Jindřichohradecká vrchnost IV: Černínové

…pokračování z minulého týdne (Jindřichohradecká vrchnost IV)

Po smrti posledního mužského potomka rodu Slavatů přešlo jindřichohradecké dominium dědictvím na Marii Josefu Slavatovou (1667-1708) provdanou již od roku 1686 za Heřmana Jakuba Černína (1659-1710). Jindřichohradecké panství tak získal další z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů a udržel si jej až do poloviny 20. století.

V černínském rodovém majetku, konkrétně v majetku nedrahovické linie, ztratil Jindřichův Hradec svůj původní charakter rezidenčního sídla. Černínové využívali zámek především při svých cestách mezi Prahou a Vídní. Jejich rozsáhlé državy patřily v roce 1848 k největším feudálním statkům v českých zemích a rod se řadil k vážené šlechtě věrné císařské rodině, pro niž vykonávali důležité státní funkce. Díky tomu přivedli na zdejší zámek řadu významných návštěv – členů císařského dvora a zástupců politického i veřejného života.

Hradecké větvi nedrahovické linie Černínů patřila spolu s jindřichohradeckým také další fideikomisní panství: Chudenice, Petrohrad, Krásný Dvůr a od roku 1845 také alodiální panství Mašťov. Již v 17. století si Černínové vystavěli mohutný palác v Praze na Hradčanech, jehož základy položil Humprecht Jan Černín v roce 1669, a vybudovali bohatou obrazovou galerii.

K nejvýznamnějším členům rodu a majitelům jindřichohradeckého zámku patřil syn Heřmana Jakuba Černína František Josef (1696-1733), za jehož vlády měla černínská dominia největší rozsah. V dětství byl těžce nemocný, dědičný titul „pán domu chudenického a hradeckého“ obdržel od císaře Karla VI. po dosažení plnoletosti v roce 1716, kdy se rovněž stal nejvyšším číšníkem Království českého. O rok později se oženil s hraběnkou Marií Isabellou Johannou de Merode markýzou de Westerloo. Byl sběratelem umění, vášnivým lovcem a propagátorem parforsních lovů a milovníkem života. Svými častými velkorysými půjčkami císaři zadlužil svůj majetek a jejich konsolidace proběhla díky nucené správě uvalené na tehdy sedmiletého dědice syna Prokopa Vojtěcha (1726-1777). Ten převzal prosperující dědictví, které konečně mohl zvelebovat a rozšiřovat. Díky své zálibě v lovu, zděděné po otci, nechal vystavět v polovině 18. století nedaleko Jindřichova Hradce lovecký zámek Jemčina. Oženil se s Marií Antonií z Colloreda, s níž měl čtyři dcery a jediného syna, intelektuála a politika Jana Rudolfa (1756-1845).

Jan Rudolf převzal správu statků v roce 1781. I když i on navštěvoval Jindřichův Hradec jen zřídka, nechal zde opravit část zámku a městu poskytl značnou podporu po velkém požáru v květnu 1801. Financoval také obnovu zámku Jemčina a Krásný Dvůr a stavbu zámku Lázeň u Chudenic. Byl příznivcem vědy a milovníkem výtvarného umění a hudby. V mládí procestoval řadu evropských zemí. Stýkal se s mnoha významnými osobnostmi českého vědeckého a kulturního života – Josefem Dobrovským, Františkem Palackým nebo Ladislavem Čelakovským. Zastával významné úřady a byl i prezidentem císařské akademie výtvarných umění.

Jeho jediný syn Evžen Karel (1796-1868) převzal od otce správu panství v letech 1815-1817. Patřil k pokrokovým představitelům české vlastenecké aristokracie s velkým zájmem o vědu, kulturu a historii. Evžen Karel nechal vystavět v Jindřichově Hradci na místě původního kostela sv. Jakuba nový svatostánek s rodovou hrobkou, kde byl také pochován.

Panství zdědil jeho syn Jaromír (1818-1908), který nechal uprostřed rybníka Vajgar nasypat ostrov ke čtyřicátým narozeninám své ženy Karolíny. Jejich syn Evžen Jaromír František (1851-1925) převzal správu rodinných panství v roce 1905. Jeho cílem bylo nejen udržení hradeckého panství v rukou Černínů, ale také obnova zámku, který se měl stát muzeem rodinných sbírek a památek. Toto dílo započal na začátku první světové války. Snahu však zkomplikovala pozemková reforma. Připravila Evžena Jaromíra o velkou část finančních zdrojů, které zamýšlel na rekonstrukci věnovat.

Protože ani on, ani jeho bratr František Jaromír neměli mužského potomka, po domluvě přenechali rodinný majetek synovci Evženu Alfonsi Černínovi (1892-1955) z vrchlabské větve rodu. Evžen vlastnil zámky Petrohrad a Krásný Dvůr v severních Čechách a jihočeský Jindřichův Hradec. V roce 1945 byl jindřichohradecký zámek a velkostatek znárodněn.

Heřman Jakub Černín (1659-1710) HRABĚ I NEJVYŠŠÍ PURKRABÍ

Narodil se jako starší syn Humprechta Jana Černína, který vynikl mezi příslušníky svého rodu v 17. století. Zastával řadu úřadů ve státní správě a byl císařským vyslancem v Benátkách. Zahájil stavbu monumentálního paláce na Hradčanech, zakoupil od chudenické větve statek Chudenice, aby se nedostal do rukou jiného rodu. Velkou část majetku i hraběcí titul získal po bezdětném a bohatém prastrýci Heřmanu Černínovi, který zemřel v roce 1651. Díky tomuto dědictví i svým schopnostem dosáhl též Heřman Jakub rychlé kariéry. Byl velice inteligentní, v mládí vykonal čtyřletou kavalírskou cestu, během níž si vedl deník v pěti jazycích. Otec, který působil jako císařský diplomat, mu pomohl cestu dobře naplánovat a Heřman Jakub Černín navštívil v letech 1678-1682 Německo, Itálii, Francii a Španělsko. Jeho pětijazyčná Diaria vyšla před nedávnem v českém překladu v reprezentativním dvoudílném vydání. Správu černínského panství převzal po smrti otce v roce 1682. Svou kariéru podpořil též sňatkem s dědičkou jindřichohradeckého dominia Marií Josefou Slavatovou z Chlumu a Košumberka (1667-1708) v roce 1686. Spolu měli syny Františka Josefa, Františka Antonína a dvě dcery.

Heřman Jakub Černín uměl dobře česky, podporoval výtvarné umění, zajímal se především o malířství a architekturu. Záhy se stal říšským dvorským radou, nejvyšším dvorským maršálkem a od roku 1693 byl dokonce nejvyšším purkrabím Království českého. Později působil také jako vyslanec ve Varšavě a opět jako nejvyšší zemský hofmistr a nejvyšší purkrabí. Dědictví po rodu Slavatů zatížené dluhy převzal po smrti Františka Leopolda Viléma Slavaty v roce 1691. Do města však přijel se ženou až v roce 1694. Tato prodleva se přičítá neshodě s místními jezuity, kteří se u nové vrchnosti dožadovali dodržení založených fundací, zatímco se Heřman Jakub vypořádával s dluhy po Františku Leopoldovi a výplatou dědictví. Hraběnka Marie Josefa Slavatová zemřela v roce 1708 a Heřman Jakub se oženil znovu, a to s Annou Josefou z Küenburgu (1685-1755). Krátce nato zemřel. Jeho sídelní město navštívila díky jeho postavení řada významných osobností. V roce 1702 to byl sám císař Josef I. a v roce 1703 arcivévoda Karel Rakouský, pozdější císař Karel VI. Heřman Jakub se spíše než v Jindřichově Hradci zdržoval v Kosmonosích, zemřel v Praze v roce 1710 a je tam také pochován.

Evžen Karel Černín (1796-1868) VLASTENEC I MECENÁŠ

Jeden z nejvýznačnějších mužů rodu, český šlechtic a vlastenec, byl jediným synem Jana Rudolfa Černína. I když se narodil ve Vídni, otec pro něj získal českého vychovatele, a tak se zásluhou kutnohorského rodáka Eduarda Zelinky naučil malý Evžen číst i hovořit česky a považovat českou zemi za svou vlast. Často pobýval především v Krásném Dvoře, Petrohradě a Chudenicích. Druhým učitelem a přítelem pro něj byl Josef Dobrovský, seznámil se též s Johannem Wolfgangem Goethem. K Černínům jezdil často bádat také František Palacký, a to jak na Jemčinu, tak do Vídně a do neuspořádaného hradeckého archivu. Vlivem prostředí i díky dědičným vlohám získaným od otce měl blízký vztah k umění i k divadlu, měl též zájem o pamětihodnosti a přírodu. Stejně jako otec byl příznivcem českého národního obrození a též Národního muzea. Evžen Karel byl sám historik a topograf Čech a člen Matice české. Na jindřichohradeckém zámku sloučil archivy pánů z Hradce, Slavatů z Chlumu a Košumberka a rodinný archiv Černínů. Vznikla tak rozsáhlá soukromá sbírka archiválií v zemi. Stýkal se se zakladatelem Národního muzea hrabětem Kašparem ze Sternbergu, topografem Johannem Gottfriedem Sommerem, Josefem Dobrovským a Františkem Palackým.

Oženil se v roce 1817 s dcerou korutanského knížete Orsini-Rosenberka. První cesta novomanželů vedla právě do Jindřichova Hradce a na lovecký zámek Jemčina.

První dochované Evženovy záznamy pocházejí z roku 1802, kdy si jako šestiletý zapsal báseň, pokračoval česko-německým slovníčkem a zápisy výdajů, až se dopracoval přes popisy poznávacích výletů k deníkům, které si vedl až do posledních dnů života v červenci 1868. Celkem se dochovalo 47 vázaných svazků v rozsahu obvykle přes 350 stran.

Byl členem Českého zemského sněmu, dědičným členem Říšské rady, ale též prezidentem Slovanské besedy ve Vídni a podpořil cestu vrchního ředitele svého velkostatku Karla Jičínského a hradeckého městského tajemníka Jindřicha Houry do Moskvy na Všeslovanskou pouť.

Věnoval se archeologii a historii, zaplatil archeologické výzkumy v okolí Petrohradu a Chudenic, v Jindřichově Hradci objevil na zámku svatojiřskou legendu a věnoval prostředky na její opravu stejně jako na opravu kostela sv. Jana Křtitele. Byl také štědrým mecenášem několika významných osobností, například malířů Františka Tkadlíka a Jaroslava Čermáka. Evžen Karel Černín byl jmenován spolu s českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem, Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem v roce 1861 čestným občanem Jindřichova Hradce.