Hospodáři, podnikatelé a obchodníci III. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

K rozvoji města a jeho prosperitě přispívali po staletí schopní lidé z mnoha oborů. V Jindřichově Hradci se provozovala řemeslná výroba, jejímž nejúspěšnějším odvětvím se stalo soukenictví. Tradice textilní výroby přerostla do významných textilních podniků 19. a 20. století. Město bylo v 18. století jediným městem v jižních Čechách, kde pracovala knihtiskárna a Landfrasova imprese se stala největší mimopražskou tiskárnou 19. století. Významný byl černínský velkostatek s pokrokovými metodami lesního a vodního hospodářství. Zřízení Křižíkovy elektrárny v bývalém panském mlýně u zámku zařadilo Jindřichův Hradec k prvním českým městům s elektrickým veřejným osvětlením.

Bobelové | 18.-19. století | OBCHODNÍCI I ZAKLADATELÉ TEXTILNÍHO PRŮMYSLU

Rodina Bobelových patřila v první polovině 18. století k jedné ze čtyř povolených jindřichohradeckých židovských rodin. Textilní továrna, kterou založila rodina přímo v Jindřichově Hradci, byla jedním z největších podniků v regionu. Její kořeny souvisejí s tradiční hlavní obživou jindřichohradeckých židovských rodin, kterou byl obchod lněným zbožím a ovčí vlnou.

Již v 18. století začali hradečtí překupníci s vlnou působit také jako faktoři v textilním obchodu. Také bratři Isak a Samuel Bobelové ve městě provozovali obchod a menší přádelnu vlny, po Isakovi pokračovala v podnikání jeho žena Anna a syn Lew. Jeho syn Ignatz (1798-1897) nejdříve dodával mnoha zdejším soukenickým mistrům materiál na výrobou šátků (na obrázku). Ve dvacátých letech 19. století vybudoval přádelnu a továrnu na vlněné zboží v Hlubokodole u Jarošova nad Nežárkou a o deset let později soukromou továrnu na výrobu vlny, sukna a textilu. Dalšími kroky, k nimž ještě patřila úprava otínského hamru, kde vybudoval přádelnu o dvaceti stavech, založil tradici zdejšího textilního průmyslu. Podnik sestával z přádelny v Jarošově, přádelny u Hradce, tkalcovny, barvírny, valchovny, dílny na aperturu a válcovny.

Bobele zaměstnával v továrnách několik set dělníků a mnoho soukenických mistrů na venkově. Koncem první poloviny 19. století vyráběl Bobele ručníky pro armádu. V roce 1843 byla Bobelova továrna zařazena do přehledu českého průmyslu v ročence Libussa. Největšího rozmachu dosáhla ve dvacátých letech 19. století. Uvádí se, že továrna zpracovávala až 250 tun ovčí vlny ročně a patřila k největším v zemi. Také pýcha majitele na výsledky byla ve městě všeobecně známa. V roce 1848 však Židé přivítali revoluční události a aktivně se jich zúčastnili. Továrník Bobele byl poručíkem Národní gardy, byl zvolen členem výboru důvěrníků gardy a zastával i funkci pokladníka, stal se i členem rozšířeného disciplinárního soudního sboru a gardě dodal zdarma deset kabátů stejnokroje.

Ignác později předal továrnu prostřednímu synovi Gustavovi (1824-1873), po jeho smrti ji získal Šimon Böhm. Ten však výrobu po pěti letech zrušil. Přesto se Bobeleho původní továrna, která nesla název K. K. private Tuchwarenfabrik, stala předchůdkyní slavného bavlnářského podniku Jitka.

Hilgartnerovi | 18. století | TISKAŘI I KNIHVAZAČI I MĚŠŤANÉ

František Petr Hilgartner (1710-1750) koupil zdejší tiskárnu v roce 1737 od Františka Antonína Schönsteina. Do Jindřichova Hradce přišel z Příbrami, pravděpodobně s doporučením příbramských jezuitů. Tiskl nejjednodušší sortiment – kramářské tisky, později celé jižní Čechy zásoboval především novou církevně schválenou náboženskou literaturou. Často přetiskoval tituly z jiných tiskáren, které již měly církevní schválení, a opakovaně tiskl tituly, které šly dobře na odbyt. Na zakázku tiskl převážně pro církevní instituce, jako byly kláštery, farní úřady a místní jezuitská kolej, ale také pro místní vrchnost. Prosperita tiskárny umožnila Hilgartnerovi již v roce 1743 zakoupit na náměstí dům čp. 166 a dosáhl i společenského postavení. Stal se přísežným pivního tácu a členem sboru starších, v roce 1746 byl zvolen za městského rychtáře a zastával vedoucí funkci ve spolku městských střelců. Podnikatelské i společensko-politické aktivity zastavila jeho předčasná smrt. Zůstala vdova Anna a dvě děti – Ignác Vojtěch (1734-1795) a mladší dcera Magdalena. Vedení podniku se na přechodné období ujala vdova, která si jako faktora vybrala tiskaře Jiřího Tomáše Ritschla.

V roce 1757 koupil Ignác Vojtěch od své matky tiskárnu a stal se jejím novým majitelem. Téhož roku se oženil s dcerou zdejšího měšťana Antonií Hartmannovou. Elán a podnikavost se brzy projevila na rozšiřování produkce tiskárny. Vedle modlitebních knih tiskl zábavné čtení pro lid a též naučnou literaturu. Do tiskárny přikoupil dva další lisy a ostatní vybavení, zaměstnával faktora, tovaryše a několik učňů, zařídil si i knihvazačskou dílnu a knihkupectví. V jižních Čechách neměl žádnou konkurenci, tiskl česky, německy i latinsky. Nemíval potíže s cenzurou a dokonce zvažoval možnost přesídlit do Českých Budějovic, kde bylo zřízeno nové biskupství. Podílel se také na veřejném životě města. Od roku 1766 zasedal 25 let v městské radě, několik let byl nezkoušeným purkmistrem a též dlouholetým dozorcem místní školy.

V roce 1785 zemřela tiskařova manželka a později též syn František Josef, který se vyučil tiskařem a měl podnik převzít. Další dva synové již měli právnická povolání. Hilgartner ztratil zájem o chod podniku a předal jej v roce 1793 svému faktoru Janu Hackerovi i s celým inventářem podniku, ponechal si pouze poloviční podíl na zisku. Ignác Vojtěch zemřel 20. října 1795 u dcery Antonie ve Vranově nad Dyjí.

Landfrasové | 18.-20. století | TISKAŘI I KNIHKUPCI I KNIHAŘI

Josef Jan Landfras (6. 3. 1769 – 5. 8. 1840) přišel do Jindřichova Hradce z Příbrami a působil jako knihař u zdejšího tiskaře Hilgartnera. Krátce po jeho smrti koupil v březnu 1797 vybavení tiskárny a přenesl ji do domu na Balbínově náměstí, kde podnik sídlil až do znárodnění v polovině 20. století. První knihu vydal vlastním nákladem už v roce 1796 a jednalo se o Malý zlatý nebeklíč. Tento titul nebyl ve zdejší tiskárně tištěn poprvé a do budoucna jej čekalo ještě více než dvě stě vydání. Také později vydával a tiskl Josef Jan především náboženskou a lidovou zábavnou literaturu a v tomto nakladatelském profilu pokračovali i jeho potomci. Od roku 1803 dostával krajské úřední zakázky a až s příchodem syna Aloise Josefa z filozofických studií v Praze se dostala do popředí i snaha o vydávání nových titulů od současných autorů. Josef Jan byl váženým měšťanem, ostrostřelcem a v roce 1823 založil pamětní knihu tiskárny.

Za působení jeho syna Aloise Josefa (25. 4. 1797 – 9. 5. 1875) se tiskárna stala jedním z největších mimopražských podniků. Zámožná měšťanská rodina Landfrasů pevně zakotvila v Jindřichově Hradci, rekonstruovala budovu tiskárny, vystavěla si reprezentativní letní sídlo a rodinnou hrobku. Významně se podílela na veřejném a společenském životě města. V roce 1858 předal Alois tiskárnu synovi Vilému Antonínu Landfrasovi (19. 5. 1830 – 1. 6. 1902), který v tiskárně udržoval stávající tiskařský profil (na obrázku vlevo). Od roku 1871 vycházel týdeník Ohlas od Nežárky, který tiskla Landfrasova tiskárna nepřetržitě do roku 1942. Vilém Antonín byl obecním radním, důstojníkem sboru ostrostřelců, zakladatelem Jindřichohradecké záložny, členem výboru místní spořitelny a předsedou měšťanské besedy.

Po jeho smrti se ujal vedení syn Vilém Bohumil Landfras (19. 8. 1865 – 23. 7. 1931), který zdědil podnik v neutěšeném stavu. Tiskárnu přesto modernizoval. Jeho nejvýznamnější zakázkou byl v letech 1927-1936 tisk sedmisvazkových Dějin města Jindřichova Hradce sepsaných archivářem Františkem Teplým. Vilém Landfras (na obrázku vpravo) pokračoval též ve vedení redakce Ohlasu od Nežárky, v němž se podařilo soustředit řadu kvalitních přispěvatelů. V letech 1901-1931 vykonával funkci předsedy jihočeského grémia knihtiskařů v Českých Budějovicích, do roku 1918 působil jako člen zdejšího městského zastupitelstva a byl členem dozorčí rady zdejší záložny. Po jeho smrti převzala tiskárnu a redakci Ohlasu jeho žena Marie, rozená Matoušková (2. 10. 1871 – 15. 11. 1957) s dcerou Marií (30. 11. 1905 – 1. 12. 1995). V roce 1940 pronajaly knihtiskárnu nájemci Františku Pfauserovi. V roce 1942 byl po heydrichiádě zastaven týdeník Ohlas od Nežárky, po roce 1948 přešla budova i vybavení tiskárny do vlastnictví státu.