Posádkové město II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola sedmá)

…pokračování z minulého týdne (Posádkové město I.)

K vojenským účelům sloužil ve městě i rozsáhlý objekt při východním konci Růžové ulice nedaleko rybníka Vajgar. Za napoleonských válek se tu prý pekl chléb pro vojáky, proto se mu také začalo říkat „pekhaus“, byl ale zřejmě využíván i k dalším vojenským potřebám. Když se na počátku sedmdesátých let 19. století na území monarchie formovala další část ozbrojených sil, zeměbrana, byl do Jindřichova Hradce dislokován její 45. pěší prapor, který sídlil právě v pekhausu.

Na konci 19. století byla pro zeměbrance, to už v Jindřichově Hradci sídlil prapor českobudějovického 29. zeměbraneckého pluku, postavena nová moderní kasárna na jižním okraji města při silnici vedoucí do Nové Bytřice a dále na Vídeň. Tato kasárna, pojmenovaná později jako Žižkova, slouží armádě dodnes, sídlili zde např. tankisté a po vzniku Armády České republiky 153. záchranný prapor, v současné době pak 44. lehký motorizovaný prapor.

Jindřichův Hradec ovšem kromě pěšáků hostil i další jednotky. V první řadě to byla jízda, neboť již koncem šedesátých let 19. století byl sídlem  doplňovacího obvodu pro 2. dragounský pluk, který počátkem 19. století nahradil 10. dragounský pluk. Dragounům zpočátku sloužila tzv. Špitálská kasárna na jihozápadním okraji města za kostelem sv. Václava, poblíž si vojsko postavilo i muniční sklad, obecně mu Hradečané říkali prachárna.

Později byla pro dragounskou eskadru postavena nová kasárna na opačném konci města v Jarošovské ulici. Rovněž tato kasárna využívala armáda téměř sto let, sloužili v něm dělostřelci a pak ženisté. Dnes část objektu využívají hasiči, část po nezbytné přestavbě funguje jako ústav sociální péče, bývalá štábní budova byla upravena pro městskou knihovnu. Armáda ovšem potřebovala i další pozemky v okolí města. Při Vídeňské silnici si upravila rozlehlé cvičiště, jež občas posloužilo i jako letiště, při cestě do Jindřiše pak vybudovala střelnici, kterou využívali i jindřichohradečtí ostrostřelci.

Plukovní hudba

Do povědomí obyvatel města se příznivě zapsala plukovní hudba 75. pěšího pluku. Vzhledem k časté nepřítomnosti vojáků v Jindřichově Hradci se s jejím působením místní posluchači častěji setkávali až od devadesátých let 19. století, kdy se jejím kapelníkem stal Josef Marek. Vojenská hudba účinkovala na plesích v sále Střelnice a často vyhrávala na promenádních koncertech, které se o nedělích a svátcích pořádaly v městských sadech a přispívaly k příjemné atmosféře městského života. Vynikající umělecké úrovně dosáhla pod vedením Jana Zemana, jenž se jejím kapelníkem stal v lednu 1897. „Vojenský kapelník,“ napsal později Zeman, „byl vlastně civilista, jakýsi smluvní úředník pluku, vydržovaný důstojnickým sborem pluku. Přijat byl na tříměsíční výpověď a vzájemnou smlouvou zaručen mu byl měsíční plat, činovné a určitá procenta z výdělků pluk. hudby. Jeho povinností bylo pečovati o hudební výcvik plukovní hudby, kdežto ve vojenských, služebních záležitostech byl dle služebního řádu plukovní bubeník (regimentstambor) představeným mužstva plukovní hudby.“

Kapela pod Zemanovým vedením vystupovala na oblíbených promenádních koncertech a na tzv. filharmonických koncertech uváděla i náročná díla světových hudebních skladatelů. Od roku 1912 působila plukovní hudba v Salcburku, kde se nemalou měrou podílela na hudebním životě „Mozartova města“, když pravidelně pořádala nejen promenádní koncerty, ale prováděla i náročná díla světové klasiky. Na vysoké umělecké kvalitě plukovní hudby se podílel i vynikající houslista a později dirigent Alois Praveček, Zemanův dlouholetý spolupracovník a přítel.

Po první světové válce byl Jan Zeman jmenován kapelníkem hudby 29. pěšího pluku československé armády a za jeho a Pravečkova řízení navázala plukovní kapela na předválečnou tradici promenádních koncertů, hrávala na slavnostech a vystupovala i při dalších příležitostech. Když oba úspěšní umělci a také velmi dobří hudební skladatelé odešli v polovině dvacátých let 20. století na odpočinek, nadále působili jako populární hudebníci a uznávaní odborníci v několika jindřichohradeckých hudebních tělesech.