…pokračování z minulého týdne (Víra v boha I.)
Události první světové války se dotkly všech Jindřichohradečanů. Beznaděj ze všeobecného nedostatku i ztráty blízkých byla umocněna řadou opatření, k nimž patřila rekvizice zvonů.
Ohlas od Nežárky přinesl první smutnou zprávu 3. listopadu 1916: „K rekvisici zvonů zdejších kostelů k válečným účelům přikročeno bude, jak se nám sděluje, v době nejbližší. Dle dosavadních disposic budou z věže proboštského kostela sňaty všechny čtyři zvony. Tyto pak nahraženy budou dvěma zvony z kostela sv. Jana Křtitele, a sice tzv. tureckým (stříbrným) a starožitným zvonem Sv. Barbora z kláštera františkánského. V ostatních kostelích bude ponecháno po jednom zvonu.“ Bohužel to nebyla rekvizice poslední, o rok později informoval s politováním v říjnovém čísle Ohlasu historik umění Josef Novák, že „9. října 1917 byly sňaty a dne 10. odvezeny tyto zvony jindřichohradecké: Z věže proboštského kostela dosavadní umíráček, jenž býval ve vížce musejní a kdysi svolával studenty do školy. R. 1814 byl přelit od J. Vojt. Pernera v Budějovicích. Z kostela sv. Jakuba zvon větší se znaky hr. Evžena Černína a choti jeho Terezie roz. Hr. Rosenberg Orsiniové, r. 1868 ulitý od A. Pernera v Budějovicích. Od sv. Trojice sv. Josef, který do nedávna byl na kostele františkánském, přelitý r. 1859 od Pernera budějovického. Na jeho místo bude přenesen Salvator z věže proboštské, který do nedávna zazníval z vížky kaple mikulášské. Pochází z r. 1598. Zvon zámecký podařilo se mi u zem. konservatorátu zachrániti pro jeho krásu a vzácného světce Erazima velmi zdařile provedeného. Sňaté zvony fotografoval p. Em. Gantner. Musejní jest odlit.“ O to větší radost měli Hradečané ze zvonů nových, které byly obnoveny po první světové válce díky proboštu Janu Vackovi. V roce 1926 založil „Zvonové komité“, které shromažďovalo k tomuto účelu peníze, například z koncertu vynikající operní pěvkyně Anny Jordánové Slavíkové, která se tehdy usídlila ve městě se svým mužem, zdejším rodákem, vojenským lékařem generálem Bohumírem Jordánem. Nové zvony Václav, Ludmila a Hippolyt byly slavnostně svěceny v červnu roku 1929. Také na františkánském klášteře byly v roce 1934 instalovány tři nové zvony zvané Kateřina, Barbora a Theodor. Po Janu Vackovi byli v Jindřichově Hradci ustaveni již jen dva proboštové, František Friedl v roce 1935 a Václav Habart v roce 1993.
Autoři textů: PhDr. Štěpánka Běhalová, Ph.D. a PaedDr. František Fürbach
Kniha je v prodeji od pondělí 24. září na Informačním středisku v Panské ulici za 390 Kč.
Předchozí kapitoly:
Vlastním životem žila židovská náboženská obec, jejíž aktivita vzrostla po polovině 19. století, když Židé získali svobodu stěhování a usazování a ve městě se zvýšil počet židovských rodin. Dosud užívaná nová synagoga v Kostelní ulici byla proto v důsledku nedostatku prostoru v roce 1867 rozšířena o přístavbu, dále byla přebudována modlitebna a fasáda osazena gotizujícími okny. Na přelomu století bylo modernizováno osvětlení synagogy secesními lampami a lustry. Synagoga sloužila židovské obci do konce roku 1941. V roce 1937 vystavěla židovská náboženská obec obřadní síň na židovském hřbitově. Po druhé světové válce byla na fasádu bývalé židovské synagogy v Kostelní ulici umístěna bronzová deska s Davidovou hvězdou a textem: „Zde vzývali svého Boha naši souvěrci, kteří byli za okupace nacisty umučeni.“ Synagogu využívá od roku 1952 Československá církev husitská.
Jindřichohradečtí evangelíci si své místo ve městě vydobyli až počátkem dvacátého století. Silná pozice katolické církve ve městě bránila několika rodinám zdejších evangelíků ve svobodném projevu víry ještě po úplném zrovnoprávnění konfesí v roce 1861. Když zemřela v roce 1878 manželka zdejšího stavitele mlýnů Marie Louisa Quasová, neumožnil farní úřad její pohřeb na hřbitov u Nejsvětější Trojice. Podobná situace nastala také o 26 let později, když v květnu roku 1904 žádal zdejší evangelík Otto Jungmann místo posledního odpočinku pro svou malou zesnulou dcerku na hřbitově u Nejsvětější Trojice. Probošt Alois Jirák tehdy nechal vykopat hrob na odlehlém místě hřbitova mezi sebevrahy a nerespektoval místo, které vybrali pozůstalí. „Mezi četnými účastníky pohřbu vzbudilo toto jednání probošta rozčilení a mělo za následek, že značný počet zdejších katolíků již své vystoupení z církve katolické oznámil, a mnohem značnější počet jich ještě vystoupí,“ napsal tehdy 24. června Jihočeský dělník. Událost měla dohru v letitém soudním sporu, důležité však bylo, že již v červnu byla v Jindřichově Hradci založena samostatná evangelická kazatelská stanice a v domě u Jungmannů čp. 105/IV na Nežárce se konaly služby Boží. Společenství věřících se rychle rozrůstalo, a tak byla brzy realizována stavba vlastního kostela na pozemku pod sv. Jakubem.
Jeden z projektů na stavbu kostela zhotovil architekt Kotěra, nakonec realizoval stavbu zdejší stavitel Černý podle levnějšího návrhu pražského architekta Matěje Blechy. Základní kámen stavby byl položen v dubnu 1906 a nový kostel pak slavnostně posvěcen 28. září téhož roku.
Evangelická kazatelská stanice se stala v roce 1918 spolu se svým mateřským sborem v Horních Dubenkách součástí Českobratrské církve evangelické. Také v Jindřichově Hradci se projevilo přestupové hnutí z římskokatolické církve do Církve československé a do Českobratrské církve evangelické. V roce 1921 se evangelický sbor ve městě osamostatnil a postupně pod něj přešly nebo pod ním nově vznikly okolní kazatelské stanice – Žirovnice, Kamenice nad Lipou, Nová Včelnice, Kardašova Řečice, Bořetín a Nová Bystřice. V letech 1928–1929 byla ke kostelu přistavěna fara a zvýšil se počet členů sboru.
Slavná pouť
Hlavním svátkem se stal v Jindřichově Hradci svátek Porciunkule, jehož název je spojen s malým kostelíkem u italského města Assisi, hlavním centrem všech řeholních řádů sv. Františka. Už od roku 1216 tam mohli vždy 2. srpna při osobní návštěvě získat věřící odpuštění svých hříchů – takzvané „odpustky“. Možnost udělovat odpustky získali také františkáni v dalších místech svého působení. V Jindřichově Hradci udělovali porciunkulové odpustky od roku 1401 minorité v kostele sv. Jana Křtitele a od konce 15. století také františkáni v novém klášteře s kostelem sv. Kateřiny. Právě tady byla v roce 1674 přistavěna kaple zvaná Portiuncula. Pravidelně tak přicházely do Jindřichova Hradce každý rok 2. srpna davy věřících pro odpustky. Koncem 19. století získával tento svátek kromě svého původního duchovního charakteru stále více podobu dnes známé světské pouti. V roce 1890 se psalo v Ohlase od Nežárky, že „Porcinkule tenkráte vydařila se všestranně. Laciná jízda po dráze byla hlavně příčinou, že naproti rokům předešlým přibylo do města značně obecenstva přespolního…“. Obsáhlá zpráva je věnována všemožným prodejcům, požitkům i zázrakům, až v závěru se píše, že „největší tlačenice panovala ovšem u kláštera samého, jehož chrám Boží byl stále poutníky naplněn“.
Město v současnosti
Textové a fotografické podklady jsou ze sbírek Muzea Jindřichohradecka. Využít je lze na základě autorského zákona výhradně jen se souhlasem vlastníka.
Kniha je v prodeji v Informačním středisku v Panské ulici za 390 Kč.
