Aktuálně

Historikové města V. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Kniha Nezapomenutelné osobnosti v historii města Jindřichův Hradec vypráví o personách veřejného i neveřejného života, které svými rozhodnutími, činy a názory přivedly vědomě a třeba také nevědomky město nad Vajgarem k jeho současné podobě.

Čtenářům portálu Hradecžije budou v letošním roce, ve spolupráci s Informačním centrem Jindřichův Hradec, postupně představeny všechny kapitoly této knihy.

…pokračování z minulého týdne (Historikové města IV)

Jindřichův Hradec svou dlouhou historií a pestrým kulturním vývojem přitahoval zájemce o české dějiny již od dob baroka. Zajímali se o ně Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu, kteří působili či studovali na místním jezuitském gymnáziu, nebo František Palacký a Josef Pekař, kteří využívali ke své historické práci prameny z bohatého zámeckého archivu. Již od první poloviny 19. století také trvá zájem o dějiny Jindřichova Hradce, jimž desítky historiků věnovaly stovky publikací a článků. Zajímavá historie města, jež od středověku patřilo k nejvýznamnějším v Čechách, zámek s rodovými archivy pánů z Hradce, Slavatů a Černínů, školství postavené na tradici jezuitského gymnázia, i jindřichohradecké muzeum podněcovaly rozvoj historického bádání.

František Teplý (5. 2. 1867 – 11. 6. 1945) KNĚZ I ARCHIVÁŘ I HISTORIK

Narodil se v Marcovicích u Volyně, kde strávil i své dětství. Studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích a později v Klatovech, poté pokračoval studiem v bohosloveckém semináři v Českých Budějovicích. Po vysvěcení na kněze v roce 1891 působil na Šumavě a v jižních Čechách, především na Táborsku. Svůj bohatý a plodný život popsal v autobiografii Pouť mého života.

V září 1909 se stal archivářem jindřichohradeckého zámeckého archivu a krátce se zde setkal se svým předchůdcem archivářem Františkem Tischerem. Mohl tak navázat na jeho práci a nemalý odkaz
archivu i jindřichohradecké historii a vlastivědě v podobě odborných prací, publikovaných převážně časopisecky. František Teplý začal vzápětí po svém nástupu do archivu uveřejňovat příspěvky o historii města, první větší práce se objevily ve zdejším týdeníku Ohlas od Nežárky v roce 1913. Řada jeho prací zůstala v rukopisech až do dnešních dnů. Z těch rozsáhlejších to byla například Vodní kniha hradecká, Dějiny špitálů hradeckých, Dějiny panských dvorů na Hradecku nebo Urození měšťané jindřichohradečtí. Tato rukopisná díla jsou dodnes díky péči autora přístupná k veřejnému studiu. U některých si při uložení vymínil způsob zacházení, jako tomu bylo například u dvousvazkové Vodní knihy hradecké, čítající více než 1000 stránek. Rukopisně popsané strany jsou doplněny prázdnými určenými k doplňkům dalších autorů. Toto dokončené rukopisné dílo uložil autor do jindřichohradeckého zámeckého archivu a v jeho závěru si vymínil, že do jeho smrti se z díla nesmí nic vypisovat. Další Teplého díla vyšla tiskem, jako například tituly Češi a Němci na Hradecku, Dějiny rybníků na Hradecku, Domy města Jindřichova Hradce a další. Pod jeho vedením studovali v jindřichohradeckém zámeckém archivu František Roubík, Emanuel Janoušek, Josef Klik, Josef Pelikán, František Navrátil nebo Jan Muk. V Jindřichově Hradci byl členem kuratoria muzea a pracoval v řadě dalších organizací a spolků.

V roce 1923 odešel do penze a odstěhoval se do svého domku v Malenicích nad Volyňkou. Zde uzrála jeho představa o vydání dějin Jindřichova Hradce. Město za vydatné iniciativy Jana Muka tuto myšlenku podpořilo. Zásadní a rozsáhlé sedmisvazkové dílo o dějinách města Jindřichův Hradec vytiskla firma Alois Landfras syn na základě smlouvy s městem Jindřichův Hradec v letech 1927-1936. Toto dílo nebylo dodnes svým rozsahem překonáno, i když obsahuje řadu nepřesností. V září roku 1929 byl František Teplý jmenován čestným občanem města Jindřichova Hradce. Na jeho počest po něm byla pojmenována jedna z jindřichohradeckých ulic.

Jan Muk (6. 1. 1901 – 20. 5. 1980) PEDAGOG I MUZEJNÍK

Narodil se v Jindřichově Hradci, kde v roce 1920 maturoval na gymnáziu. Studoval dějepis a zeměpis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1925 absolvoval a o rok později získal doktorát filozofie. Svou disertační prací O vědomí české šlechty pobělohorské si získal renomé jako historik. Rok učil na Slovensku, od září 1927 trvale působil v rodném městě jako profesor na gymnáziu. Záhy se stal jednatelem kuratoria a od roku 1934 správcem jindřichohradeckého muzea. Při jeho vedení položil důraz zejména na kulturně historický a regionální charakter muzea, čímž mu vtiskl podobu, kterou si udržuje do současnosti. V čele muzea stál až do října roku 1969 nejprve jako správce, od roku 1955 s titulem ředitel. Až do svého odchodu na zasloužený odpočinek v roce 1974 v něm působil jako vědecký pracovník.

Po celou dobu se intenzivně věnoval práci historické. Pro ediční řadu Publikace Městského (Okresního) muzea v Jindřichově Hradci připravil řadu textů, např. historické bibliografie města a okresu, Ant. Rezek ve svém rodišti J. Hradci, Ze zákulisí osudů J. Hradce v letech 1939-1942, Z mládí B. Smetany v J. Hradci a další. Jeho odborný zájem se soustředil na regionální dějiny v celé jejich šíři, obzvláště významné jsou jeho práce týkající se období 19. a první poloviny 20. století. Postihl v nich politický, kulturní, hospodářský i sociální vývoj města a regionu, pozornost věnoval významným regionálním osobnostem, školství, tělovýchově a sportu i národopisu. Jeho bibliografie čítá téměř tisíc studií, článků, pojednání a dalších příspěvků do odborného tisku i novin a časopisů. Byl redaktorem Teplého Dějin města Jindřichova Hradce, sestavil rejstříky k jednotlivým svazkům. Kromě pedagogické, historické a muzejní práce také spravoval městský archiv, vedl kroniku města a Sokola, aktivně se účastnil práce Městského osvětového sboru, byl dlouholetým předsedou spolku Přátelé starého Jindřichova Hradce, pracoval v redakci Ohlasu od Nežárky, zastával funkci konzervátora památkové péče. Angažoval se také politicky, nejprve ve straně národně demokratické, krátce v Národní jednotě a Národním souručenství a po válce ve straně socialistické.

Jindřichohradecko v něm mělo nadšeného a pilného propagátora regionu, jenž připravil desítky výstav a proslovil stovky přednášek. V květnu 1981 mu byla na průčelí muzea odhalena pamětní deska.

František Roubík (31. 7. 1890 – 5. 5. 1974) ARCHIVÁŘ I PEDAGOG

Narodil se v Jindřichově Hradci, matka Barbora mu i přes hmotnou nouzi umožnila studovat na jindřichohradeckém gymnáziu, které navštěvoval v letech 1903-1911. Patřil k nejlepším studentům, v posledním roce studia dokonce vydával ručně psaný časopis Echo od Nežárky, přivydělával si doučováním studentů a prací v zámeckém archivu, kde ho podporoval archivář František Teplý. Právě zde se rozvinul jeho zájem o historii, proto začal studovat na filozofické fakultě pražské univerzity historii a pomocné vědy historické. Jeho studium však přerušila vojenská služba a v letech 1917-1918 vyšetřovací vazba, když byl zatčen pro svůj styk s jihoslovanským vlastencem dr. Pivkem, švagrem své pozdější manželky Elišky Mužíkové, s níž se oženil v dubnu 1920.

Studia dokončil v roce 1919, v prosinci dosáhl titulu doktora filozofie, v letech 1919-1921 absolvoval Státní archivní školu a od roku 1920 působil v Archivu ministerstva vnitra v Praze. Ve vídeňských archivech pracoval na spisové rozluce s Rakouskem, přispěl ke zpracování významných archivních fondů, jejichž znalost se stala základem jeho odborné práce z oblasti historie, např. Český rok 1848, Vývoj správního rozdělení Čech v letech 1850-1868, Přehled českých dějin ad., historické geografie – Soupis map českých zemí, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách aj., vlastivědy – Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech, Příručka vlastivědné práce ad. Věnoval se i činnosti editorské a bibliografické, hodnotné jsou i jeho práce z historie Chodska, jižních Čech a rodného Jindřichohradecka, o němž napsal řadu článků do Ohlasu od Nežárky – Z historie roku 1848 na Hradecku, Čítárna časopisů v Jindřichově Hradci roku 1811 ad. V roce 1933 se stal členem Královské české společnosti nauk, o rok později se habilitoval jako docent na Karlově univerzitě, přednášel rovněž ve Státní archivní škole.

V období okupace působil v archivním referátu na ministerstvu školství a národní osvěty a zároveň byl pověřen vedením historického ústavu, od roku 1945 byl na ministerstvu přednostou odboru pro vědu. Zasloužil se o udržení českých vědeckých společností v době okupace a přispěl k rozvoji a organizaci vědecké práce po osvobození. Po únoru 1948 odešel z ministerstva a plně se věnoval funkci ředitele historického ústavu, od roku 1953 vedl sekci pro historickou geografii Historického ústavu akademie věd. V roce 1955 získal titul doktora věd, o pět let později odešel do důchodu, ale až do roku
1967 přednášel na pražské filozofické fakultě.