Posádkové město I. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola sedmá)

Jindřichův Hradec se jako jedno z největších měst v Českém království stal také důležitým vojenským centrem. Již na konci osmdesátých let 18. století byla pro potřeby vojska vyčleněna rozsáhlá budova bývalé jezuitské koleje, v níž na počátku 19. století byli ubytováni vojáci 10. pěšího pluku rakouské armády. Byli to také oficíři tohoto pluku, kteří ve Svatojanské ulici při ústí na jindřichohradecké náměstí zřídili důstojnické kasino, nazývané honosně Ressource, později také česky jako Beseda, která na rozdíl od Měšťanské besedy měla německý ráz a kam docházeli především důstojníci a úředníci. Ve městě se pak vystřídala řada rakouských, rakousko-uherských, československých, v období protektorátu i německých, pak opět československých a nakonec českých vojenských jednotek.

Za napoleonských válek muselo město hostit řadu oddílů několika armád, trvale zde nakonec zůstal rakouský 54. pěší pluk barona Troona, Přejmenovaný později na pluk hraběte Salinse. Někteří z vojáků, hlavně vysloužilců, se pak ve městě oženili a stali se z nich jindřichohradečtí občané, jako např. Krištof Knapp, otec zdejšího malíře, autora několika malovaných terčů místních ostrostřelců. Další z rakouských vojenských jednotek působících v Jindřichově Hradci byl 11. pěší pluk arcivévody Reinera, jenž do města přišel v roce 1830 a sídlil tu až do poloviny padesátých let 19. století, a rovněž prapor polních myslivců.

Příchod vojáků 75. pěšího pluku do města na ostrostřeleckém terči

Po prohrané bitvě u Solferina v roce 1859 přistoupilo Rakousko k reorganizaci své armády. V roce 1860 byl vytvořen nový pěší pluk Františka hraběte Folliota z Crenneville s číselným označením 75. Doplňovací obvod měl sídlo v Jindřichově Hradci a zahrnoval území Jindřichohradecka, Táborska a Pelhřimovska. Zpočátku byl v Jindřichově Hradci dislokován pouze náhradní prapor a pětasedmdesátníci měli k dispozici tzv. stará kasárna, objekt bývalé jezuitské koleje. Aby do města mohl být umístěn celý pluk, bylo nutné postavit pro vojáky kasárna nová. Městské zastupitelstvo mezi třemi místy pro jejich umístění nakonec vybralo prostor na konci městských sadů u obecního, tzv. Zeisova dvora, jenž také dočasně sloužil jindřichohradecké vojenské posádce. Povolení k jejich stavbě vydalo c. k. místodržitelství v listopadu 1881, o půl roku později se začalo stavět a již v září 1883 byla nová kasárna dokončena. Celkové náklady se vyšplhaly na více než 145 tisíc zlatých, a proto si Jindřichův Hradec musel vzít půjčku na pětadvacet let. Získal tak ovšem komplex, jenž armádě, nejprve rakousko-uherské, pak československé, v první polovině čtyřicátých let 20. století německé, pak opět československé a jejím výsadkářům, sloužil přes sto let.

Když byl jindřichohradecký 29. pěší pluk ve dvacátých letech pojmenován po legionáři J. J. Švecovi, přešlo jeho jméno i do názvu kasáren. Švecova kasárna pak přivítala i dvě prezidentské návštěvy, v roce 1925 T. G. Masaryka a o dvanáct let později Eduarda Beneše. Beneš, ještě jako ministr zahraničních věcí, se v roce 1925 účastnil také slavnostního odhalení pomníku J. J. Švece před kasárnami. V padesátých letech 20. století byl pomník stržen a kasárna získala nové pojmenování – Fučíkova. Armáda pak v roce 1994 předala areál městu, které ho přebudovalo na vysokoškolské koleje.

…dokončení kapitoly za týden.