Starý pivovar aneb hezká obálka bez obsahu
Těsně před začátkem prázdnin schválilo zastupitelstvo města Jindřichův Hradec investici 1,186 milionu do první fáze projektování opravy střech, fasád a vyčištění interiérů Starého pivovaru. Nikdo ze zastupitelů nezvedl ruku proti, protože nutnost alespoň základní sanace chápali všichni, někteří ale vyjádřili obavy, zda je rozumné investovat nemalé finanční prostředky do nemovitosti, která postrádá účel. Na jednání zastupitelstva padlo také, že množství nápadů, co s budovou, již bylo sebráno, je nesmírně široké a je možné z něj již nyní vybrat. Proč tedy město postupuje obráceně, než velí selský rozum a řeší obálku, která fatálně omezí možnosti budoucí rekonstrukce a tím i využití této kulturní památky? Na prvním místě je ze stran vedení města patrný především strach z reakce veřejnosti na případnou obrovskou investici do dalšího „kulturního“ projektu. Zaznívají obavy ze vzniku kulturního „ghetta“, jímž se osa tvořená zámkem, pivovarem a budovou jezuitské kolej a semináře skutečně zdá být.
Důvodem těchto obav může být i fakt, že město podporuje nemalou částkou již čtyři kulturní organizace, totiž galerii Stará radnice a tři instituce sdružené v roce 2020 pod hlavičkou Vzdělávacího a kulturního centra Jindřichův Hradec. Na provoz této organizace vynaložilo město v loňském roce 12.900.000 korun. V epidemií Covid-19 silně poznamenané sezoně přivítala hvězdárna Františka Nušla, Dům gobelínů a Muzeum fotografie a moderních obrazových médií dohromady 12577 návštěvníků, z nichž za vstup zaplatilo 8793. Z hlediska rozpočtu města je ovšem důležitější 
údaj z kolika procent si instituce dokáže na svůj provoz vydělat sama, či získat z dotačních titulů. V procentech vyjádřeno je VKCJH soběstačná z celkem 18% (za rok 2020 vychází toto číslo na 14,5%). Nepoužívám tento údaj jako příklad špatné správy, podobná a často horší čísla provází velkou většinu institucí tohoto typu, neboť benefity plynoucí z kultury nejsou takto snadno měřitelné, a přesto se naprostá část veřejnosti shodne, že patří k důležitým. Pro správné rozhodnutí bychom se ale měli rozhlížet také tam, kde i takováto strohá čísla, provázená obecnou oblibou a celkovou úspěšností instituce vynikají. Příkladem takového úspěchu je například galerie Sladovna Písek. Ta začala vznikat po dokončení první části rekonstrukce zchátralé budovy sladovny v centru města v roce 2007, se záměrem prezentace animovaného filmu, a především osobnosti zdejšího rodáka Radka Pilaře. Dramaturgický záměr nazvaný „Galerie hrou“ vznikl o pět let později pod vedením tehdejší ředitelky Terezy Dobiášové a pokračuje dodnes již pod taktovkou Adama Langera. Návštěvnost v předcovidovém roce 2019 byla 56000 návštěvníků, za rok 2020 ovlivněný nucenou přestávkou to bylo necelých 31000. Důležitý je nutný podíl zřizovatele na chodu instituce, který byl i v silně omezeném roce 2020 55%, zatímco v předcovidovém období roku 2019 pouze 45,6%. Galerie Sladovna je opakovaně úspěšná v získávání velkých přeshraničních grantů i národních a mezinárodních ocenění.
A důvod? Především promyšlený výstavní plán se zaměřením na vzdělávání formou herních prvků a aktivit, které zaujmou především rodiny s dětmi, ale stejně významná je také osobnost ředitele a dramaturga, který pracuje koncepčně s promyšleným dlouhodobým plánem a má podporu ve vedení města, které naopak chápe nutnost investic do výstavního programu.
V současné době je veškerá veřejná debata vztažená především k ruské agresi vůči Ukrajině, s tím související energetické krizi a klesající životní úrovni všech obyvatel. Z pohledu vedení města je ovšem důležité reagovat nejen na aktuální problémy a prosazovat nejen okamžitá a líbivá opatření. Jeho úkolem je připravovat promyšlené a veřejnosti odůvodněné dlouhodobé projekty, pro jejichž naplnění musí obstarat kvalitní odborníky. Nejen v případě inspirací pro využití našich budov a podobu městem spravovaných kulturních institucí se musíme rozhlížet i mimo hranice našeho města či státu.
Budova starého pivovaru může být po své rekonstrukci znovu (mini) pivovarem, může být víceúčelovým sálem, který v Hradci chybí, může hostit projekt v menším se podobající například právě písecké Sladovně nebo liberecké
Iqlandii, ale i řadě dalších podobných institucí pojímajících vzdělání a zábavu nikoli jako protiklad, ale jako přirozené spojení. V obrovském areálu je místo i pro několik kanceláří tzv. technologického inkubátoru, rekonstrukce nám umožní promyslet i případné nové obsahy budovy Nového pivovaru či jezuitské koleje. K tomu je ovšem nutné přestat s alibistickým odsouváním problému, otevřeně a po debatě s odbornou veřejností přednést a obhájit program vedoucí teprve následně k vyhlášení soutěže o kvalitní projekt.
Bez odvahy a invence nám hrozí, že místo pivovaru budeme mít „potěmkinovu“ vesnici v podobě opravené obálky bez obsahu.
Autor: Jan Mikeš, kastelán Státního hradu a zámku v Jindřichově Hradci.