O záležitostech města Jindřichova Hradce se rozhodovalo nejprve na zámku, později na radnici. I když o prvním městském rychtáři se zmiňují archivní prameny již v polovině 13. století, na svobodnou obecní samosprávu si měšťané museli ještě šest století počkat. Magistrát sídlil v budově na náměstí, pak v obecním domě „Na váze“ na rohu Panské ulice a náměstí a ve 20. století v nové budově v Klášterské ulici. V ní po druhé světové válce úřadovali i funkcionáři a zaměstnanci národního výboru, které po pádu komunistického režimu vystřídala opět svobodná městská samospráva. Budova historické radnice je dnes využita k výstavním účelům a expozici.
Jindřichův Hradec vznikl jako město poddanské, jímž zůstal až do poloviny 19. století. Rozhodující pravomoci byly soustředěny v rukou vrchnosti, tedy rodu Černínů, kteří hradecké panství získali sňatkem Heřmana Jakuba Černína z Chudenic s dědičkou panství Marií Josefou Slavatovou na konci 17. století. Jindřichův Hradec se ale rezidenčním městem nových majitelů, na počátku 19. století Jana Rudolfa a po něm Eugena Černína, nestal. Navíc byl jejich zdejší zámek značně poškozen požárem v roce 1773, proto se ve městě objevovali velmi zřídka. Na zámku ovšem sídlily vrchnostenské úřady, jejichž zaměstnanci nejen rozhodovali o všech podstatných hospodářských a veřejných věcech, ale také udávali tón všedního života města. Spolu s jindřichohradeckými obchodníky a řemeslníky i důstojníky místní posádky tak vytvářeli společenské prostředí vysoko přesahující průměrnou úroveň venkovských měst.
O důležitých záležitostech města rozhodovali do poloviny 19. století vrchnostenští úředníci, v jejichž čele stál ve dvacátých letech Josef Hittl, ve třicátých František Mündl a po nich Jan Hampl a od roku 1847 Václav Bartunek, jenž významně ovlivňoval hospodářský a veřejný život města i v následujícím období. Kromě vrchních správců jindřichohradeckého panství se na správě a rozvoji města podíleli i další černínští zaměstnanci, především justiciar, tedy soudce, dále důchodní, výběrčí a obroční, kteří měli na starost záležitosti finanční a daňové, správce zámku, také lesmistr Wachtel a další vrchnostenští úředníci, „z jejichž všemohoucnosti,“ jak napsal v roce 1938 historik Jan Muk, „však už čas mnoho setřel, a tím i ubrousil četná ostří poměru mezi vrchnostenským úřadem a magistrátem poddaného města.“
O samotnou správu města se staral „magistrát“, tedy volení a vrchností schválení měšťané, v jejichž čele stál purkmistr. Na počátku století jím byl Šimon Schober, jehož působení spadá do let po ničivém požáru města a který se významně zasloužil o jeho obnovu. Na konci dvacátých let 19. století ho ve funkci vystřídal František Babánek a od roku 1842 zastával tento úřad Vojtěch Kaplický. Magistrát řídila pětičlenná rada, v níž kromě purkmistra zasedali dva zkoušení, tedy kvalifikovaní, a dva nezkoušení radní, městská kancelář se pak skládala z úředníka, písaře, hospodářského správce, výběrčího, účetního a dalších pomocníků. Vedle toho město zaměstnávalo lékaře, ranhojiče a několik městských strážníků.
O samotnou správu města se staral „magistrát“, tedy volení a vrchností schválení měšťané, v jejichž čele stál purkmistr. Na počátku století jím byl Šimon Schober, jehož působení spadá do let po ničivém požáru města a který se významně zasloužil o jeho obnovu. Na konci dvacátých let 19. století ho ve funkci vystřídal František Babánek a od roku 1842 zastával tento úřad Vojtěch Kaplický. Magistrát řídila pětičlenná rada, v níž kromě purkmistra zasedali dva zkoušení, tedy kvalifikovaní, a dva nezkoušení radní, městská kancelář se pak skládala z úředníka, písaře, hospodářského správce, výběrčího, účetního a dalších pomocníků. Vedle toho město zaměstnávalo lékaře, ranhojiče a několik městských strážníků.
Zásadní změnu přinesl do správy města až revoluční rok 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, a zejména císařský patent ze 17. března 1849. Tímto provizorním obecním zákonem, podle něhož „základem svobodného státu je svobodná obec“, byla vrchnostenská správa nahrazena obecní samosprávou. Zákon stanovil, že obyvatelé volí obecní výbor a představenstvo, které se skládalo z purkmistra (starosty) a alespoň dvou radních. I když byl tento prozatímní zákon po deseti letech nahrazen novým obecním zákonem, základní principy obecní samosprávy zůstaly zachovány. Jindřichův Hradec se také stal sídlem nového politického okresu.
Prvním voleným starostou města se po volbách, konaných 21. července 1850, stal Alois Landfras, významný měšťan a úspěšný majitel jindřichohradecké tiskárny. Jeho zvolení odráželo velkou autoritu, které se mezi obyvateli těšil, a znamenalo zachování kontinuity dalšího směřování města, neboť patřil k tzv. „zámeckému“, tedy konzervativnímu křídlu tehdejší hradecké společnosti. To bylo výhodné při jednání se státní správou, pro níž byl respektovaným představitelem města, jeho konzervativní postoje ale směřovaly více k zachování tradičního způsobu života města než k jeho modernizaci. Přestože měl Landfras s prací týkající se správy obecních záležitostí zkušenosti, čekal ho nelehký úkol vybudovat podle obecního zákona nový městský úřad a zajistit hladký přechod k novému systému obecní samosprávy. S pomocí členů městské rady a zastupitelstva i městských úředníků se mu to podařilo. Nejstarší jindřichohradecké městské zastupitelstvo mělo nejdříve dvanáct, později osmnáct členů, od roku 1864 v něm pak zasedalo třicet občanů, z nich byla volena šestičlenná městská rada.
V životě města a jeho obyvatel se oproti předchozímu období však mnoho nezměnilo. Landfras byl znám svým konzervatismem a v podmínkách tzv. Bachova absolutismu se veřejný život rozvíjel jen velmi zvolna a obezřetně. Právě díky opatrnosti představitelů města – a zřejmě i měšťanů – minula Jindřichův Hradec, který po staletí těžil ze své výhodné polohy na polovině cesty z Vídně do Prahy, nově budovaná železnice. Jak se později ukázalo, pro město to mělo negativní důsledky. Jestliže ještě v polovině století byl Jindřichův Hradec počtem obyvatel na osmém místě v Čechách, na konci padesátých let se octl na místě šestnáctém a na pomyslném žebříčku českých měst se dále propadal. Také proto se zorganizovala opoziční skupina měšťanů, která pod praporem pokroku vyhrála v roce 1861 volby. Novým starostou se stal bývalý majitel textilní továrny a pozdější poslanec zemského sněmu Ignác Moravec, který „od počátku doby konstituční,“ jak později napsal Ohlas od Nežárky, „stál v čele veškerého hnutí veřejného v městě našem a stal se tvůrcem éry nové – éry měšťanské a národní.“ Starosta Moravec a po něm i další jindřichohradečtí starostové z podnikatelského prostředí, Karel Solpera a Karel Misař, působili již v mnohem uvolněnějších poměrech po přijetí ústavy v roce 1861, kdy nastala zřetelná akcelerace politického a společenského dění, umocněná zákonem o právu spolčovacím z roku 1867, který nastartoval období zakládání četných spolků. Rozvoji politického a veřejného života obyvatel města přispělo ustavení místního politického spolku, na jehož schůzích vznikaly kandidátní listiny pro obecní volby, a neméně významně i založení českého týdeníku Ohlas od Nežárky, který přinášel aktuální zpravodajství, otiskoval příspěvky o všech důležitějších záležitostech města a podílel se tak na utváření veřejného mínění jeho obyvatel.
Nové dějství v činnosti městské samosprávy nastalo na počátku osmdesátých let 19. století, když byl do čela města zvolen advokát Václav Naxera. V městském zastupitelstvu tehdy zasedalo třicet šest mužů, z nichž šest pracovalo v městské radě. Bylo to období určité stability, neboť nový starosta města působil ve své funkci dlouhých 27 let, rovněž městská rada se obměňovala jen postupně. Bylo tedy možné naplnit dlouhodobější cíle, spojené s rozsáhlou výstavbou a modernizací města, které na konci 19. a počátku 20. století prošlo výraznou proměnou. Při příležitosti 100. výročí Naxerova narození vydala městská rada v roce 1935 pamětní list, v němž připomněla, že „za jeho starostování byly postaveny nové školní budovy, nemocnice, chorobince, hospodářská škola, městská radnice, dělnické domy a kasárny, upraveny budovy pro sirotčinec a muzeum“, a zmiňuje se i o „opatření vodovodu, osvětlení města, železniční a silniční dopravě, zřizování sadů atd.“. Kromě volených funkcionářů se na rozvoji města v tomto období podíleli i další úředníci v čele s městským tajemníkem Jindřichem Vladimírem Hourou, stavitelé, řemeslníci a řada dalších pracovníků.
V Naxerově práci pokračoval po jeho smrti v roce 1908 i jeho nástupce Karel Mert, avšak do práce na radnici rušivě zasáhla první světová válka.
…druhou část kapitoly vám přineseme za týden.