12.1 C
Jindřichův Hradec
11.10. 2024
Články

Osobnosti: Josef Müller- Život plný vláken

Patřím mezi těch několik lidí, jejichž život trvale ovlivnila lidská a výtvarná osobnost Josefa Müllera. Potkali jsme se kolem roku 1973 a byl mezi námi věkový rozdíl dvaceti let, tj. jedné generace. Zpočátku to byl vztah učitele a žáka, který postupně přerůstal v přátelství. Pro mladého studenta dějin výtvarného umění z malého města byl Josef svými zkušenostmi spojnicí s „ostatním“ světem. Konec konců i moje doktorská práce se týkala tapiserie a Pepík byl jejím prvním recenzentem.

Výstava v Domě gobelínů – Josef Müller: Život plný vláken k nedožitým 85 letům autora/Dům gobelínů 25. 6. 2016 – 25. 6. 2017 Jindřichův Hradec

Osobnosti: Josef Müller- Život plný vlákenRodák z Olešnice na Moravě spojil celý svůj život s textilní tvorbou. Po absolvování textilní průmyslovky ve Svitavách a ročním působení v národním podniku Textilní tvorba

v Letovicích byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Ve speciálním ateliéru textilního výtvarnictví profesora Antonína Kybala se mu dostalo kvalitního uměleckého školení, které se stalo důkladným základem pro jeho samostatnou výtvarnou tvorbu. Jeho talent byl oceněn čestným rokem na této škole (1956-1957).

K rozvinutí výtvarných schopností Josefa Müllera přispěl studijní pobyt v ateliéru zakladatele moderní tapisérie Jeana Lurçata (1892-1966) ve Francii v roce 1959. Tento všestranný umělec (malíř, keramik, grafik, tapisérista a ilustrátor) se od roku 1938 intenzivně věnoval tvorbě gobelínů. Inspirací mu bylo setkání s monumentálními gobelíny Apokalypsy umístěnými v Angers na námět Zjevení sv. Jana (XIX. století). V současnosti můžeme

v Angers spatřit muzeum Jeana Lurçata a soudobé tapisérie. Pobyt mladého uměleckého vedoucího Gobelínových a restaurátorských dílen Ustředí uměleckých řemesel v Jindřichově Hradci (nastoupil sem v roce 1958) na Lurçatovu hradu a zároveň ateliéru v Tour-Saint-Laurent, který je dominantou města Saint Céré v departementu Lot, byl pro Josefa Müllera významným podnětem. Nešlo pouze o zdokonalení umělecko-řemeslných dovedností, ale především o vstřebání nových vizí směřování tradičního textilního oboru. Lurçat publikoval po druhé světové válce tři knihy o gobelínech a účastnil se mnoha výstav a konferencí po celém světě. V roce 1948 mimo jiné také v Československu. Byla to především monumentalita textilního díla a jeho přirozené spojení s architekturou, postupné osvobozování příze jako nositele estetické kvality, a ve výsledku její schopnost aktivně dotvářet architektonický prostor. Tyto předpoklady pak tvořily základní rámec vlastní tvorby Josefa Müllera.

Osobnosti: Josef Müller- Život plný vlákenPráce v gobelínce v mnohém znamenala odřeknutí se osobních výtvarných ambicí umělce. Jako „režisér“ byl zodpovědný za úspěšnou realizaci návrhů svých kolegů. Přenesení jejich konceptů do specifických možností textilního vlákna – to byl první a zásadní výtvarný problém, který bylo nutno ve spolupráci s autorem vyřešit. Rozkreslený karton (předloha díla ve skutečné velikosti) se stal základem pro práci tkadlen. Převedení většinou malířských návrhů do rozměrné formy tapiserie bylo umělecky a řemeslně náročné. Vznikla řada gobelínů, které v současnosti tvoří základní fundus české i slovenské tapisérie 20. století. Setkáváme se s díly navrhovanými autory spojenými s tradicionalistickými podněty a opřenými o kresebnou složku návrhu (C. Bouda, K. Svolinský, Ľ. Fulla), expresivní malbu přetavenou do textilu přinesly návrhy J. Baucha. Organické a elementární tvary v návrzích Jiřího Johna byly šťastným východiskem pro jejich převedení do textilie.

Jindřichohradecká dílna realizovala také monumentální práce ryze textilních výtvarníků. Jmenujme alespoň Müllerova učitele Antonína Kybala, Květu Hamsíkovou či Věru Drnkovou – Zářeckou. Jednou z nejúspěšnějších realizací se stal triptych zhotovený podle návrhů Juraje Kréna a určený pro prostory bratislavského hradu. Tapisérie s názvy „Tisíc rokov poroby“, „Veľká Morava“ a „Súčasnosť“ (1968) se staly uměleckou i řemeslnou výpovědí o schopnostech jindřichohradecké manufaktury a výtvarných kvalitách jejího uměleckého šéfa. Velké výzvy znamenaly gobelíny založené na ryze malířských výtvarných prostředcích (J. Pešicová, E. Nemeš) jejich přetvoření do textilního jazyka vyžadovalo od Josefa Müllera značnou dávku umělecké i technické inovativnosti.

Lurçatovy snahy o renesanci tapisérie vedly v průběhu 60. let 20. století ke vzniku samostatné textilní tvorby, která v průběhu času získala název autorská tapiserie, tj. děl, jež realizuje samotný tvůrce. Prostor pro porovnání výsledků této tvorby byl v 60. letech vytvořen založením lausannských bienále tapiserií a později též lodžským trienále tapiserie. Tyto podněty nemohly zůstat stranou zájmu tvořivé povahy autora. Svědectvím je řada realizací pro amerického mecenáše umění Hurschlera z období 1966-1978. Tato díla se stala nedílnou součástí interiérů řady finančních, kulturních a vzdělávacích institucí. Jejich autor vycházel především z optických a hmatových vlastností textilního vlákna. Kompozice se vyznačují využitím reliéfu podmíněného užitím ručně předené vlny. Klasické tkaní je kombinováno s „melírováním“, které umělci umožňovalo vytvářet měkké, splývavé barevné přechody. Josef Müller nešel cestou experimentů vedoucích k vytváření samostatných textilních objektů. Jeho dílo je z tohoto pohledu klasicky „gobelínářské“, neubíral se směrem k asambláži kombinující různé materiály. Experimentuje a odhaluje možnosti textilního vlákna v monumentální formě. Takové jsou i jeho tapiserie „Klid“ (225 x 116 cm, 1975) a „Pohyb“ (160 x 310 cm, 1975) oceněné hlavní cenou na II. trienale tapiserie v Lodži v témže roce.

Osobnosti: Josef Müller- Život plný vlákenTento náruživý rybář a milovník přírody zpracovával také témata s ní spojená – citlivě zachycoval náladu ročních období, atmosféru živlů i vlastní sebereflexe. Úkoly spojené s dotvářením interiérů veřejných budov vedly k realizacím rozměrných městských vedut „Praha matka měst“ (300 x 400 cm, 1956), „Jižní Čechy“ (250 x 640 cm, 1980), „Jindřichohradecko“ (200 x 600cm, 1988) či „Hudebnost Prahy“ (220 x 450 cm, 1996) -abychom zmínili alespoň některé.

Významný podíl na realizaci autorských tapisérií měla umělcova žena Mileva. Snaha po zpřístupnění textilních děl široké veřejnosti vedla od počátku 70. let 20. století k návrhům tapiserií pro bytový interiér. Takzvané „chlupáče“ představovaly možnost realizovat cenově i formátově přístupná díla, určená především pro domácnosti. Josef Müller v nich koncentroval všechny své textilní zkušenosti. Objekty byly založeny na vlastnostech ručně předené vlny, na kontrastu odhalených osnovních nití, „hrubě“ tkaných ploch a „mohutných“ vývazů, vše v charakteristické střídmé barevnosti. Chlupáče se staly ve třetí čtvrtině 20. století velmi populární a staly se nedílnou součástí běžných interiérů.

Jednou z činností manufaktury bylo od 60. let minulého století restaurování historických tapisérií. Dílna používala metodu neznatelné retuše, kdy poškozená osnovní niť byla nastavena, a útek byl protahován jehlou. Řemeslná zručnost a hloubavý duch Josefa Müllera přinesl i v tomto oboru novou technologii – metodu šité skeletáže. Jeho zásluhou vybudovala dílna též vlastní barvírnu a mohla tak operativně reagovat na konkrétní řešené úkoly.

Není divu, že při umělecké, organizační a společenské práci ve prospěch Gobelínových a restaurátorských dílen Ústředí uměleckých řemesel v Jindřichově Hradci, umělec „poněkud zapomínal“ na vlastní prezentaci. První samostatnou výstavu uskutečnil ve svých čtyřiceti sedmi letech v Brně (1978). Jeho druhou expozici v Zámeckém skleníku

v Boskovicích v roce 1979 jsem měl možnost zahájit jako student před státnicemi. Laskavá a milá atmosféra domova Müllerových mi pomáhala překonat trému z mé prvé vernisáže. Pak následovaly další Josefovy samostatné výstavy. Poněkud jiné to bylo s účastí na kolektivních výstavách, kde jeho tvorbu mohli zhlédnout diváci na všech kontinentech, v rámci přehlídek konaných pražským Uměleckoprůmyslovým muzeem, Ústředím uměleckých řemesel či Art Centrem.

Významnou složkou umělcova života byla též organizační činnost v rámci bezvadně fungujícího „Klubu přátel výtvarného umění“ v Jindřichově Hradci, jehož byl dlouholetým předsedou. Přednášky, návštěvy výstav a zajímaví hosté klubu obohacovali kulturní život města. Funkci předsedy spolku mi Josef předal koncem 70. let minulého století. Klub sdružoval zájemce o výtvarné umění ze širokých vrstev obyvatel a projevoval činorodou aktivitu. V jeho rámci se zrodila myšlenka na oživení odsvěceného kostela sv. Jana Křtitele a křížové chodby bývalého minoritského kláštera pro kulturní účely. Je bezesporu Josefovou zásluhou, že v roce 1981 zde byla uskutečněna první výstava pod názvem „Čtyři tvůrci tapisérie“ (V. Boďa, J. Hanzelka, J. T. Strýček, J. Müller). V této souvislosti musíme vzpomenout vynikajícího historika umění PhDr. Antonína Hartmanna, který v té době pracoval v rámci Ústředí uměleckých řemesel. K výstavě vyšel, na tu dobu, poměrně obsáhlý katalog, jehož textovou část oba pánové svěřili mně. Tak byly položeny základy k postupné realizaci neobyčejných výstavních prostor Muzea Jindřichohradecka.

Je mi ctí a potěšením zavzpomínat na výraznou lidskou osobnost Josefa Müllera u příležitosti jeho nedožitých 85. narozenin. S hrdostí mohu konstatovat, že Pepík byl můj přítel a učitel. Patřil mezi umělce, za které nemluvily skandály, ale obyčejná denní tvůrčí práce

v gobelínce, která mu ne vždy přinášela plné uspokojení. Byl a zůstává nedílným prvkem jindřichohradecké pospolitosti. Svým dílem se stal součástí mnoha interiérů zahraničních institucí. Je výrazně zapsán v dějinách textilní tvorby druhé poloviny 20. století. Vždy však zůstal člověkem laskavým, pokorným, moudrým, vypravěčem s duší kluka z Boskovic, kterého udivoval svět, do kterého jej jeho talent zavedl.

Galerie Procházka s.r.o. se chystá vydat ve spolupráci s Městem Jindřichův Hradec, Domem gobelínů, kulturních tradic a řemesel, o.p.s. a především Milevou Müllerovou v příštím roce (v průběhu výstavy) ve své edici Malé monografie knihu věnovanou tvorbě Josefa Müllera.

PhDr. Jaromír Procházka, červen 2016