřichův Hradec, vyrůstali politici, úředníci a vojáci, kteří se zapsali do regionální i české historie.

Výrazné změny do politického i společenského života přinesl rok 1848 a období následující. Zejména od šedesátých let 19. století se do politického života státu stále více začaly zapojovat vrstvy měšťanstva. Ve volbách do českého zemského sněmu a říšské rady, nejvyšších zastupitelských sborů země i habsburské monarchie, se uplatňovali i představitelé regionální samosprávy. Jindřichohradečtí starostové Ignác Moravec, Václav Naxera a Karel Mert zasedali v zemském sněmu, Václav Naxera i v říšské radě, podobně jako zdejší advokát Jan Slavík. Mandát poslance v období habsburské monarchie vykonávali i další občané města, a už to byli městský tajemník Jindřich Vladimír Houra, notáři František Fáček a Antonín Maděra, obchodník Josef Holče, lékárník František Žemlička, proboštové Vilém Platzer a Jan Vacek nebo jindřichohradecký okresní starosta a majitel panství ve Stráži nad Nežárkou Adolf Leonhardi. Nejvyššího postavení v politickém systému monarchie pak dosáhl syn jindřichohradeckého hodináře, historik a vysokoškolský profesor Antonín Rezek, jenž se stal ministrem rakouské vlády.

Po první světové válce a vzniku samostatného Československa se ve vysokých politických či úředních kruzích z jindřichohradeckých starostů pohyboval pouze Otmar Bistřický, jenž byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Senátorem se stal syn Františka Fáčka Vladimír, absolvent jindřichohradeckého gymnázia, v diplomatických službách pracovali advokát Vladimír Slavík, který byl jmenován vyslancem v Belgii, a syn Mikuláše Kheka, rovněž Vladimír, jenž se stal vyslancem ve Venezuele. Řada dalších občanů města působila v komunální politice, z městských úředníků se do historie nejvýrazněji zapsal František Steinocher. S městem Jindřichův Hradec jsou spjaty i osudy několika významných vojáků. Již před první světovou válkou sloužil ve zdejším 75. pěším pluku František Schöbl, jenž ve válce velel brigádě a těsně po ní československé armádě na Slovenku a stal se prvním generálem armády samostatného Československa. Další generál, jindřichohradecký rodák Bohumír Jordán, sloužil u zdravotní služby, mezi významné meziválečné důstojníky jindřichohradeckého 29. pěšího pluku patřili František Tlamsa nebo velitel pluku a pozdější generál Josef Eret. V rakouské armádě začínali i nejvýznamnější představitelé jindřichohradecké vojenské hudby Jan Zeman a Alois Praveček. Rovněž jednotkami československých legionářů prošla řada jindřichohradeckých občanů, kromě Františka Tlamsy se do veřejného života města velmi výrazně zapsal především Stanislav Beran. Někteří se již z bojišť domů nevrátili, jako Karel Hirš nebo absolventi jindřichohradeckého gymnázia Jiří Procházka, Vojtěch Poláček a syn bývalého ředitele této školy Antonín Decker.

Také druhá světová válka a protifašistický odboj zasáhly do života některých jindřichohradeckých rodáků, z nichž k nejvýznamnějším patří odbojář František Peltán a pilot Rudolf Zima.