Jednoho dne roku 1662, přesně 13. října, při lovu mezi Telčí a Vanovem spadl do vlčí jámy dvaadvacetiletý Jan Karel Jáchym Slavata. Byl v tu chvíli sám, a tak se nemohl nikoho dovolat. Nedokázal se vyšplhat ven, a tak tam trávil dlouhé hodiny plné zoufalství. A tehdy učinil slib, že pokud se odtud dostane, stane se řeholníkem a vstoupí do toho řádu, jehož mnicha potká jako prvního. Nakonec ho vysvobodil jakýsi vanovský chalupník, který šel právě kolem.
A Slavata svůj slib splnil. Jako první mu do cesty vstoupil bosý karmelitán a mladý hrabě vstoupil do tohoto řádu. V té době byl právě pouhý den zasnoubený s hraběnkou Klárou Teresií Attemsovou – ostatně na počest slavnostních hostů se osudný hon pořádal. Zasnoubení s hraběnkou zrušil, svého zachránce obdařil dvěma sty zlatými, navíc takzvaným „bílým kloboukem,“ kterým ho vyvázal z poddanství, a pak zahájil církevní kariéru. Pod řádovým jménem Karel Felix to dotáhl až na hodnost řádového generála a roku 1675 byl dokonce považován za možného kandidáta na post pražského arcibiskupa.
Když bylo jasné, že jeho rod vymírá po meči, papež mu nabídl dispens čili možnost vrátit se do světského života, oženit se, a budoucnost rodu tak zachránit. Odmítl slovy: „Když i rod Slavatů vymře, proto přec svět nezahyne.“
Jan Karel Jáchym zemřel roku 1712 v Římě a traduje se, že v jeho posledních chvílích se u nohou jeho postele objevila průsvitná ženská postava, Bílá paní, která tak věrně doprovázela všechny pány z Hradce, za jejichž dědice se Slavatové počítali. Na památku události, která Jana Karla Jáchyma přivedla na církevní cestu, nechala už v roce 1664 jeho matka, hraběnka Františka Slavatová, postavit na místě synova zachránění kapli, na jejíž klenbě je namalována Slavatova záchrana z vlčí jámy. Časem byl nad oltář zavěšen obraz sv. Karla Boromejského, podle kterého se začala kaple nazývat.
Historikové však této příhodě moc nevěří. Petr Maťa v knize Svět české aristokracie (1500 – 1700) soudí, že Jan Karel Jáchym se pro církevní dráhu rozhodl už dříve, protože ho k tomu nutila tradice. Byl nejmladším ze čtyř bratrů, a protože velké majetky se nedělily, ti později narození sourozenci si museli hledat jinou existenci, často právě církevní. Na vstup do řádu bosých karmelitánů se Slavata údajně připravoval už počátkem roku 1662, tedy před osudovým 13. říjnem. Poslední Slavatův světský portrét zobrazuje odříkavé gesto, které směřuje k helmě a štítu se slavatovským znakem, což jsou symboly šlechtického rodu, zatímco levá ruka ukazuje na krucifix.
Navíc podle Bohumila Paulů, autora publikace Svatý Karel ve světle historie, leží v Moravském zemském archívu jistý text, vlastnoručně sepsaný Janem Karlem Jáchymem. V něm sice Slavata připouští, že do jámy v lese spadl, ale o rovných deset let dříve, 13. října 1653, jako třináctiletý chlapec. Nehodu odnesl poraněnou dásní a drobnými odřeninami, ale žádný životní slib ohledně „prvního řeholníka, kterého potká“, neučinil.
Ještě si můžeme připomenout, že vlčí jámy byl tradiční název pro pozůstatky po neúspěšném dolování.
Třeba se to tak nestalo, ale je to pěkná pověst.
Text: 1. ZŠ Jindřichův Hradec
Seriál pověstí a legend Jindřichohradecka je publikován ve spolupráci s vedením 1. základní školy v Jindřichově Hradci. Ponořte se s námi do tajuplné historie.