14.4 C
Jindřichův Hradec
28.03. 2024
Články

Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)

Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Novostavba jindřichohradeckého nádraží

…pokračování z minulého týdne (Jindřichohradecké hospodářství I.)

Určité oživení průmyslové výroby přinesl konec osmdesátých let, kdy se Jindřichův Hradec dočkal železničního spojení. Projevilo se to také na osudech zmiňovaných soukenických továren. Tzv. „Bobelovku“ koupil R. Rudolf z Vídně a začal tu vyrábět tkanice, pentle a gumy. Na počátku 20. století měla továrna zhruba 50 dělníků, po první světové válce ji vlastnila firma Optimit na výrobu drobného galanterního zboží.

Solperovu továrnu převzali společníci Lion a Moltze, kteří ji proměnili v tkalcovnu hedvábí. V roce 1894 podnik koupili Brill a Schwarz a vznikla zde mechanická tkalcovna hedvábí. Vyráběla hedvábné sáčky pro vojsko, šátky, šály a metrové zboží. Hlavní odbytiště výrobků bylo v celém Rakousku-Uhersku, vyváželo se ale až do Jižní Ameriky. Počátkem 20. století měl podnik na 80 zaměstnanců, ve dvacátých letech se továrna ještě rozšířila, když byly postaveny další provozy za kostelem Nejsvětější Trojice a měla okolo 250 zaměstnanců.

Koncem osmdesátých let 19. století zakoupil Žid Jakub Adler z Nové Včelnice dům na Nežáreckém předměstí a se svým zetěm Sigmundem Singerem založili Českomoravskou továrnu na pletené zboží. Na konci století pracovalo ve „štrikárně, česárně a balírně“ patnáct zaměstnanců, kteří vyráběli punčochy, rukavice a černé čepice, tzv. „kominíčky“. Před první světovou válkou měl podnik již okolo sta pracovníků a před znárodněním továrny v roce 1948 v ní bylo zaměstnáno na tři sta lidí.

Na konci 19. století vznikaly i další menší textilní závody, např. továrna na pánské a dámské prádlo, zástěry a blůzy bratří Freundů, podobný sortiment vyráběl i podnik Julia Zimmera, firma Lederer a Beneš se zabývala produkcí ručně vyšívaného dámského prádla a výbav, mechanická pletárna Otty Jungmanna dodávala na trh sportovní oděvy, později byly ve městě založeny Mechanická tkalcovna zemědělských podniků pro pěstění a zhodnocení lnu nebo textilní a konfekční závody Trio, které se specializovaly na výrobu vrchních, pánských a impregnovaných plášťů.

Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Architektonický návrh hlavní budovy textilní továrny JITKA od Karla Filsaka

Poměrně velké zastoupení měly v Jindřichově Hradci podniky potravinářské. Mezi ně patřily Březoskalské parní a válcové mlýny rodiny Břeských, ten u Dolního Skrýchova měl denní kapacitu asi sto metrických centů obilí, menší byl mlýn na jižním konci města, jemuž se říkalo Devítský. Významná byla továrna na škrob a „křišťálový syrob“ Eduarda Herrmanna při silnici na Vídeň, Schulzova továrna na likéry, ovocné šťávy a ovocná vína či černínský pivovar, mezi drobnější firmy patřila octárna Čeňka Kouhouška v Klášterské ulici a další.

Vedle převládajícího textilního a potravinářského průmyslu existovaly v Jindřichově Hradci drobnější podniky, stavební firmy, cihelna, pila, po první světové válce pak byla založena strojírna a slévárna, „specielní továrna kovového zboží Luneta“ či „továrna a slévárna kovového zboží SIKO“. Pozoruhodným podnikem pak byla Jihočeská továrna olejů, fermeží a laků, která vyráběla čistý lněný olej a další produkty a po níž zůstala zajímavá industriální stavba na severovýchodním okraji města.

Z průmyslových podniků vzniklých po druhé světové válce měla největší význam továrna navazující na textilku na „Bobelovce“, s názvem STAP, z níž postupně vznikl velký průmyslový kombinát s názvem JITKA, což byla zkratka pro Jihočeské tkalcovny. V době svého největšího rozkvětu zaměstnával přes dva tisíce pracovníků, včetně dělnic z Polska, Kuby či Vietnamu. S textilní výrobou souvisel i strojírenský podnik Lada, pobočný závod známé soběslavské firmy produkující šicí stroje, přejmenovaný v sedmdesátých letech na Elitex, jenž se zabýval výrobou pletacích strojů, především na vývoz. V tradici protravinářské průmyslové výroby pak pokračoval zejména podnik Fruta, na nějž navázalo současné Fruko, známé především produkcí lihových nápojů, proslulým se stal rum, nyní tuzemák s plachetnicí.

Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Urbanistická studie úprav města z roku 1949

Železná dráha

Město Jindřichův Hradec po staletí těžilo ze své výhodné polohy na polovině cesty z Prahy do Vídně. V roce 1871 však o toto výsadní postavení přišlo, neboť obě metropole spojila železnice, která se Jindřichovu Hradci vyhnula. A trvalo dlouhých šestnáct let, než se město železničního spojení dočkalo. Zákon o „příčné dráze česko-moravské“ byl přijat sice už v prosinci 1883, ale práce byly započaty až o dva roky později. Tzv. „transversálka“, jak se nové železnici říkalo, vedla z Veselí nad Lužnicí přes Jindřichův Hradec a Horní Cerekev do Jihlavy.

Zahájení provozu železnice předcházela v Jindřichově Hradci bouřlivá diskuse, která přerostla v nelítostný boj o to, kudy povede silnice k nádraží. Utvořily se dva nesmiřitelné tábory, které spolu soupeřily téměř rok, probíhaly četné schůze obou táborů, nekonečná jednání, usnesení, revokace usnesení, protesty, protesty proti protestům. Obraz souboje se nakonec dostal i na jeviště Národního divadla, když tam měla v dubnu 1888 premiéru Štolbova satirická komedie „Maloměstští diplomati“, která jindřichohradeckou „občanskou válku“ karikovala.

První vlak dorazil na jindřichohradecké nádraží z Jihlavy 3. listopadu 1887. Přestože se podle přípisu generálního ředitelství c. k. státních drah nemělo „odbývati žádných slavností“, valily se dopoledne nesčetné zástupy Hradečanů k nádraží. Nechyběli tu okresní a městští hodnostáři, spolky, ostrostřelecká kapela a dostavil se i hrabě Jaromír Černín s chotí. Dle dobového svědectví se asi v půl jedenácté „ozval ze zdálí táhlý pískot a šestikolový netvor ověnčený mnoha věnci vjížděl do nádraží, byv uvítán střelbou z děl a zvuky národní hymny“. Páni hodnostáři jedoucí ve vlaku se pozdravili s pány hodnostáři čekajícími na nádraží, proslovili pár proslovů, městská deputace ověnčila lokomotivu věncem se stuhou v hradeckých barvách a „opět za zvuků národní hymny Kde domov můj a střelby hnul se vlak, do něhož byli naši zvaní hodnostáři přistoupili, dále přes most k Děbolínu“. Provoz železnice byl zahájen.

Elektrika

Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
První elektrické osvětlení náměstí na ostrostřeleckém malovaném terči

Na počátku bylo slovo, a to slovo si dali ředitel černínského velkostatku JUDr. Karel Jičínský a známý pražský technik a vynálezce Ing. František Křižík, kteří se, snad na výstavě v Paříži, domluvili, že v budově panského mlýna, jehož provoz se stal nerentabilním, zřídí elektrárnu. „Přípravy k elektrickému osvětlení na zdejším hradě a v panském pivovaře právě se konají,“ informoval v lednu 1887 místní tisk, „dynamický stroj z dílny známého elektrotechnika p. Křižíka z Prahy již se montuje, dráty vodící se připevňují.“ Ke zkušebnímu provozu se ovšem ještě nevyužívalo vody, nýbrž parního stroje, který už počátkem února poháněl dynamo, které dodávalo elektrický proud prvním pětačtyřiceti žárovkám, osvětlujícím prostory pivovaru a zámku. Teprve pro provedení nezbytných zkoušek se počítalo s instalováním turbíny, poháněné lacinější vodní silou. Novinka se líbila, proto bylo koncem února započato i s instalováním elektrického vedení na jindřichohradecké náměstí a do hlavní dopravní tepny města, Panské ulice.

Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Původní Křižíkova oblouková lampa na náměstí

V pondělí 14. března 1887 po setmění čekalo na neobvyklou podívanou množství zvědavců, nedbajících na to, že „panovala studená chumelenice sněhová a mráz pronikal kostí“. A úderem sedmé se dočkali, když „mžikem všechny elektrické lampy žárem vzplanuly a osvítily náměstí a Panskou ulici tak jasně, že bylo očekávání všech daleko převýšeno“. Jindřichův Hradec se tak stal po Praze prvním městem, kde veřejné osvětlení rozzářila elektřina. V místním týdeníku Ohlas od Nežárky, který v dubnu 1887 čtenáře informoval, že veřejné osvětlení existovalo v Jindřichově Hradci už od roku 1830, si občané mohli přečíst následující slova: „V době nynější mohli bychom zapsati do annálů města našeho, že zavedeno bylo tu moderní osvětlení elektrické. Jest tomu tedy 57 let, co ulice města jsou osvětlovány; kéž pak naše nové osvětlení jest důkazem potomstvu, kterak péče o zvelebení města našeho byla přední snahou a povinností všeho občanstva.“

Zkušební provoz elektrického osvětlení náměstí a Panské ulice probíhal ještě několik dní, a protože zkoušky dopadly příznivě, rozhodla v květnu městská rada o zřízení trvalého elektrického osvětlení ve městě. Dr. Jičínský proto objednal u německé firmy Briegleb, Hausen a spol. vodní turbínu. V polovině srpna byly zahájeny práce na instalaci rozvodné sítě a v únoru následujícího roku došlo k další zkoušce elektrického osvětlení, tentokrát již v celém městě. A od 1. dubna 1888 byl Jindřichův Hradec trvale osvětlován elektrickým proudem. Někdy ovšem také tonul ve tmě, to, když nastal nedostatek vody nebo výlov rybníka Vajgaru. S takovým stavem se však radnice nehodlala smířit, a proto byl v červnu 1912 zahájen provoz v nové městské elektrárně na Pražském předměstí.

Město v současnosti:

Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Jindřichův Hradec – průmyslová zóna na Jiráskově předměstí
Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Jindřichův Hradec – průmyslová zóna v Jarošovské ulici
Jindřichohradecké hospodářství II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola pátá)
Budova bývalého zámeckého mlýna

Autoři textů: PhDr. Štěpánka Běhalová, Ph.D. a PaedDr. František Fürbach

Kniha je v prodeji od pondělí 24. září na Informačním středisku v Panské ulici za 390 Kč.

Textové a fotografické podklady jsou ze sbírek Muzea Jindřichohradecka. Využít je lze na základě autorského zákona výhradně jen se souhlasem vlastníka.

Předchozí kapitoly:

PROMĚNY SLAVNÉHO MĚSTA PO VELKÉM POŽÁRU 1801