Duchovní správci IV. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

…pokračování z minulého týdne (Duchovní správci II.)

Vzdělané, osvícené a veřejností vážené osobnosti se mezi duchovními správci v Jindřichově Hradci objevovaly v katolických církevních řádech, usedlých ve městě, jako byli němečtí rytíři, minorité, jezuité a františkáni, mezi faráři a později probošty a kaplany na faře, mezi katechety zdejších škol, v evangelické církvi i židovské náboženské obci.

Jan Křtitel Gabriel (4. 2. 1830 – 5. 4. 1890) KATECHETA

Narodil se v Ouňovicích u Chudenic, vystudoval gymnázium v Klatovech a teologii v Českých Budějovicích, v srpnu 1856 byl vysvěcen na kněze. Od studijních let kupoval původní českou i překladovou literaturu, a když se roku 1859 stal kaplanem v Měčíně u Nepomuku, fungovala jeho bohatá knihovna jako půjčovna knih pro farníky. Kromě práce duchovního také zřídil a vydržoval soukromou školu, na níž připravoval žáky pro gymnazijní studium.

V roce 1867 nastoupil na místo profesora náboženství na gymnáziu v Jindřichově Hradci, kde se zasadil o opravu a zvelebení seminární kaple sv. Víta, slavnostně znovuotevřené při svatovítské pouti v červnu 1872. Byl výborným řečníkem, některé jeho promluvy vycházely v Pastýři duchovním, pod titulem Pobožnost studujícího jinocha vydal modlitební knihu pro studenty, jeho Řeč na neděli devátou po sv. Duchu o lásce k vlasti byla publikována ve výroční zprávě jindřichohradeckého gymnázia, kde byly otištěny i některé jeho odborné teologické práce. Spolupracoval s místním týdeníkem Ohlas od Nežárky, kam psal, většinou anonymně, drobné zprávy a některé úvodníky. Stal se předsedou spolku katolických tovaryšů, pro jehož členy i veřejnost připravoval přednášky a který ho u příležitosti jeho 60. narozenin jmenoval čestným členem, byl zvolen starostou okrašlovacího spolku Vesna, půjčoval knihy a časopisy. Za své pedagogické působení byl oceněn hodností biskupského notáře a v roce 1888 čestného konzistorního rady.

Florian F. Březina (4. 5. 1849 – 30. 4. 1915) FRANTIŠKÁN I BÁSNÍK

Narodil se v Německém Brodě, kde vystudoval gymnázium. V roce 1866 vstoupil do františkánského kláštera, po noviciátu studoval na premonstrátském gymnáziu v Plzni a bohosloví v Praze. Na kněze byl vysvěcen v roce 1872 a působil v Zásmukách, Plzni, Hořovicích, Haindorfu a v Jindřichově Hradci, kde strávil posledních devět let svého života a kde též zemřel. Byl zde kvardiánem františkánského řádu, působil jako katecheta na dívčí škole, kazatel, zpovědník, misionář správce kláštera a kostela. Za svého působení v klášteře opatřil finance od dobrodinců a obnovil vnitřní mobiliář kostela, zakoupil nové varhany a oltářní svícny a vybudoval v klášteře křížovou cestu.

Kromě svých služebních povinností byl také literárně činný. Napsal historické monografie o františkánských klášterech v Plzni, Hořovicích a v Jindřichově Hradci. Dále sepsal více než dvacet souborů duchovních lyrických básní s poetickými názvy květin jako Slunečnice, Jasmín, Srdečnice, Plaménky nebo Růže z Jericha. Za jeho působení v Jindřichově Hradci vytiskla Landfrasova tiskárna čtyři svazky sbírek básní pod názvem Eucharistické květy a sbírku mariánských básní. Svému poslání se věnoval se zaujetím a jeho obliba mezi místními občany byla značná. Florian Ferdinand Březina zemřel při zpovědi, když odešel zaopatřit těžce nemocného na Karlov. Byl pohřben na hřbitově u Nejsvětější Trojice za doprovodu celého města.

Pavel Ferdinand Lanštják (8. 7. 1856 – 21. 6. 1935) EVANGELICKÝ FARÁŘ

Narodil se v Horní Zelenici u Trnavy, kde byl jeho otec farářem. Vyrostl v rodině, která vyznávala evangelickou víru, ale také československé vlastenectví, které v jeho otci probudil Jan Kollár. Za svých studií v Bratislavě uspořádal sbírku na stavbu Národního divadla v Praze. Kvůli tomu nebyl potvrzen na Slovensku za faráře a v roce 1881 odešel do Horních Dubenek do právě uprázdněného evangelického luterského sboru. Zde rozvíjel bohatou duchovní i církevně organizační činnost. Pod evangelickou farnost v Horních Dubenkách patřili též věřící v Jindřichově Hradci a v dalších místech jižních Čech. Za svého působení založil sedm evangelických stanic: v Zahrádkách, Počátkách, Jindřichově Hradci, Žirovnici, v Kardašově Řečici, Třešti a ve Strmilově.

V Jindřichově Hradci se hlásili v roce 1886 k evangelickému vyznání čtyři občané, v 90. letech 19. století navázal farář Pavel Ferdinand Lanštják kontakty s majitelem malé továrny Otto Jungmannem, kterému pokřtil děti, a jeho působení se rozšířilo i do dalších rodin, takže jezdíval do Hradce jednou týdně učit náboženství. V roce 1904 po velkých neshodách s proboštem Aloisem Jirákem ohledně vykonání pohřbu malé Marty Jungmannové se rozšířila skupinka evangelických sympatizantů a farář Lanštják se zasloužil o založení kazatelské stanice. Služby Boží se konaly jednou měsíčně v domě čp. 105/IV u Jungmannů na Nežárce. Protože tento prostor nepostačoval rychle se rozrůstajícímu společenství věřících, ještě v roce 1904 přenechal továrník Singer evangelické stanici za symbolický obnos pozemek pod sv. Jakubem a farář Lanštják získal doma i v zahraničí finanční pomoc ke stavbě modlitebny. Stavbu nakonec provedl v krátké době několika měsíců jindřichohradecký stavitel František Černý podle návrhu pražského architekta Matěje Blechy. Základní kámen byl položen v dubnu 1906 a nový kostel byl slavnostně posvěcen již 28. září téhož roku.

O jindřichohradecké evangelíky se dále staral hornodubenecký farář Lanštják, s výjimkou let 1909-1911, kdy působil v Jindřichově Hradci Alexander Winkler. V letech 1916-1919 pomáhal Pavlu Ferdinandovi jeho syn Pavel Kristián jako správce kazatelské stanice v Jindřichově Hradci. V roce 1921 byl v Jindřichově Hradci ustanoven samostatný sbor, který měl vlastního faráře, ale farář Lanštják sem často přijížděl. V roce 1929 odešel do výslužby, kterou strávil v Horních Dubenkách, kde také zemřel a je pochován.

Michal Rachmuth (16. 11. 1865 – 1. 1. 1944) RABÍN I HISTORIK

Narodil se v Serethu v Rumunsku, studoval na rabínském semináři v Berlíně. V devadesátých letech 19. století získal titul doktora filozofie. Jeho ženou byla Nety Diamant, dcera rabína v Šafově dr. Adolfa Diamanta. V roce 1896 působil jako rabín v Rožmberku nad Vltavou, na přelomu století byl tři roky rabínem ve Waidhofenu an der Thaya v Rakousku a pak až do roku 1915 rabínem v Sušici. V roce 1915 přišel jako rabín a kazatel do Jindřichova Hradce. V letech 1915-1922 působil též jako zastupující rabín pro Telč a v letech 1920-1921 také v Kardašově Řečici. V Jindřichově Hradci žilo v období mezi dvěma válkami více než dvě stě obyvatel židovského vyznání, židovské domy byly soustředěny včetně synagogy v dnešní Kostelní ulici. Synagoga sloužila náboženským účelům židovské obce do roku 1941, od roku 1952 ji využívá Československá církev husitská. Michal Rachmuth odešel v roce 1934 po dvacetiletém působení v Jindřichově Hradci do výslužby a odstěhoval se do Prahy. Zde strávil poslední léta svého života. Dne 20. června 1942 odjel transportem AAe č. 36 z Prahy do Terezína a odsud 15. prosince 1943 transportem Dr č. 1693 z Terezína do Osvětimi, kde zahynul.

Michal Rachmuth byl kromě svého povolání též spoluautorem učebnic židovských dějin a literatury a autorem studií z ekonomických a sociálních dějin Židů. Za svého pobytu v Jindřichově Hradci sepsal dějiny zdejších židů, které pod názvem Die Juden in Neuhaus publikoval v roce 1931 a 1932 v Ročence Společnosti pro dějiny židů v Československé republice (Jahrbuch der Gesellschaft für Geschichte der Juden in der Tschechoslowakischen Republik). V téže ročence otiskl v roce 1938 svůj příspěvek k dějinám Židů v Telči. Pro známou publikaci Hugo Golda Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangheit und Gegenwart, která vyšla v roce 1934, připravil kapitolu o Židech v Jindřichově Hradci. Bádal také ve zdejším černínském archivu, kde zpracoval a publikoval korespondenci pražských Židů s Černíny.

Po 2. světové válce byla na fasádu bývalé židovské synagogy v Kostelní ulici v Jindřichově Hradci umístěna bronzová deska s Davidovou hvězdou a textem: „Zde vzývali svého Boha naši souvěrci, kteří byli za okupace nacisty umučeni“. Prostými slovy dodnes připomíná utrpení a násilí páchané na Židech v průběhu 2. světové války, jehož obětí se stal i Michal Rachmuth.