10.7 C
Jindřichův Hradec
11.10. 2024
Články

Historikové města IV. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Kniha Nezapomenutelné osobnosti v historii města Jindřichův Hradec vypráví o personách veřejného i neveřejného života, které svými rozhodnutími, činy a názory přivedly vědomě a třeba také nevědomky město nad Vajgarem k jeho současné podobě.

Čtenářům portálu Hradecžije budou v letošním roce, ve spolupráci s Informačním centrem Jindřichův Hradec, postupně představeny všechny kapitoly této knihy.

…pokračování z minulého týdne (Historikové města III)

Jindřichův Hradec svou dlouhou historií a pestrým kulturním vývojem přitahoval zájemce o české dějiny již od dob baroka. Zajímali se o ně Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu, kteří působili či studovali na místním jezuitském gymnáziu, nebo František Palacký a Josef Pekař, kteří využívali ke své historické práci prameny z bohatého zámeckého archivu. Již od první poloviny 19. století také trvá zájem o dějiny Jindřichova Hradce, jimž desítky historiků věnovaly stovky publikací a článků. Zajímavá historie města, jež od středověku patřilo k nejvýznamnějším v Čechách, zámek s rodovými archivy pánů z Hradce, Slavatů a Černínů, školství postavené na tradici jezuitského gymnázia, i jindřichohradecké muzeum podněcovaly rozvoj historického bádání.

Ferdinand Strejček (27. 4. 1878 – 3. 4. 1963) SPISOVATEL I LITERÁRNÍ HISTORIK

Narodil se v Jindřichově Hradci a v roce 1896 zde úspěšně ukončil maturitou gymnázium. Vzápětí se přestěhoval s rodiči do Prahy, kde absolvoval studia českého jazyka. Stal se žákem význačného lingvisty, profesora Jana Gebauera. S ním se zapojil do tehdejšího sporu o pravost Rukopisů a sdílel jeho odmítavé stanovisko. Prázdninovým studiem v jindřichohradeckém archivu u archiváře Františka Tischera si tento názor potvrdil.

Po ukončení vysokoškolských studií, během nichž získal aprobaci pro český a německý jazyk, plánoval zůstat v Praze, ale na zásah zemského školního inspektora Rosického byl v roce 1901 poslán na reálku do Mladé Boleslavi. Zde kromě pedagogické činnosti rozvíjel své odborné zájmy, především studium českého písemnictví období národního obrození a 2. poloviny 19. století. Svou první zásadní literárněvědnou studii o Svatopluku Čechovi vydal v roce 1908. Její příznivé přijetí mu otevřelo cestu k další publikační činnosti a v roce 1914 se stal dopisujícím členem České akademie. I když Ferdinand Strejček strávil převážnou většinu svého života v Mladé Boleslavi, nikdy neztratil svůj vztah k Jindřichovu Hradci, kde pravidelně pobýval. V roce 1928 odešel do předčasné výslužby ze zdravotních důvodů a začal se plně věnovat literární historii. Napsal celou řadu monografií a studií o českých spisovatelích a literatuře.

Část své literárněvědné a historické práce věnoval také rodnému městu. Již v roce 1914 otiskl v místním týdeníku Ohlas od Nežárky svou studii Jindřichův Hradec a čeští básníci. V roce 1915 zde pak na pokračování publikoval pod názvem Jindřichův Hradec let osmdesátých fejetony se vzpomínkami na život ve městě, které později vyšly jako samostatný titul. Jeho nejvýznamnější dílo o dějinách města v 19. století vytiskla pod názvem Jak se probouzel Jindřichův Hradec zdejší Landfrasova tiskárna v roce 1930. Autor v ní soustředil množství materiálu k poznání regionálních dějin souvisejících s národním obrozením. V další práci Staří studenti jindřichohradečtí se zaměřil na významné studenty zdejšího gymnázia, městu věnoval i memoárový titul Z pamětí starého Hradečana. Strejček byl dlouholetým členem spolku Přátelé starého Jindřichova Hradce. Stal se též jakýmsi „neviditelným vůdcem“ řady jindřichohradeckých poetiků a beletristů první poloviny 20. století. Díky jeho uměleckému talentu, citu pro jazyk a odbornému vzdělání se na něj o radu obraceli místní autoři, především z oblasti krásné literatury. Pochován je v Mladé Boleslavi.

Antonín Decker (21. 3. 1855 – 24. 6. 1915) PEDAGOG I HISTORIK

Narodil se v Třeboni v rodině obuvnického mistra. Druhý den po jeho narození však otec zemřel a v šesti letech zcela osiřel. Díky zájmu a podpoře místního kaplana Jana Švédy mohl ale i přes nepříznivé poměry v letech 1867-1874 studovat na akademickém a novoměstském gymnáziu v Praze, které ukončil maturitou 16. července 1874. Téhož roku se stal posluchačem pražské univerzity, na níž se věnoval studiu filozofie, dějepisu, zeměpisu a jazykovědy. V roce 1879 získal aprobaci pro vyučování dějepisu a zeměpisu na gymnáziích, dále pokračoval ve studiu historie a filozofie, které uzavřel v roce 1883, kdy byl promován doktorem filozofie.

Deset let pak učil na středních školách v Praze, v květnu 1884 se oženil s Julií Rottovou. V červenci 1888 ho pak třeboňské městské zastupitelstvo zvolilo ředitelem obecního reálného gymnázia v jeho
rodném městě. V Třeboni působil do roku 1901, při odchodu na nové pracoviště byl jmenován čestným občanem města.

Jeho novým působištěm se stalo gymnázium v Jindřichově Hradci, kam nastoupil 1. listopadu 1901 do funkce ředitele, kterou svědomitě vykonával až do své smrti. Kromě svých pedagogických a ředitelských povinností se velmi aktivně účastnil též veřejného života. Již v Praze se stal jedním ze zakladatelů Národní jednoty pošumavské, v Jindřichově Hradci se stal členem a předsedou kuratoria městského muzea, působil v místní a okresní školské radě, byl členem kuratoria obchodní školy, starostou místní Literární jednoty a Osvětového svazu, předsedou správní rady elektrárny a nemocnice, členem městského a okresního zastupitelstva a podílel se na práci a činnosti dalších spolků a organizací.

Svůj zájem o historii projevil jako autor několika studií. V Třeboni se uvedl rozsáhlou studií Dějiny Avarů, kterou otiskl ve výroční zprávě třeboňského gymnázia, kde uveřejnil též Dějiny škol třeboňských ad. V Jindřichově Hradci pak napsal a publikoval práce O životě v klášteřích a jich významu v středověku, Obrázky z bývalého Kumžaku, Archiv městského musea v Jindřichově Hradci, řadu článků uveřejnil v Ohlase od Nežárky, kde také otiskoval podrobné měsíční „teploměrné a dešťoměrné zprávy“, nebo se staral o místní meteorologickou stanici.

Se svou manželkou měli tři děti. Jedna dcera se provdala za jindřichohradeckého advokáta JUDr. Vladimíra Slavíka, druhá za místního obchodníka Antonína Langera. Syn Antonín padl jako legionář
v Rusku.

František Lego (14. 8. 1847 – 18. 9. 1911) UČITEL I ETNOGRAF I MUZEJNÍK

Narodil se v Mýtě u Rokycan, vystudoval pražskou techniku, od roku 1874 působil v Jindřichově Hradci jako učitel a od roku 1895 ředitel obecné a měšťanské školy. Kromě své učitelské profese se velmi výrazně zasloužil o rozvoj společenského a kulturního života města. Byl funkcionářem Měšťanské besedy, podílel se na založení ochotnické divadelní jednoty Jablonský, byl jednatelem Klubu turistů, zasloužil se o založení Literární jednoty, Ruského kroužku, Sokola a jako aktivní člen učitelské jednoty „Budeč“ inicioval zřízení muzea v Jindřichově Hradci. Po jeho vzniku v roce 1882 se stal členem kuratoria, o pět let později správcem muzea. V roce 1887 uspořádal Výstavu národního vyšívání a kroje z jihovýchodních Čech a národopisu se věnoval i nadále. Spolu se svou ženou shromáždili bohatou kolekci blatského lidového textilu a dalších národopisných památek, které instalovali na národopisných výstavách. Své poznatky publikoval v odborném tisku, zejména Českém lidu (např. Kroj
a vyšívání lidové na Blatech, Svatební pečivo z jižních Čech aj.), napsal a vydal hru se zpěvy Česká národní svatba, je autorem Průvodce po Jindřichově Hradci. V roce 1897 byl jmenován jednatelem lidovědné sekce Archeologické komise České akademie.

Juliana Legová (11. 2. 1857 – 8. 11. 1948) ETNOGRAFKA

Narodila se v Jindřichově Hradci jako dcera místního stavitele Matyáše Šetky, v srpnu 1878 se provdala za tehdejšího učitele měšťanské chlapecké školy. Již od mládí se podílela na spolkovém životě města, byla členkou zakládajícího výboru ženského pěveckého sboru Slávy dcera, členkou jindřichohradeckého Sokola a především se spolu se svým manželem věnovala národopisné práci v regionu. Podílela se nejen na etnografické dokumentaci v místním muzeu, ale také na instalaci blatské světnice na Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891 a na přípravě národopisné výstavy v Jindřichově Hradci v létě 1895 a spolupracovala i na tvorbě expozice na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze o rok později.