Projekt Jobova zvěst nabízí konfrontaci starověkých textů s moderním médiem fotografie. Nabízí také konfrontaci současného člověka s věčnými otázkami života.
Unikátní výstava fotografií Jobova zvěst od 1. 10. 2016 ve Špýcharu Žirovnice
Proč je na světě tolik bolesti, utrpení a nespravedlnosti? Proč je kolem nás i v nás tolik zla? Proč s tím Bůh něco neudělá? Proč by měl člověk usilovat o dobro? Má život vůbec smysl? S těmito otázkami se lidé všech kultur potýkali odnepaměti. Starozákonní Kniha Job tyto otázky klade obzvlášť palčivě a naléhavě. Dnes, o 3000 let později, je svou tvorbou podobně naléhavě klade také přední český fotoreportér Jan Šibík, který je nazýván „kronikářem naší doby“. Fotografoval pád berlínské zdi, sametovou revoluci i krvavý zánik Ceauceskova režimu. Byl svědkem masakrů v Sieře Leone a Libérii, hladomoru v Súdanu, Somálsku a Etiopii. Zažil následky zemětřesení v Arménii i Turecku i exodus iráckých Kurdů do Iránu. Zaznamenal války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v Abcházii, Čečensku, Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku, genocidu ve Rwandě, a uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, Haiti, Angole a Somálsku. Dvakrát získal hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo. Třikrát byl oceněn v soutěži Fuji Press Photographer. Dvakrát získal hlavní cenu Golden Prisma Award. J také laureátem Ceny 1. června, kterou uděluje město Plzeň za šíření myšlenek demokracii a obhajobu lidských práv. Každý návštěvník má v závěru výstavy možnost reflektovat své myšlenky a pocity na připravenou „zeď nářků“.
Kniha Job často bývá považována za spis o tom „Proč se dobrým lidem dějí špatné věci“. Na tuto otázku ale kniha nakonec vůbec neodpovídá. Právě naopak – všechny odpovědi na ni vehementně odmítá. Jobovi přátelé citují řadu pravd, samu pravdu však nakonec nemají. Hovoří sice květnatě o bohu, ani jednou však nepromluví s Bohem. Jsou experty na utrpení, sami jsou jím však zcela netknutí. Soužený Job své utrpení nese tiše a trpělivě. Bouří se proti nespravedlnosti světa a ve své při s Hospodinem stále balancuje na hranici rouhání. Úpí, protestuje a vyzývá Boha tak dlouho a tak opovážlivě, až se Hospodin k našemu překvapení skutečně objeví na scéně. A právě toto setkání se Jobovi stává odpovědí. Všechna lidská zkušenost, spravedlnost a nakonec i zbožnost je na Jobovy otázky krátká. „Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti“, vyzývá rouhaný světec na konci knihy – „teď tě však na vlastní oči spatřuji! “Snad i my na konci své cesty budeme moci říci něco podobného.“ Dokud jsme ale na cestě, zřejmě nikdy nepochopíme, proč je zlo kolem nás, mezi námi, a nakonec i v nás tak rozšířené. Kniha Job nám ale může pomoci se proti zlu bouřit, zlo vydržet a nakonec, snad, s Boží pomocí, nad zlem vítězit. A v tom, jak věříme, spočívá skutečná „Jobova zvěst“