Aktuálně

Učitelé a profesoři III. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Kniha Nezapomenutelné osobnosti v historii města Jindřichův Hradec vypráví o personách veřejného i neveřejného života, které svými rozhodnutími, činy a názory přivedly vědomě a třeba také nevědomky město nad Vajgarem k jeho současné podobě.

Čtenářům portálu Hradecžije budou v letošním roce, ve spolupráci s Informačním centrem Jindřichův Hradec, postupně představeny všechny kapitoly této knihy.

K osobnostem, jejichž jména se do dějin města zapsala na další staletí, patří učitelé a profesoři jindřichohradeckých škol. Jako vzdělanci a osvětáři se podíleli nejen na výuce a stavu samotných škol, ale též na společenském a politickém dění ve městě, na utváření veřejného mínění a na výchově mnohých významných žáků a studentů. Nejvíce významných pedagogů působilo na jindřichohradeckém gymnáziu a v druhé polovině 19. století také na dalších místních školách.

Ferdinand Hoffmeister (4. 2. 1875 – 28. 2. 1936) ŘEDITEL GYMNÁZIA I SOKOL I FILOLOG

Narodil se v Mnichově Hradišti v rodině přednosty železniční stanice, studoval na reálném gymnáziu v Praze, kde našel zálibu ve filologii. Ve studiu pokračoval na pražské univerzitě a jeden semestr dokonce na Královské univerzitě v Berlíně. V roce 1900 získal aprobaci z latiny a řečtiny a v roce 1904 byl promován doktorem filozofie. Kromě zmíněné latiny a řečtiny ovládal němčinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a polštinu. Jako středoškolský profesor působil od roku 1900 na gymnáziích v Praze, Táboře a Klatovech. Od školního roku 1903-1904 byl profesorem v Pelhřimově, ale od školního roku 1909-1910 opět působil na několika gymnáziích v Praze. V roce 1914 byl povolán do armády, sloužil především v Polsku, kde se účastnil bojů v Karpatech.

V roce 1917 byl jmenován ředitelem gymnázia v Jindřichově Hradci, správu ústavu převzal v roce 1918, kdy byl zproštěn na neurčito vojenské služby. V Jindřichově Hradci se věnoval škole, ale i vědecké a veřejné činnosti. Jeho úsilím se podařilo realizovat dlouho odkládanou stavbu nové budovy gymnázia, která započala v lednu 1921. Gymnázium se přestěhovalo z nevyhovujících prostor do nové budovy před začátkem školního roku 1923-1924. Za jeho postavení obdržel v roce 1925 uznání zemské školní rady. Pečoval o prospěch nadací a fondů podporujících ústav, o samosprávní organizaci studentů, jejíž součástí byl dramatický, literární a sportovní kroužek včetně studentské hudby. Ferdinand Hoffmeister inicioval také akci na záchranu rozpadajícího se gymnazijního praporu, který byl po obnově studentům odevzdán slavnostně na Střelnici 27. října 1934. Jako ředitel gymnázia se stal předsedou spolku Podpory chudého studentstva, pro nějž projevoval značné porozumění. Již od roku 1891 byl aktivním členem Sokola, v Jindřichově Hradci pracoval jako první místostarosta. Pracoval v městském i okresním zastupitelstvu v Jindřichově Hradci, byl předsedou výboru Jindřichohradecké spořitelny a okresní sociální péče, místopředsedou kuratoria muzea a členem řady dalších místních organizací a spolků.

Po celý život se věnoval také vědecké práci v oboru klasické filologie. Své příspěvky otiskoval ve výročních zprávách gymnázií, v Listech filologických a Věstníku českých profesorů, připravil hesla pro Ottův slovník naučný. Rovněž edičně připravoval knižní vydání klasických autorů – Homera, Horatia ad. – pro školy, působil i jako překladatel. Zemřel náhle ve věku 61 let v Jindřichově Hradci a byl pohřben na hřbitově u svatého Václava.

 

Tomáš Vladimír Sládek (17. 12. 1862 – 9. 12. 1926 ) UČITEL

Narodil se v hájovně Vávrovka u Újezdce nedaleko Kardašovy Řečice, obecnou školu absolvoval v Doňově, pak vystudoval nižší gymnázium a učitelský ústav v Soběslavi, kde maturoval v roce 1882 a začal učit v Kostelní Radouni. O tři roky později složil zkoušku způsobilosti pro školy měšťanské a z tělocviku i pro školy střední.

Byl jmenován definitivním učitelem v Jindřichově Hradci, kde se ihned začal velmi aktivně účastnit veřejného života. Stal se členem zpěváckého spolku Černín, ale největší pozornost věnoval práci v místním odboru Národní jednoty pošumavské, v roce 1908 se stal vedoucím představitelem této organizace na Jindřichohradecku a Novobystřicku. Jeho aktivita zanechala nesmazatelnou stopu i v činnosti Tělocvičné jednoty Sokol, v níž byl nejprve cvičitelem, pak zastával funkci náčelníka místní jednoty a nakonec i náčelníka jihočeské Žižkovy župy.

Přitom nezanedbával ani své učitelské povolání, za svého pětatřicetiletého pedagogického působení vychoval tisíce žáků, zasadil se o vznik českých škol na jazykově německém území regionu, stal se i vedoucí osobností instituce zvané Okresní péče o mládež v Jindřichově Hradci. Jako zástupce učitelů byl členem okresní školní rady, do penze odešel v roce 1920.

Jeho mnohostranná aktivita mu koncem války přinesla zasloužené zadostiučinění. Když byla v červenci 1918 ve městě nad Vajgarem založena Národní rada, stanul v jejím čele. Pod jeho vedením se pak 28. října 1918 jindřichohradecká národní rada ujala vlády nad městem i okolím. Patří k jeho velkých zásluhám, že svým obratným diplomatickým jednáním zabránil případnému střetu s maďarskou vojenskou posádkou, rozhodující měrou se podílel na zabezpečení pořádku, fungování dopravy a dalších životně důležitých potřeb města.

Jako představitel místní organizace národně demokratické strany byl ve volbách 15. června 1918 zvolen do městského zastupitelstva a kandidoval na funkci starosty, kterou však při rovnosti hlasů získal losem jeho protikandidát, podobně jako při volbě starosty v červenci 1920, kdy prohrál o jeden hlas. Přesto zanedlouho stanul v čele Jindřichova Hradce, když bylo koncem roku 1922 rozpuštěno městské zastupitelstvo, stal se 18. prosince předsedou tzv. obecní správní komise. Do této funkce pak byl jmenován i po dalším rozpuštění zastupitelstva v srpnu 1926. Následných voleb, v nichž za sociální demokracii kandidoval do městského zastupitelstva, se již nedožil.

Marie Hilgartnerová (14. 11. 1856 – 21. 7. 1941) PĚSTOUNKA I CHARITATIVNÍ PRACOVNICE

Marie Hilgartnerová se narodila v Nových Dvorech u Pacova. Vystudovala vyšší dívčí školu v Jindřichově Hradci a v roce 1876 se stala první pěstounkou nově založené opatrovny (mateřské školy) v Jindřichově Hradci, kde působila celých 43 let až do roku 1919. V srpnu 1919 jí byla udělena roční dovolená a poté odešla do penze. Od té doby pomáhala v jindřichohradeckých jeslích.

Tak jako všechny učitelky v té době zůstala i Marie Hilgartnerová celý život neprovdána. Věnovala výchově nejmenších mnoho nad rámec svých úředních povinností a byla aktivní účastnicí společenského života. Od svých patnácti let byla členkou ženského pěveckého spolku Slávy dcera, již od roku 1872 zde pracovala ve výboru, poté byla dlouhá léta jeho jednatelkou, pokladní a knihovní. Spolek ji za zásluhy poctil čestným členstvím. Sledovala život města, aktivně se účastnila kulturních a společenských akcí – divadel, koncertů a přednášek. Její výrazné charitativní cítění se projevovalo především ve snaze ulehčit život svěřeným dětem v opatrovně. Zároveň děti vedla k soucitu a podpoře ostatních potřebných. Děti bývaly oblékány z různých darů a pod vedením Marie Hilgartnerové vyráběly předměty, jejichž prodejem byly získávány finance pro podporu různých veřejně prospěšných fondů. Tato činnost nabyla značných rozměrů především v období první světové války. Za jejího působení byla opatrovna rozšířena z jednoho oddělení na celé tři. Opatrovna bývala otevřena od osmi do půl dvanácté a od jedné do čtyř odpoledne. Své pedagogické vlohy uplatnila nejen ve vztahu k předškolním dětem, ale i jako učitelka hospitantek. V opatrovně založila knihovnu, kterou obohatila některými tituly ze své vlastní odborné knihovny. Založila také Knihy pamětí Opatrovny města Jindřichova Hradce z let 1876-1920. Sepsala několik divadelních her pro loutkové divadlo a publikovala v odborných časopisech. Snažila se také zlepšit podmínky pěstounek v opatrovně, a to především jejich finanční ocenění.

Za zásluhy ji jmenovalo město Jindřichův Hradec v listopadu 1929 jako první a nadlouho jedinou ženu svou čestnou občankou. Byla vzorem dalším pěstounkám jindřichohradeckých předškolních dětí a o pevný základ, který ve městě předškolní výchově založila, se opírá také jeho současná vysoká úroveň.

Józa Viertlová (6. 12. 1865 – 21. 12. 1943) ŘÍDÍCÍ UČITELKA OPATROVNY I SOKOLKA

Narodila se v Lukavci u Pacova. Vzdělání získala na školách v Mělníce, Pelhřimově, Počátkách a v Jindřichově Hradci. Zkoušku způsobilosti pro mateřské školy složila na státním ústavu k vzdělávání učitelek v Praze.

V říjnu 1886 byla jmenována prozatímní pěstounkou jindřichohradecké městské opatrovny, kde bylo zřízeno druhé oddělení. Stalo se tak díky velkorysému daru Magdaleny Třebické, která věnovala městu právě na provoz opatrovny 10 000 zlatých a od roku 1885 mohlo město její dar oficiálně využívat. Třetí oddělení bylo díky velkému zájmu otevřeno ve školním roce 1893-1894 a její kolegyní se
stala Jaroslava Matoušková, kterou nahradila o rok později Františka Šantručková.

V roce 1919 se po odchodu Marie Hilgartnerové stala řídící učitelkou. V mateřské škole založila Masarykův fond, který sloužil ke stravování nejchudších a podvyživených dětí, Zařizovací fond, který posloužil k novému zařízení místností opatrovny, a Stavební fond ve prospěch stavby nové budovy mateřské školy. V té době vedla děti ke znovu probuzenému vlastenectví a plnoprávnému občanství v nově vzniklé republice. Děti z mateřské školky například vítaly prezidenta Masaryka při jeho příjezdu do města v roce 1925. V roce 1926 bylo připomenuto padesáté výročí založení opatrovny ve městě. Ve třicátých letech se v činnosti opatrovny objevila spolupráce s matkami. V lednu 1934 odešla Józa Viertlová po 47 letech působení na jindřichohradecké mateřské škole na zasloužený odpočinek.

I když se věnovala plně své práci, po celý život se aktivně podílela na společenském životě města. Byla členkou výboru a pokladní ženského pěveckého spolku Slávy dcera. S velkým elánem se věnovala zdejšímu Sokolu, kde jako členka jeho zařizovacího družstva v roce 1896 stála u zrodu zdejšího ženského odboru. V roce 1898 se stala jeho náčelnicí, na počátku 20. století okrskovou náčelnicí a působila též ve funkci vzdělavatelky. Pomáhala prosadit veřejná cvičení žen a dorostenek v době, kdy k němu ještě panovaly značné předsudky. Byla členkou ženského komitétu národně socialistické strany, aktivní činnost vyvíjela i v rámci československé církve, do níž přestoupila. Stala se zde členkou rady starších, předsedkyní sesterského sdružení a pokladní stavebního odboru Husova sboru.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít