Aktuálně

Politici, úředníci a vojáci IV. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Kniha Nezapomenutelné osobnosti v historii města Jindřichův Hradec vypráví o personách veřejného i neveřejného života, které svými rozhodnutími, činy a názory přivedly vědomě a třeba také nevědomky město nad Vajgarem k jeho současné podobě.

Čtenářům portálu Hradecžije budou v letošním roce, ve spolupráci s Informačním centrem Jindřichův Hradec, postupně představeny všechny kapitoly této knihy.

Jindřichův Hradec se od středověku až do konce 17. století řadil k nejdůležitějším a největším sídlům v zemi. Majitelé panství, páni z Hradce a po nich zejména Vilém Slavata, patřili k politické i hospodářské elitě království a na panovnickém dvoře zastávali vesměs vrcholné, ba nejvyšší funkce. I když Černínové zaujímali rovněž vysoké postavení v politice země, nedosáhli již významu svých předchůdců a Jindřichův Hradec přestal být sídelním místem rodu. Teprve 19. století, nové konstituční uspořádání a ztráta výjimečné pozice šlechty umožnily širší zapojení obyvatel do politického života státu i regionu. I v místech, jako byl Jindřichův Hradec, vyrůstali politici, úředníci a vojáci, kteří se zapsali do regionální i české historie.

František Schöbl | 6. 6. 1868 – 7. 8. 1937 | DŮSTOJNÍK

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině středoškolského profesora. V rodném městě absolvoval gymnázium, od roku 1877 studoval na vojenské akademii. V srpnu 1890 nastoupil jako velitel čety v hodnosti poručíka k jindřichohradeckému pěšímu pluku č. 75. Absolvoval kurz na střelecké škole, v letech 1893-1895 studoval na válečné škole ve Vídni. Na rok se vrátil do Jindřichova Hradce jako praporní pobočník a pak postupoval ve vojenské kariéře. V letech 1904-1907 působil v hodnosti kapitána na generálním štábu ve Vídni, pak byl převelen k pěším plukům do Josefova, Mladé Boleslavi
a Terezína. Od května 1910 velel v hodnosti majora praporu 79. pěšího pluku v Rijece, v roce 1913 byl povýšen na podplukovníka a od srpna 1914 se s ním účastnil válečných operací.

První těžké boje prodělal na srbské frontě při přechodu přes Drinu, kde za raněného plukovníka převzal velení celého pluku, v prosinci 1914 byl povýšen do hodnosti plukovníka. V roce 1915 velel pěšímu pluku č. 21 na ruské frontě, kde byl v květnu raněn, ale již v červenci stál opět na bojišti. V březnu následujícího roku byl jeho pluk nasazen na frontě italské, kde v červenci převzal velení 5. pěší brigády, pak 7. horské brigády a v roce 1917 se stal velitelem 37. pěší brigády, složené převážně z českých pluků, která bojovala v horách jižního Tyrolska východně od jezera Garda. Během války získal řadu vojenských vyznamenání včetně Leopoldova řádu a v roce 1918 byl vyznamenán i Řádem Marie Terezie. Protože neuposlechl rozkazu, který by hnal jeho podřízené, mezi nimiž byli především vojáci z Čech, do záhuby, byl v září zbaven velení, poslán na „zdravotní“ dovolenou a oficiálně jmenován dozorčím výcviku náhradních těles v jižních Čechách.

Konec války ho zastihl v Jindřichově Hradci, kde se stal velitelem posádky, a 30. října 1918 složil přísahu Československé republice. Protože to byl jeden z nejschopnějších českých vysokých důstojníků, kteří právě působili v Čechách, byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu nově se rodící československé armády a v listopadu 1918 vyslán na Slovensko jako vrchní velitel československých jednotek. V lednu 1919 byl jmenován velitelem Zemského vojenského velitelství na Slovensku, v březnu byl povýšen do hodnosti generálmajora. Z politických důvodů byl však odvolán a od října 1919 velel českobudějovické divizi až do konce září 1923, kdy odešel do výslužby.

Stanislav Beran | 13. 11. 1886 – 23. 4. 1971 | UČITEL I LEGIONÁŘ

Narodil se v Dejvicích, školní docházku absolvoval v Kytíně a v Lipanech, kde učil jeho otec, a měšťanku na Smíchově. V roce 1902 začal studovat na učitelském ústavu v Praze, o dva roky později se rodina přestěhovala do Stodůlek. Po maturitě nastoupil v listopadu 1906 na místo zatímního učitele v Dolním Bukovsku, po třech letech zde byl jmenován učitelem definitivním. Kromě pedagogické práce se věnoval i společenskému dění v Bukovsku, v dubnu 1909 se stal členem nově založené jednoty Sokol a působil v ní ve funkci náčelníka a vzdělavatele, hrál s místními ochotníky divadlo, vstoupil do hasičského spolku. V květnu 1910 se v Českých Budějovicích oženil s Annou Klimešovou. Až při třetím odvodu byl uznán schopným vojenské služby, o prázdninách v letech 1910-1913 absolvoval vojenská cvičení v Písku.

Koncem července 1914 narukoval do Jindřichova Hradce k 3. praporu českobudějovického zěměbraneckého pluku č. 29, v sídle pluku absolvoval zdravotnický výcvik, byl povýšen do hodnosti desátníka a ustanoven velitelem sanitního oddílu, s nímž 1. listopadu odjel na frontu.

Zúčastnil se bojů v Haliči, kde byl v září 1915 u Tarnopolu zajat. Po dvou letech v zajetí se přihlásil do československých legií, nejprve sloužil v Kurganu, jako jednatel organizace Čechoslováků, která měla připravovat další nábor Čechů a Slováků do armády, pak u 1. záložního pluku v Omsku jako písař, od září 1919 v Irkutsku u štábu 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi v hodnosti četaře. V prosinci 1919 odplul z Vladivostoku, v lednu následujícího roku připlul do Terstu, odkud se 31. ledna 1920 vrátil do vlasti.

Opět začal učit v Bukovsku, ale v březnu 1923 nastoupil místo učitele v Jindřichově Hradci, kam se koncem srpna přestěhoval a kde byl později jmenován řídícím učitelem. Zapojil se do společenského a politického života města, stal se předsedou učitelské jednoty a místní organizace Československé obce legionářské, místopředsedou Sokola a aktivním členem dalších organizací. Po komunálních volbách v roce 1926 byl zvolen náměstkem starosty města, tuto funkci opakovaně zastával i po volbách v roce 1938. Po okupaci byl 1. září 1939 zatčen a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald, odkud se vrátil v květnu 1945. Ihned se zapojil do politického dění, stal se členem národního výboru, byl zvolen starostou Sokola, vrátil se k práci v obci legionářské. Po únoru 1948 odešel z veřejného života.

Jiří Procházka | 3. 6. 1891 – 2. 7. 1917 | STUDENT I LEGIONÁŘ

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině profesora zdejšího gymnázia, filozofa Františka Xavera Procházky. V roce 1901 začal navštěvovat gymnázium, které absolvoval v roce 1909 s vyznamenáním. Po maturitě odešel studovat přírodní vědy do Prahy a zdálo se, že nastoupí dráhu pedagoga, neboť složil státní zkoušku pro vyučování na nižších gymnáziích, a vědce. Již jako student se účastnil výzkumů v antropologickém ústavu a napsal svou první vědeckou studii „o dlouhých kostech lidských“, kterou později otiskly Rozhledy lékařské.

Na jaře 1915 byl však odveden k jindřichohradeckému 75. pěšímu pluku, s nímž 28. června 1915 odjel v hodnosti desátníka na ruskou fontu. V září byl u Tarnopole raněn a zajat, po vyléčení se na jaře 1916 v zajateckém táboře v Nolinsku přihlásil do československých legií. Jako legionář se zúčastnil bojů u Zborova, kde v létě 1917 padl. O datu jeho úmrtí nepanuje jednotný názor, smutná zpráva se totiž do Jindřichova Hradce dostala až téměř po dvou letech. Když se v roce 1921 jednalo o uctění památky padlých absolventů gymnázia, uvádělo se, že Jiří Procházka „padl jako ruský legionář v bitvě u Zborova mezi 28. červnem a 4. červencem 1917“, zmiňuje se i datum 2. červenec 1917.

Jeho památka byla v Jindřichově Hradci uctěna hned několikrát. Procházkovo jméno se objevilo na pamětní desce v nové budově gymnázia, na památníku legionářů i na pamětní desce odhalené v červnu 1934 na jeho rodném domě na náměstí Míru.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít