Společenský a kulturní život II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola šestá)

Město se stalo jihočeským centrem mezinárodní soutěže mladých interpretů Concertino Praga, založené v roce 1966. U jejího zrodu stál významný český hudební skladatel Viktor Kalabis, který od roku 1939 žil s rodiči v Jindřichově Hradci a později zde trávil část svého života se svou manželkou, vynikající cembalistkou světové úrovně Zuzanou Růžičkovou. Manželé byli poctěni řadou vyznamenání a ve městě je připomínají pamětní desky instalované na budově Muzea Jindřichohradecka na Balbínově náměstí. Jindřichohradecký rodák Petr Přibyl, významný reprezentant současných českých violistů, připravuje pro zdejší posluchače festival Magická viola Petra Přibyla a je také významnou osobností počátků zdejší rockové hudební scény.

Kromě těchto veřejných akcí trávili Jindřichohradečané svůj volný čas například na promenádě, kde často hrávala hudba zdejšího pluku, ostrostřelců nebo hasičů. Od šedesátých let 19. století bývala cílem vycházek do okolí města výletní restaurace na Rudolfově u Lišného dvora, kterou nechal postavit hrabě Eugen Czernin podle plánů architekta Josefa Zítka. Zde byly také pořádány oblíbené abiturientské a studentské večírky, majáles a zábavy Sokolů a dalších spolků a cechů. Chodívalo se též na samotu při staré cestě z města do Jarošova nad Nežárkou zvanou U malíře, na Novou hospodu a od konce 19. století také na Barboru, bývalé oblíbené poutní místo. Jindřichův Hradec navštěvovala již od 19. století také řada hostujících divadelních společností, umělců a hudebních souborů nebo přednášejících. Každý rok přijížděl do Jindřichova Hradce také cirkus, populární byla především vystoupení cirkusu Kludský a Cirkusu Štipka, který patřil zdejší známé a oblíbené cirkusové rodině a do Jindřichova Hradce se s oblibou vracel.

První český bál

Hudba, zpěv i tanec byly odjakživa nedílnou a oblíbenou součástí společenské zábavy. Úzce souvisely s lidovými obřadními zvyky, tedy i s rokem církevním a hospodářským. Lidé se bavili a baví ve svém volném čase, kterého vždy měli více v zimním období. Právě tehdy se především v období masopustu pořádalo v Jindřichově Hradci velké množství společenských zábav. V únoru 1846 se konal v sále na Střelnici první český bál, který organizoval zdejší lékař, nadšený divadelní ochotník a autor řady publikací Josef Procházka Devítský. Podle vzoru prvního českého bálu, který pořádal v roce 1840 v Praze J. K. Tyl, připravil Procházka ke zdejšímu bálu taneční pořádek s vlasteneckou básní zakončenou výzvou: „Českou mluvu žádá sobě českých srdcí věrný cit; Libujž sobě v této době, Dívko, česky hovořit!“. Vstupné na bál činilo 30 krejcarů, pro rodinu 1 zlatý a plesu se zúčastnilo 800 osob. Pro nával obecenstva nemohli všichni najednou tančit, a tak se tanečníci v jistých oddílech museli střídat. Mezi jednotlivé tance byly vkládány zpěvy národních a vlasteneckých písní, a proto byl celý bál nazván „česká beseda“, stejně jako další české jindřichohradecké bály. Informace o této společenské akci se objevily v řadě tehdejších periodik.

Jediným stínem celého jinak vydařeného plesu bylo velké horko. Hradecký profesor František Fischbacher popsal ve zprávě do pražských novin Bohemia: „Sál byl bohužel přetopen. Bylo by si přáti, aby toto velké horko symbolicky označovalo v horlivosti a svornosti vždy stupňující se nadšení pro českou naší mluvu a literaturu.“ O sto let později připomněl spolek Přátelé starého Jindřichova Hradce tuto událost při Jubilejním plesu národní fronty.

Koncerty Emy Destinnové

Vynikající operní pěvkyně, která před první světovou válkou byla hvězdou světových operních jevišť a vystupovala se slavným italským tenoristou Enricem Carusem v Metropolitní opeře v New Yorku, vlastnila od roku 1914 zámek ve Stráži nad Nežárkou. V Jindřichově Hradci koncertovala poprvé v rotundě černínského zámku 29. června 1918. Koncert proběhl za všeobecného nadšení jako velká národní slavnost, v jejímž závěru zdejší studenti vypřáhli z kočáru koně a dovezli Emu Destinnovou do hotelu. Recenze v místním týdeníku Ohlas od Nežárky vyzdvihla kromě kvalit pěvkyně také výběr skladeb z děl českých skladatelů a interpretované národní písně: „Koncert sl. E. Destinnové dne 29. června v akustickém sále zámecké rotundy měl u nás nebývalý úspěch. Uvítána našimi korporacemi a vlasteneckými spolky, přišla k nám nejenom slavná pěvkyně světová nejvzácnějších uměleckých kvalit, jež slavila triumfy v celém téměř světě, ale i skromná, ušlechtilá žena česká a vychovatelka, aby vzbudila krásu k veledílům skladatelů našich a našim nádherným písním národním v době, kde tyto právě jako naše překrásné písně duchovní přicházejí v zapomenutí. Nádherný hlas a oduševnělý přednes sl. Destinnové nedá se popsati, sezná je úplně jenom ten, kdož ji sám slyšel… Koncert sl. Destinnové zanechal nejvyšší svou uměleckou úrovní v srdcích našich upomínky nejzářivější, jež vzbudily nejvřelejší přání, aby miláček náš co možno nejdříve opět k nám zavítal a ze srdce nám naše písničky zapěl.“ Zážitek z koncertu tak přispěl k národně laděné atmosféře města na sklonku první světové války i na sklonku monarchie. Ve městě koncertovala Ema Destinnová ještě několikrát. V roce 1924 v nově upraveném sále zdejší Střelnice, v roce 1926 na tomtéž místě zahajovala své koncertní turné po dvaceti českých městech s klavírním doprovodem Jindřicha Jindřicha a naposledy v listopadu 1927. V roce 1929 jindřichohradecká ochotnická jednota Jablonský provedla opět v sále na Střelnici divadelní hru Emy Destinnové Tůně za její režie.

Kultura v současnosti