Učitelé a profesoři (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

K osobnostem, jejichž jména se do dějin města zapsala na další staletí, patří učitelé a profesoři jindřichohradeckých škol. Jako vzdělanci a osvětáři se podíleli nejen na výuce a stavu samotných škol, ale též na společenském a politickém dění ve městě, na utváření veřejného mínění a na výchově mnohých významných žáků a studentů. Nejvíce významných pedagogů působilo na jindřichohradeckém gymnáziu a v druhé polovině 19. století také na dalších místních školách.

Nejstarší zmínky o školách v Jindřichově Hradci pocházejí již ze 14. století, kdy je zmiňována škola u kláštera minoritů a farní škola. Velkým mezníkem v rozvoji zdejšího školství, iniciovaným Adamem II. z Hradce a jeho manželkou Kateřinou z Montfortu, byl příchod jezuitů a vznik gymnázia. Papežský souhlas s jeho založením i zakládací listina jsou datovány do roku 1594, výuka začala krátce poté. Jezuitské gymnázium se zapsalo do dějin města především svou vynikající úrovní, k níž přispěli výborní pedagogové, jako byli například Bohuslav Balbín, Matěj Václav Šteyer nebo Jiří Josef Camel. Jezuité také převzali na přání šlechty městské školy a k české zřídili i německou. Až v polovině 18. století byla péčí tehdejšího probošta Jana Kristiána Khuna postavena nová budova školy na Zákosteleckém náměstí, školním dozorcem se stal zdejší tiskař Ignác Vojtěch Hilgartner a tuto funkci svědomitě vykonával v 19. století i Alois Josef Landfras. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a v roce 1778 též ukončeno vyučování na gymnáziu, přestože město o jeho udržení značně usilovalo. Před tímto datem již Marie Terezie rozhodla, že v budově semináře bude zřízena hlavní škola.

V roce 1807 se podařilo ve městě obnovit gymnázium, a to především díky daru bývalého studenta, faráře Františka Xavera Jandery. Od roku 1832 stál v čele ústavu ředitel Hubert Hudec, za jehož působení byla v roce 1851 vydána první česká výroční zpráva a zavedena čeština do vyučování. Od roku 1866 bylo zdejší gymnázium stejně jako gymnázia v Hradci Králové a Písku české. V roce 1862 vystřídal Huberta Hudce v řízení školy Jakub Matěj Růžička, od roku 1883 byl ředitelem Augustin Pirchan. Později tuto funkci zastávali Josef Novák a Ferdinand Hoffmeister, za jehož působení byla v roce 1923 postavena nová moderní budova gymnázia. Z ředitelů po druhé světové válce vynikl propagátor místní historie Rudolf Prokop. Mezi nejvýznamnější profesory patřil například vlastenec a buditel Alois Uhl, češtinu na gymnáziu vyučovali Václav Alois Svoboda nebo český spisovatel Antonín Liška. Nadšení Čechové profesoři Karel Martin Hrubý a Jan Dubský ovlivnili tehdejšího studenta Eugena Tupého, pozdějšího básníka Boleslava Jablonského a Vojtěcha Hlinku, známého pod pseudonymem František Pravda. Českou knihovnu založil na gymnáziu katecheta Jan Zátka. Dějiny gymnázia zpracoval profesor Gustav Heš, jako vědci se uplatnili například Josef Kořínek a František Xaver Procházka. Pokrokovou osobností mezi profesory dvacátého století byl Richard Russ, studenti dodnes vzpomínají na historika Jana Muka.

Také mezi učiteli a řediteli na obecných a měš anských školách se objevily výrazné osobnosti, obzvláště v druhé polovině 19. století. Kromě katechetů převážně z řad kněží, k nimž patřili například Alois Řečický nebo Josef Zátka, to byli i významní odborně činní ředitelé, například historikové František Rull a Jan Orth. Všestranný, oblíbený a společensky angažovaný byl pedagog Tomáš Vladimír Sládek. Od roku 1926 byla zřízena i jedna třída pomocné školy, jejímž zasloužilým učitelem byl František Havlas.

Ve městě vznikaly také školy odborné, v roce 1864 průmyslová škola, o deset let později tkalcovská škola a v roce 1888 hospodářská škola, dále škola obchodní v roce 1913. V období první republiky byly založeny odborné živnostenské školy, v roce 1931 se do nové budovy vystavené dle návrhu architekta Antonína Mečíře přestěhovala obchodní škola, na níž působil významný pedagog Milan Gantner. V roce 1939 byla na podnět zdejšího rodáka a učitele hudby Leopolda Janů založena hudební škola.

V roce 1876 bylo ve městě zřízeno péčí dámského spolku Sv. Ludmily první předškolní zařízení pro děti ve věku od tří do šesti let. Předchůdci dnešní mateřské školy se tehdy říkalo městská opatrovna. V jejím čele stála řídící pěstounka, vzdělaná svobodná dáma. Tuto funkci vykonávaly po řadu let Marie Hilgartnerová a Józa Viertlová. Druhá světová válka tragicky zasáhla řadu studentů a pedagogů místních škol, z nichž někteří byli pronásledováni nebo vězněni. Za všechny je nutné připomenout učitele Bohumila Englického, Stanislava Berana a Ladislava Kubeše.