Šerif mezi paneláky

Půjdeme se podívat na sídliště. Moje odborné znalosti ohledně paneláků jsou bídné, ale kde se cítím jistě, je směs všelijakých předmětů mezi nimi. Mojí oblíbenou parketou jsou obrubníky, trávníky, lavičky, odpadky, chodníky, auta nebo psí hovínka.

Hned na úvod se musím přiznat, že většinu života bydlím v domku se zahradou. Panelák mě postihnul jen na pár let a to ještě na nejlepším hradeckém sídlišti u nádraží, které je k obyvatelům extrémně přívětivé. To se mi to kecá, když o tom prd vím, že jo. Ale zase se nestydím přiznat, když něco nevím. Což je tedy náramně osvobozující pocit. Předstírat neustále jak o všem všechno vím, je totiž pekelná dřina. Takže moje poznatky ze života na sídlišti můžu interpretovat jen jako bezdětný pracující člověk pohybující se mezi bytem, autem a kanceláří a musím říct, že to bylo po všech stránkách komfortní. Ale na světě existují i další skupiny lidí, pro které může být život na sídlišti, tak jak ho známe tady, přinejmenším pěkný vopruz. Sídliště vidím jako takovou kaši stovek aut, které vás mohou kdykoli přejet, chodníků v různém stádiu rozkladu, neudržované zeleně, nefunkčních sušáků, špinavých laviček, záhonů z pneumatik a vůbec neexistující koncepce čehokoli. A tady kromě těch zmiňovaných pracantů žijí taky mámy s dětmi, puberťáci, důchodci a hromada dalších lidí, kteří mezi paneláky tráví spoustu svého času…nebo možná netráví, protože se to v té kaši nedá, ale mohli by, pokud by k tomu měli dobré podmínky. To znamená, že by se sídlištní kaše musela stát přehlednější, bezpečnější a vstřícnější pro pěšáka.

To je evidentně moc velké sousto, a tak se začalo s ohrádkovou metodou. Pěšák, který si chce něco užít, třeba sednout na lavičku s knihou musí do prostoru k tomu určenému a pojmenovanému „park“, lhostejno, že tam žádné stromy nejsou, ale je tam jediná lavička široko daleko. Děti si musí hrát pouze v malinkém oploceném prostoru nazvaném „hřiště“. Sportovci posilují na ploše o velikosti základové desky zahradní chatky, která se jmenuje „workout“. Senioři ze sídlištního domova důchodců jsou vypouštěni do zahrádky za bytelným plotem uprostřed parkoviště, která je narvaná seniorskými herními prvky, kilometry chodníků ze zámkovky a thújemi, takže celek vypadá jako kříženec dopravního hřiště se hřbitovem. Teenageři mají oplocený „skatepark“ a pejskaři už možná „psí loučky“.

Říkáte si, k čemu na sídlištích slouží všechen ostatní prostor, a že ho je habakuk. To je prosté. Slouží především autům a lidem od těch aut, kteří jdou do svého bytu. Nebo v lepším případě z bytu na dětské hřiště, workout či se psem. Venkovní prostory sídlišť jsou nepřívětivé, nedá se v nich příjemně žít, trávit volný čas mimo byt, pěstovat sousedské vztahy a komunitu. A protože na sídlištích venku není narváno, usoudili tvůrci strategického plánu města (to je taková kuchařka, podle které se naše město bude v příštích pěti letech rozvíjet, a ke které se mohou všichni Hradečáci do 24.2.2021 vyjádřit), že by bylo dobré volná místa na sídlišti Vajgar něčím zastavět a taky přidat parkoviště a opravit silnice, aby se k těm parkovištím dobře dojelo, protože jak strategický plán říká, každý občan by měl mít nárok parkovat do 150m od svého vchodu.

Stejně jako nerozumím panelákům, tak taky nerozumím dopravě a bytové politice. Ale přijde mi přinejmenším škoda natlačit do hotového sídliště další domy a další parkovací místa bez jasné koncepce celé lokality. Možná je to k neuvěření, ale i sídliště kdysi projektoval nějaký architekt nebo urbanista a přemýšlel nad tím, co a jak má být, kde mají být domy, školy, obchody, parky aby celek fungoval a lidem se tam žilo dobře. Jasně, doba se změnila, ale to neznamená, že by se nemohla změnit i sídliště, aby se tam lidem lépe žilo i s těmi jejich auty. Napříč republikou probíhají zajímavé projekty, které se zabývají tím, jak se k sídlištím postavit, aby ve výsledku byli vítězové všichni, nejen motoristé, ale i lidi co chtějí ve veřejném prostoru sídliště normálně bezpečně žít. Vypadá to, že všechno tlačím proti autům a ono to tak úplně není. Připadá mi jen škoda, že se prostor sídliště dělí v zásadě pouze na dva typy „bydlení“ a „doprava“. A pak je tam ještě třetí kategorie „nic tam není“, kterou by bylo, alespoň podle strategického plánu, vhodné transformovat na dopravu nebo bydlení.

Možná by bylo dobré zapojit do rozhodování o osudu sídlišť i jejich obyvatele a třeba by se došlo k zajímavým výsledkům.

Michaela Zudová