Hospodáři, podnikatelé a obchodníci II. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

K rozvoji města a jeho prosperitě přispívali po staletí schopní lidé z mnoha oborů. V Jindřichově Hradci se provozovala řemeslná výroba, jejímž nejúspěšnějším odvětvím se stalo soukenictví. Tradice textilní výroby přerostla do významných textilních podniků 19. a 20. století. Město bylo v 18. století jediným městem v jižních Čechách, kde pracovala knihtiskárna a Landfrasova imprese se stala největší mimopražskou tiskárnou 19. století. Významný byl černínský velkostatek s pokrokovými metodami lesního a vodního hospodářství. Zřízení Křižíkovy elektrárny v bývalém panském mlýně u zámku zařadilo Jindřichův Hradec k prvním českým městům s elektrickým veřejným osvětlením.

Bajerové | 18.-20. století | DĚDIČNÍ POŠTMISTŘI

Zakladatelem rodu jindřichohradeckých poštmistrů byl Ondřej Josef Bayer (1708 – 15. 8. 1788), bohatý důstojník zásobovací služby císařské armády, který se v polovině 18. století usadil v Jindřichově Hradci (na obrázku vlevo). V roce 1763 tu získal uprázdněné místo poštmistra, které pak jeho potomci zastávali dědičně. Do místní historie se zapsal jako mecenáš, z jehož peněz bylo v letech 1765-1766 na náměstí vystavěno sousoší Nanebevzetí Panny Marie a u mostu přes Vajgar sousoší Ukřižování s erbem rodiny Bayerů.

Nástupcem v úřadě se stal jeho syn Jan Křtitel Bayer (14. 8. 1779 – 25. 6. 1854). Narodil se v Jindřichově Hradci, pokřtěn byl jako Jan Křtitel Prokop Karel (na obrázku vpravo). Od vdovy Josefy Bayerové, druhé ženy Ondřeje Josefa Bayera, která po manželově smrti vedla jindřichohradeckou poštu, pak převzal poštmistrovský úřad. V červnu 1801 se v Praze oženil s dcerou význačného českého obrozence Františka Martina Pelcla Josefou.

Jejich syn Vilém Jan Bayer (29. 4. 1806 – 17. 10. 1885) se narodil v Jindřichově Hradci, v letech 1818-1823 studoval na zdejším gymnáziu. Zpočátku působil jako zeměměřič a katastrální úředník, potom však pokračoval ve vykonávání poštmistrovské služby, v letech 1833-1855 v Nové Bystřici, pak v rodném městě. Byl členem zpěváckého spolku Černín, okrašlovacího spolku Vesna, v němž od roku 1879 zastával funkci místopředsedy. V sedmdesátých letech byl třikrát opakovaně zvolen za náhradníka do městského zastupitelstva.

Po něm úřad převzal i syn Hugo Václav Bayer (16. 9. 1854 – 25. 9. 1910), poslední jindřichohradecký dědičný poštmistr, který se po zestátnění poštovního úřadu v roce 1895 stal „officialem při erarní poště“. Jeho další aktivity směřovaly zejména k působení místního hasičského sboru, byl dlouholetým členem jeho výboru a náčelníkem. Za čtvrtstoletou horlivou a úspěšnou činnost hasičskou obdržel v roce 1906 čestnou medaili. Kromě toho byl členem výboru Jednoty vzájemně se podporujících řemeslníků a živnostníků, členem výboru Měšťanské besedy a předsedou jejího zábavního výboru, pracoval i v dalších sdruženích, například okrašlovacím spolku Vesna, Spolku vojínů a úředníků, byl jmenován čestným členem spolku vojenských vysloužilců a působil také jako správce kluziště na Vajgaru. V listopadu 1909 byl jako „vrchní official“ na vlastní žádost penzionován a tím se rodinná poštmistrovská tradice uzavřela.

Wachtelové | 18.-20. století | MYSLIVCI A LESMISTŘI

Rodina pocházela z hornoslezského panství Schmiedeberg, odkud povolal kolem poloviny 18. století Prokop Vojtěch Černín na hradecké panství Jiřího Mikuláše Wachtela (1726 – 27. 3. 1787), aby se staral o cesty a panské lesy a dohlížel na stavbu zámečku Jemčina. Když byla stavba zámku dokončena, organizoval zde Jiří Mikuláš pro šlechtu parforsní hony a spravoval jemčinskou oboru.

Jeho syn Jan Tadeáš (19. 2. 1763 -15. 2. 1827) se po smrti otce stal nejprve nadmyslivcem a později lesmistrem celého jindřichohradeckého  panství a ředitelem jemčinských honů. Do lesního hospodářství zaváděl systém přirozené obnovy lesa a připravoval splavnění řeky Nežárky. Lesní komplex Jemčiny rozdělil 33 rovnoběžnými a 22 příčnými alejemi. Všechny aleje a křižovatky byly pojmenovány. Hony, které řídil, navštěvovala nejvyšší rakouská šlechta a její zahraniční přátelé a patřily k nejslavnějším v historii Jemčiny. Když v červenci 1822 postihla lesy katastrofální vichřice, zastupoval Jan Jiří černínský velkostatek při jednání s budějovickým podnikatelem Vojtěchem Lannou. Lanna od Černínů koupil dřevo a splavnil řeku Nežárku od Jemčiny do Veselí nad Lužnicí.

Po jeho smrti se nedokončené práce ujal syn Jiří Ferdinand (15. 4. 1806 – 23. 1. 1884), který po absolvování hradeckého gymnázia vystudoval v Praze a získal titul lesního inženýra. Věnoval se zpřístupňování lesních porostů sítí cest, zařízení a zaměření panských lesů a budování hutí pod hrází rybníka Holná. Přímo v Jindřichově Hradci se podílel na výsadbě stromů za židovským hřbitovem, Lišným Dvorem a nad restaurací Rudolfov, vysadil též lesopark pod kostelem sv. Jakuba. V roce 1848 byl v Jindřichově Hradci jmenován velitelem národní gardy. V roce 1853 uspořádal ve městě sjezd České lesnické jednoty. Po odchodu do penze byl literárně činný a sepsal dějiny loveckého zámku Jemčina. Jeho rukopisné paměti se staly předlohou pro povídku Aloise Jiráska Záhořanský hon.

Čtvrtý pokračovatel tohoto lesnického rodu, syn Jiřího Ferdinanda Jiří Václav (28. 1. 1847 – 29. 3. 1912) se též zabýval panským lesním hospodářstvím (na obrázku). Jeho vynikající výsledky byly oceněny na 46. sjezdu České lesnické jednoty, který se opět konal v Jindřichově Hradci v roce 1894. V roce 1903 obdržel záslužný kříž císaře Františka Josefa. Členové rodiny jsou pohřbeni v rodinné hrobce na hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci.

Ignác Třebický | 5. 7. 1798 – 27. 7. 1864 | SOUKENÍK a MECENÁŠ

Ignác Třebický pocházel ze staré jindřichohradecké soukenické rodiny. Jeho rodiče byli velmi podnikaví lidé, kteří pod františkánským klášterem založili továrnu na jemná sukna. Ignác od mládí provázel matku na obchodních cestách a vyučil se soukeníkem. Od otce dostal dům č. 39 v Růžové ulici, v němž zřídil podnik na strojní výrobu suken, který sám vedl. Ignác Třebický se 29. února 1824 v Jindřichově Hradci oženil s Magdalenou Beyhöflerovou. Manželům se narodili dva synové, oba však zemřeli. Ve 30. letech převzal Ignác otcovy textilní podniky, rozšířil továrnu pod klášterem i závod v Růžové ulici a v říjnu 1839 zakoupil tzv. Steffalův mlýn na Nežárce, který přebudoval na další textilní továrnu. Zde též úspěšně choval dobytek. V padesátých letech 19. století své podniky Ignác prodal a zakoupil dům ve Vídni, kde přijal měšťanské právo, a velkostatek Nový Dvůr na Pacovsku, kam přesídlil. S ubývajícími silami svěřoval vedení svých nových podniků příbuzným. Dne 27. července 1864 zemřel v Novém Dvoře, pochován byl na jindřichohradeckém hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice.

Magdalena Třebická | 24. 8. 1804 – 28. 3. 1880 | MECENÁŠKA

Magdalena Třebická se narodila 24. srpna 1804 na Špilberku v Brně jako dcera vrchního hradebního mistra Františka Beyhöflera a Eleonory rozené Zelenkové. Uvádí se, že právě mládí prožité v ponurém prostředí trestnice na Špilberku bylo jedním z motivů jejího soucitu s lidmi, který později projevila při zakládání štědrých nadací. Kromě svého hlubokého sociálního cítění byla také na svou dobu ženou velice vzdělanou. Spolu s manželem Ignácem založili před jeho smrtí nadaci pro školní mládež, začátečníky, nevěsty, pro starce a stařeny, chudé příslušníky obce a na podporu chorých a nemocných. Nadace obdržela 100 000 zlatých a poprvé přijímala žádosti v roce 1865. Magdalena po smrti manžela věnovala značné obnosy na jindřichohradeckou průmyslovou školu, na zdejší opatrovnu a na městský sirotčinec. Nadacím Třebických předsedal nadační výbor, v jehož čele stál vždy jindřichohradecký probošt, jejich členy bývali také okresní hejtmani. Na rodném domě Ignáce Třebického v dnešní ulici Na Hradbách č. 48 byla 22. července 1938 odhalena pamětní deska připomínající jejich štědrost a dobročinnost.