Noviny a časopisy jako zrcadlo života města II. (Proměny města po požáru 1801 – kapitola desátá)

…pokračování z minulého týdne (Noviny a časopisy jako zrcadlo života města I.)

Po druhé světové válce pak navázaly týdeníky Život a práce Jindřichohradecka, Rozvoj a Štít. Po sametové revoluci vycházely od roku 1993 Listy Jindřichohradecka, transformované v roce 2006 na Jindřichohradecký deník. Své místo mezi regionálními periodickými tituly má od roku 1991 měsíčník Patriot, jehož pokračovatelem se stal v roce 2011 titul Žurnál – Krásné články nebo inzertní měsíčník Neon. Od roku 2008 vychází Týdeník Jindřichohradecka. Již od roku 1972 informuje občany o společenském a kulturním dění měsíčník Jindřichohradecký zpravodaj. V roce 1989 začalo jindřichohradecké muzeum vydávat jednou ročně Jindřichohradecký vlastivědný sborník, který v roce 2004 rozšířilo větším teritoriálním záběrem pod názvem Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska.

Jedním ze stěžejních vědecko-výzkumných úkolů Muzea Jindřichohradecka je budování digitální knihovny s důrazem na regionální tituly. Již od roku 2002 vynakládá značné úsilí i finance na digitalizaci regionálních periodik, která zpřístupňuje na svých webových stránkách i v badatelně muzea. Muzeum přistoupilo k digitalizaci těchto periodik, aby napomohlo jejich zpřístupnění a zároveň uchovalo originály těchto unikátních titulů nebo jejich jednotlivých ročníků budoucím generacím.

Digitální knihovna Muzea Jindřichohradecka obsahuje v současné době jako jediná ucelené řady periodických publikací vztahujících se k regionu Jindřichohradecka z období 1844 až 1992. Jedná se celkem o desítky tisíc stran digitálních kopií následujících periodik: Neuhauser allgemeiner Anzeiger (1844–1848), Neuhauser Wochenblatt (1848), Neuhauser Wochenpost (1854–1855), Zvěst od Nežárky (1863), Ohlas od Nežárky (1871–1942), Jindřichohradecké listy (1895), Štítný, neodvislý týdeník českého jihovýchodu (1901–1905), Zpravodaj Sokola v Jindř. Hradci (1927–1939), Vlastivěda Jindřichohradecka (1929–1935), Zájmy Českomoravské vysočiny (1931–1941), Život a práce Jindřichohradecka (1950–1960), Rozvoj (1960–1969) a Štít (1973–1992). Obohacují je také digitální kopie jihočeských titulů, které se na svých stránkách zabývají také naším regionem, získané výměnou z Jihočeské vědecké knihovny: Jihočeský kraj (1910–1916), Jihočeský sborník historický (1928–2015), Jihočeská jednota (1939–1944), Jihočech (1945–1947), Jihočeská pravda (1945–1992), Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích (1964–2016).

Landfrasova tiskárna

Historie tiskáren v Jindřichově Hradci sahá do počátku 18. století. Josef Landfras koupil v březnu 1797 vybavení předchozí Hilgartnerovy tiskárny a umístil podnik do domu čp. 15/I na dnešním Balbínově náměstí, který dostala jeho manželka Helena věnem od svého otce Šimona Grotze. Zde sídlila Landfrasova tiskárna až do znárodnění po roce 1948. Činnost tiskárny ohrozil velký požár města v květnu 1801, při němž shořelo vybavení tiskárny. Josef Landfras na požár vzpomíná takto: „Nyní zdálo se, že je rozhodnuto o mém osudu, ani jedinou lžíci mi oheň nenechal: nářek mé paní, pláč dětí, seslabovaly mého, beztoho soužením a starostmi oslabeného ducha, ale důvěra v nejmocnějšího mne přece vzpřimovala. … požádal jsem několik zámožných lidí o půjčku, dostal ji a tak začal hromadu sutin překopávati… Stavba rychle pokračovala a 1. listopadu 1801 mohl jsem už uvésti 4 lisy do chodu.“ Činnost tiskárny byla obnovena v rekordním čase a dále se úspěšně rozvíjela. K největšímu rozkvětu přivedl tiskárnu i ostatní související podniky jeho syn Alois, který ji oficiálně převzal v roce 1826. Za jeho působení se tiskárna stala jedním z největších mimopražských podniků. Rozšířil vydavatelský a nakladatelský záběr, inovoval technické vybavení tiskárny, zakoupil rychlolisy, zavedl kamenotisk, pořídil ocelorytinové desky k výzdobě titulních listů, zřídil pobočku v Táboře, kde záhy zavedl litografický závod, dále v Českých Budějovicích a v Pelhřimově. V padesátých letech byl starostou města a zastával též další veřejné funkce. Tiskárnu od něj převzal v roce 1858 jeho syn Vilém Antonín a po smrti Viléma Antonína v roce 1902 vnuk Vilém Bohumil. Po jeho smrti v roce 1931 vedla tiskárnu i redakci Ohlasu od Nežárky manželka s dcerou, které podniky v roce 1940 pronajaly nájemci Františku Pfauserovi.

Svobodova tiskárna

V roce 1927 získal ve městě tiskařskou koncesi Jaroslav Svoboda. Knihtiskárnu nejdříve provozoval v prozatímních prostorách v dnešní Nádražní ulici a v roce 1933 otevřel novou budovu v Pravdově ulici. Nová jindřichohradecká tiskárna reagovala na aktuální požadavky doby a nabízela tiskoviny zhotovené na nových strojích v moderní grafické úpravě sázené novými typy písma. Jaroslav Svoboda zřídil při tiskárně také vlastní nakladatelství, v němž vyšlo více než 50 titulů, zahrnujících beletrii a biografické a vlastivědné práce, často nejdříve publikované na stránkách Svobodova týdeníku Zájmy Českomoravské vysočiny. Svobodova tiskárna byla znárodněna v roce 1950, kdy se v její dosud moderní budově usídlil podnik Jihočeské tiskárny, závod J. Hradec. Historie Svobodovy tiskárny a nakladatelství Jaroslava Svobody v Jindřichově Hradci a výsledky práce obou podniků jsou zajímavým dokladem doby, hospodářských poměrů, podnikání v první republice i násilného zastavení fungujícího mechanismu po roce 1948.