Politici, úředníci a vojáci IV. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Jindřichův Hradec se od středověku až do konce 17. století řadil k nejdůležitějším a největším sídlům v zemi. Majitelé panství, páni z Hradce a po nich zejména Vilém Slavata, patřili k politické i hospodářské elitě království a na panovnickém dvoře zastávali vesměs vrcholné, ba nejvyšší funkce. I když Černínové zaujímali rovněž vysoké postavení v politice země, nedosáhli již významu svých předchůdců a Jindřichův Hradec přestal být sídelním místem rodu. Teprve 19. století, nové konstituční uspořádání a ztráta výjimečné pozice šlechty umožnily širší zapojení obyvatel do politického života státu i regionu. I v místech, jako byl Jindřichův Hradec, vyrůstali politici, úředníci a vojáci, kteří se zapsali do regionální i české historie.

František Schöbl | 6. 6. 1868 – 7. 8. 1937 | DŮSTOJNÍK

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině středoškolského profesora. V rodném městě absolvoval gymnázium, od roku 1877 studoval na vojenské akademii. V srpnu 1890 nastoupil jako velitel čety v hodnosti poručíka k jindřichohradeckému pěšímu pluku č. 75. Absolvoval kurz na střelecké škole, v letech 1893-1895 studoval na válečné škole ve Vídni. Na rok se vrátil do Jindřichova Hradce jako praporní pobočník a pak postupoval ve vojenské kariéře. V letech 1904-1907 působil v hodnosti kapitána na generálním štábu ve Vídni, pak byl převelen k pěším plukům do Josefova, Mladé Boleslavi
a Terezína. Od května 1910 velel v hodnosti majora praporu 79. pěšího pluku v Rijece, v roce 1913 byl povýšen na podplukovníka a od srpna 1914 se s ním účastnil válečných operací.

První těžké boje prodělal na srbské frontě při přechodu přes Drinu, kde za raněného plukovníka převzal velení celého pluku, v prosinci 1914 byl povýšen do hodnosti plukovníka. V roce 1915 velel pěšímu pluku č. 21 na ruské frontě, kde byl v květnu raněn, ale již v červenci stál opět na bojišti. V březnu následujícího roku byl jeho pluk nasazen na frontě italské, kde v červenci převzal velení 5. pěší brigády, pak 7. horské brigády a v roce 1917 se stal velitelem 37. pěší brigády, složené převážně z českých pluků, která bojovala v horách jižního Tyrolska východně od jezera Garda. Během války získal řadu vojenských vyznamenání včetně Leopoldova řádu a v roce 1918 byl vyznamenán i Řádem Marie Terezie. Protože neuposlechl rozkazu, který by hnal jeho podřízené, mezi nimiž byli především vojáci z Čech, do záhuby, byl v září zbaven velení, poslán na „zdravotní“ dovolenou a oficiálně jmenován dozorčím výcviku náhradních těles v jižních Čechách.

Konec války ho zastihl v Jindřichově Hradci, kde se stal velitelem posádky, a 30. října 1918 složil přísahu Československé republice. Protože to byl jeden z nejschopnějších českých vysokých důstojníků, kteří právě působili v Čechách, byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu nově se rodící československé armády a v listopadu 1918 vyslán na Slovensko jako vrchní velitel československých jednotek. V lednu 1919 byl jmenován velitelem Zemského vojenského velitelství na Slovensku, v březnu byl povýšen do hodnosti generálmajora. Z politických důvodů byl však odvolán a od října 1919 velel českobudějovické divizi až do konce září 1923, kdy odešel do výslužby.

Stanislav Beran | 13. 11. 1886 – 23. 4. 1971 | UČITEL I LEGIONÁŘ

Narodil se v Dejvicích, školní docházku absolvoval v Kytíně a v Lipanech, kde učil jeho otec, a měšťanku na Smíchově. V roce 1902 začal studovat na učitelském ústavu v Praze, o dva roky později se rodina přestěhovala do Stodůlek. Po maturitě nastoupil v listopadu 1906 na místo zatímního učitele v Dolním Bukovsku, po třech letech zde byl jmenován učitelem definitivním. Kromě pedagogické práce se věnoval i společenskému dění v Bukovsku, v dubnu 1909 se stal členem nově založené jednoty Sokol a působil v ní ve funkci náčelníka a vzdělavatele, hrál s místními ochotníky divadlo, vstoupil do hasičského spolku. V květnu 1910 se v Českých Budějovicích oženil s Annou Klimešovou. Až při třetím odvodu byl uznán schopným vojenské služby, o prázdninách v letech 1910-1913 absolvoval vojenská cvičení v Písku.

Koncem července 1914 narukoval do Jindřichova Hradce k 3. praporu českobudějovického zěměbraneckého pluku č. 29, v sídle pluku absolvoval zdravotnický výcvik, byl povýšen do hodnosti desátníka a ustanoven velitelem sanitního oddílu, s nímž 1. listopadu odjel na frontu.

Zúčastnil se bojů v Haliči, kde byl v září 1915 u Tarnopolu zajat. Po dvou letech v zajetí se přihlásil do československých legií, nejprve sloužil v Kurganu, jako jednatel organizace Čechoslováků, která měla připravovat další nábor Čechů a Slováků do armády, pak u 1. záložního pluku v Omsku jako písař, od září 1919 v Irkutsku u štábu 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi v hodnosti četaře. V prosinci 1919 odplul z Vladivostoku, v lednu následujícího roku připlul do Terstu, odkud se 31. ledna 1920 vrátil do vlasti.

Opět začal učit v Bukovsku, ale v březnu 1923 nastoupil místo učitele v Jindřichově Hradci, kam se koncem srpna přestěhoval a kde byl později jmenován řídícím učitelem. Zapojil se do společenského a politického života města, stal se předsedou učitelské jednoty a místní organizace Československé obce legionářské, místopředsedou Sokola a aktivním členem dalších organizací. Po komunálních volbách v roce 1926 byl zvolen náměstkem starosty města, tuto funkci opakovaně zastával i po volbách v roce 1938. Po okupaci byl 1. září 1939 zatčen a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald, odkud se vrátil v květnu 1945. Ihned se zapojil do politického dění, stal se členem národního výboru, byl zvolen starostou Sokola, vrátil se k práci v obci legionářské. Po únoru 1948 odešel z veřejného života.

Jiří Procházka | 3. 6. 1891 – 2. 7. 1917 | STUDENT I LEGIONÁŘ

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině profesora zdejšího gymnázia, filozofa Františka Xavera Procházky. V roce 1901 začal navštěvovat gymnázium, které absolvoval v roce 1909 s vyznamenáním. Po maturitě odešel studovat přírodní vědy do Prahy a zdálo se, že nastoupí dráhu pedagoga, neboť složil státní zkoušku pro vyučování na nižších gymnáziích, a vědce. Již jako student se účastnil výzkumů v antropologickém ústavu a napsal svou první vědeckou studii „o dlouhých kostech lidských“, kterou později otiskly Rozhledy lékařské.

Na jaře 1915 byl však odveden k jindřichohradeckému 75. pěšímu pluku, s nímž 28. června 1915 odjel v hodnosti desátníka na ruskou fontu. V září byl u Tarnopole raněn a zajat, po vyléčení se na jaře 1916 v zajateckém táboře v Nolinsku přihlásil do československých legií. Jako legionář se zúčastnil bojů u Zborova, kde v létě 1917 padl. O datu jeho úmrtí nepanuje jednotný názor, smutná zpráva se totiž do Jindřichova Hradce dostala až téměř po dvou letech. Když se v roce 1921 jednalo o uctění památky padlých absolventů gymnázia, uvádělo se, že Jiří Procházka „padl jako ruský legionář v bitvě u Zborova mezi 28. červnem a 4. červencem 1917“, zmiňuje se i datum 2. červenec 1917.

Jeho památka byla v Jindřichově Hradci uctěna hned několikrát. Procházkovo jméno se objevilo na pamětní desce v nové budově gymnázia, na památníku legionářů i na pamětní desce odhalené v červnu 1934 na jeho rodném domě na náměstí Míru.