Kuba je ostrovem magické přírody, barev, kulturní různorodosti, temperamentu, prázdných obchodů, ikonických vůdců kubánské revoluce, ale i magických rituálů afrokubánských kultů a zvláště proslulé santérie.
Druhý den po příjezdu do Havany se vydáváme v horkém odpoledni do centra města. Míjíme vilovou čtvrť s nádhernou koloniální architekturou. Mezi vilami jsou tu a tam přikrčené trochu chátrající malé dílny místních řemeslníků, kteří chvílemi vzhlédnou od práce a pokřikují na nás. Pomalu se dostáváme na pobřeží s dominantní menší pevností. Chvíli posedíme ve venkovní kavárně, kousek dál směrem k moři vyhrává kapela, posloucháme svižné kubánské rytmy a šumění moře.
Po chvíli vyrážím na obhlídku kolem pevnosti, láká mě bubnování, které se ozývá za zadní stěnou budovy. Přicházím na místo ohraničené z jedné strany vysokou kamennou zdí a z druhé mořem. Na zemi se povalují sem tam odpadky. Při zdi sedí několik Afrokubánců v pestrobarevném oblečení , někteří připomínají rastafariány, jiní jsou oblečeni v džínách a tílkách s nápisy, většina z nich monotonně bubnuje, někteří zpívají a zdají se být v mírném transu. Další se pohupují v rytmu a dívají se mým směrem, snažím se je anglicky oslovit, ale nerozumí. Jeden usměvavý mladík se pokouší konverzovat španělsky. Živě gestikuluje. Mezitím na místo přišly mé souputnice, mladý muž nám naznačuje, že můžeme zůstat na místě a pozorovat, co se bude dít.
Ve vzduchu visí zvláštní, až posvátné napětí. Tuším, že se tady pomalu schyluje k nějakému rituálu a že se nám poštěstí mít nevšední zážitek. Tady, kde bych to nejméně čekala, nedaleko rušné silnice směřující do centra Havany a pár kroků od nic netušících kavárenských hostů.
Na zemi před bubeníky leží rozložené palmové listy, na nich různé druhy ovoce a květin. Kolem stojí ještě zakryté koše s neznámým obsahem, také menší pytle. Náhle zpozorujeme, že v pytlích se něco hýbe, po chvíli urputného boje vykoukne nejprve červený hřebínek, a potom celá hlava slepice. Rozrušeně těká hlavou ze strany na stranu. Ve vedlejším pytli zuřivý pohyb zatím neustává. Do toho přichází starší muž se svázaným kůzletem na rameni. Bubnování a zpěv se stále zrychlují. Muž rychlým pohybem zabíjí kůzle a pokládá ho na zem. Kolem aranžuje další obětiny, tentokrát rostlinného původu.
Za námi se vynoří mladá afrokubánská dívka a předstupuje před tohoto muže, ten si nejprve lokne zřejmě něčeho ostřejšího z lahve, dýchne na jednu ze slepic, kterou mezitím vysvobodil z pytle, uchopí jí za nohy a začne slepicí táhlými pohyby mávat ve vzduchu, slepice se vzpouzí, roztahuje křídla a snaží se vymanit z pevného sevření. Muž ale začne soustředěně za pomoci slepice opisovat kolem dívky kruh, poté kopírovat obrysy jejího těla ze všech světových stran. Po skončení manipuluje s kokosovými skořápkami a květinami na zemi. Vzdává tím úctu orišům a snaží se nejspíš s jejich pomocí vyřešit problém dívky, která je momentálně ústřední postavou celého obřadu. Hudba je běžnou součástí uctívání santeríe a má v něm důležitou úlohu. Bubnováním se vyvolávají božstva. Při vzývání konkrétního boha se vždy bubnuje v přesně stanoveném rytmu, zároveň jsou orišové vzýváni i pomocí modliteb. Obřad santerie může pokračovat, ale my se už musíme pomalu přemístit jinam. Se svolením pořizujeme ještě pár fotek, kýváme na rozloučenou a pomalu se vzdalujeme pryč, tak abychom nerušily. Nevíme přesně, kterému ze santerijských bohů byl právě vzdáván hold, ale je dost možné, že vládkyni moří a jedné z předních orišů kultu bohyni Yemayá.
Santerie je jedním z hlavních náboženství Afrokubánců. Zajímavý je její průnik s křesťanstvím, v době, kdy byli Afričané dovezeni na Kubu jako otroci většinou nemohli oficiálně vyznávat své animistické bohy, vytvořili si proto systém, kdy ke každému ze svých bohů (orišů) našli paralelu v křesťanském panteonu světců, a tak se stávalo, že se zdánlivě modlili například k Panně Marii, ale zároveň tím uctívali právě bohyni Yemayá. Postupem času se ale křesťanství a původní náboženství afrických Jorubů začaly mísit, takže se dá říct, že řada vyznavačů santerie vyznává i křesťanské světce.
V Havaně se s jejich odkazem můžeme nejčastěji setkat ve čtvrti Regla, dále ve městě Matanzas, v Trinidadu nebo Santiagu de Cuba. V některých afrokubánských domácnostech je možné vidět domácí oltáře se soškami orišů, křesťanských svatých a různých rituálních předmětů.
Ve městě Trinidad jsme byli svědky karnevalu na počest právě bohyně Yemayá, úzkými uličkami projížděly barevně vyzdobené alegorické vozy na nichž se tančily nejrůznější latinskoamerické tance, kolem nich v zástupech pochodovali muzikanti a obyvatelé Trinidadu i s dětmi tančili do pozdní noci.
Jeden z mladíků v blyštivém modrém kostýmu se nám představil jako Joel a vysvětlil nám důvod oslav, také dodal : „Všechny kostýmy, které tady vidíte si lidé podomácku vyrobili a u příležitosti karnevalu s nimi vždy s radostí vyrazí do ulic bez ohledu na náboženské přesvědčení, místní se prostě rádi baví. Tance žen – bohyň jsou typické hrou s bohatými sukněmi. Yemayá tím symbolizuje mořskou bouři a dmutí vln. Její tanec je vášnivý. “ To mu musíme dát za pravdu, zábava nabírá na obrátkách, hudba zrychluje, její tóny se mísí s radostnými výkřiky, mezi stříbrnými, zlatými a červenými zpodobeními orišských bohů se míhají i transparenty s hesly provolávajícími slávu kubánské revoluci. Jak moc jim lidé stále věří je otázkou, důležité je, že se snaží i přes politické uspořádání uchovat kontinuitu svých tradic.
Druhý den v podvečerních hodinách se ještě v Trinidadu dostáváme do santerijského chrámu s černou bohyní Yemayá, jejíž socha je posazena na vrchol oltáře v jedné ze dvou místností, zdi místnosti jsou převážně holé, jen se symbolickými znaky v azurově modré barvě, rozpoznáváme symboly moře, slunce a měsíce, přítomný kněz nám sděluje : „Tohle je oltář bohyně, její svátek je 7.září, to je tady velké procesí. Lidé zde házejí do vody drobné mince, aby si tím zajistili přízeň bohyně v den jejího svátku. Rozdíly mezi kulturami a náboženstvími se při této příležitosti stírají.“ Někteří santeros prý drží při této příležitosti v rukou panenku oblečenou do modrých šatiček bohyně Yemayá a na krku se jim blýskají modrobílé korálky. Panenka je černoška. Také Panna Maria z Regly je stejně jako Yemayá černé pleti. Na zemi pod oltářem je kotva, bubínek, velké lastury, květiny. Naproti na stole na bílém ubrusu řada sklenic částečně naplněných vodou. I tak je vybavení místnosti působivé, navíc ústí do malebné starosvětské zahrady s houpacím křeslem, oprýskaným oválným zrcadlem, zajímavou mozaikou na podlaze a bujnou vegetací. Atmosférou připomíná kouzelné zahrady z fotografií Josefa Sudka.
Až se budete pohybovat po Kubě a někde narazíte na kus kokosového ořechu, spolu se slepičím peřím a okvětními plátky nebo na podobné artefakty, tak vězte, že se nacházíte na posvátné půdě jorubských bohů.
Santerii vyznává v současnosti více než 3 miliony Kubánců, včetně řady spisovatelů, umělců a politiků. Stvořitelem Vesmíru je dle santérie univerzální bůh Oludomare, který komunikuje se světem prostřednictvím nižších bohů tzv.orišů, kteří vládnou počasí, vodě, ale i mezilidským vztahům nebo plodnosti.Během jejich svátků se orišům obětuje jídlo.
Yemayá je bohyně mateřství a moře, Eleguá bohem putování a cest a například Changó bůh bouří a blesků. Katolickou patronkou Kuby je Panna Marie Milosrdná z Cobre (Virgen de la Caridad del Cobre) na východě ostrova v pohoří Sierra Maestra. Panna Marie z Cobre je v afrokubánských kultech synkretizována v jednu božskou osobu s bohyní Očún.
Vyznavači santérie věří v moc mrtvých předků, ale soustředí se při svých rituálech především na pozemský život.Učení se traduje ústně a přizpůsobuje se také moderní době. Santería je v podstatě nesprávné označení tohoto afrokubánského nábožentství, které používali španělští kolonizátoři jako „uctívání svatých“, správnější název je Regla de Ocha (řehole orišů)či lucumí podle vyznavačů jorubského etnika původem z jihozápadní Nigérie Dalšími významnými afrokubánskánskými kulty jsou Palo Monte , které staví na uctívání předků a na víře v přírodní síly, typickými jsou pro tento kult rituální hole, kotel s kamenya kostmi mrtvých, nad kterým bývá zavěšen krucifix, bohové Palo Monte jsou také spojováni s katolickými světci. Potom jetaké známé Abakuá, což je tajný pánský spolek s vlastním uatejeným jazykem, který má také vlastní božstvo a je uspořádaný do lóží.
Kuba a afrokubánské kulty očima autorky :
Na Kubě je fascinující bezprostřednost místních lidí a jejich ochota mísit na první pohled rozporuplné tradice, a to navzdory materiálnímu nedostatku a totalitnímu zřízení. Také ta skutečnost, že jsou schopni tančit, zpívat a radovat se ze života téměř za jakýchkoliv okolností. Ať už vstoupíte do obchodu, restaurace nebo domácnosti, často narazíte na rozesmáté, tančící Kubánce. Obdivuhodná je i kontinuita v předávání tradic a víra v jasný řád světa, která dává jejich životu smysl. I když z evropského pohledu se může zdát například rituální zabíjení zvířat poněkud nehumánní a možná bychom raději viděli spíše symbolickou formu oběti.
Kateřina Duchoňová
Autorka Kateřina Duchoňová pochází z Jindřichova Hradce a pracuje jako psychiatrička v Ústřední vojenské nemocnici Praze, věnuje se zároveň psychoterapii a částečně i výzkumu. Nabízí psychoterapeutickou pomoc také imigrantům prostřednictvím sdružení In Báze. Zajímají ji lidé z rozmanitých kultur, jejich příběhy a tradice. Pracovala jako dobrovolnice v západoafrické Guineji a během studia medicíny stážovala v nemocnicích v Egyptě a Libanonu. Je členkou organizace Wontanara, která se zabývá rozvojovou pomocí Guineji – především adopcemi na dálku. Zajímá ji literatura, cestování, historie, kultura, zvláště výtvarné umění, snaží se být užitečná ostatním v rámci dobrovolnických aktivit, je to vždy velkým obohacením i pro ni samotnou.
(Text vyšel na portálu Hedvábná stezka 12/2016)