Aktuálně

Historikové města V. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Kniha Nezapomenutelné osobnosti v historii města Jindřichův Hradec vypráví o personách veřejného i neveřejného života, které svými rozhodnutími, činy a názory přivedly vědomě a třeba také nevědomky město nad Vajgarem k jeho současné podobě.

Čtenářům portálu Hradecžije budou v letošním roce, ve spolupráci s Informačním centrem Jindřichův Hradec, postupně představeny všechny kapitoly této knihy.

…pokračování z minulého týdne (Historikové města IV)

Jindřichův Hradec svou dlouhou historií a pestrým kulturním vývojem přitahoval zájemce o české dějiny již od dob baroka. Zajímali se o ně Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu, kteří působili či studovali na místním jezuitském gymnáziu, nebo František Palacký a Josef Pekař, kteří využívali ke své historické práci prameny z bohatého zámeckého archivu. Již od první poloviny 19. století také trvá zájem o dějiny Jindřichova Hradce, jimž desítky historiků věnovaly stovky publikací a článků. Zajímavá historie města, jež od středověku patřilo k nejvýznamnějším v Čechách, zámek s rodovými archivy pánů z Hradce, Slavatů a Černínů, školství postavené na tradici jezuitského gymnázia, i jindřichohradecké muzeum podněcovaly rozvoj historického bádání.

František Teplý (5. 2. 1867 – 11. 6. 1945) KNĚZ I ARCHIVÁŘ I HISTORIK

Narodil se v Marcovicích u Volyně, kde strávil i své dětství. Studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích a později v Klatovech, poté pokračoval studiem v bohosloveckém semináři v Českých Budějovicích. Po vysvěcení na kněze v roce 1891 působil na Šumavě a v jižních Čechách, především na Táborsku. Svůj bohatý a plodný život popsal v autobiografii Pouť mého života.

V září 1909 se stal archivářem jindřichohradeckého zámeckého archivu a krátce se zde setkal se svým předchůdcem archivářem Františkem Tischerem. Mohl tak navázat na jeho práci a nemalý odkaz
archivu i jindřichohradecké historii a vlastivědě v podobě odborných prací, publikovaných převážně časopisecky. František Teplý začal vzápětí po svém nástupu do archivu uveřejňovat příspěvky o historii města, první větší práce se objevily ve zdejším týdeníku Ohlas od Nežárky v roce 1913. Řada jeho prací zůstala v rukopisech až do dnešních dnů. Z těch rozsáhlejších to byla například Vodní kniha hradecká, Dějiny špitálů hradeckých, Dějiny panských dvorů na Hradecku nebo Urození měšťané jindřichohradečtí. Tato rukopisná díla jsou dodnes díky péči autora přístupná k veřejnému studiu. U některých si při uložení vymínil způsob zacházení, jako tomu bylo například u dvousvazkové Vodní knihy hradecké, čítající více než 1000 stránek. Rukopisně popsané strany jsou doplněny prázdnými určenými k doplňkům dalších autorů. Toto dokončené rukopisné dílo uložil autor do jindřichohradeckého zámeckého archivu a v jeho závěru si vymínil, že do jeho smrti se z díla nesmí nic vypisovat. Další Teplého díla vyšla tiskem, jako například tituly Češi a Němci na Hradecku, Dějiny rybníků na Hradecku, Domy města Jindřichova Hradce a další. Pod jeho vedením studovali v jindřichohradeckém zámeckém archivu František Roubík, Emanuel Janoušek, Josef Klik, Josef Pelikán, František Navrátil nebo Jan Muk. V Jindřichově Hradci byl členem kuratoria muzea a pracoval v řadě dalších organizací a spolků.

V roce 1923 odešel do penze a odstěhoval se do svého domku v Malenicích nad Volyňkou. Zde uzrála jeho představa o vydání dějin Jindřichova Hradce. Město za vydatné iniciativy Jana Muka tuto myšlenku podpořilo. Zásadní a rozsáhlé sedmisvazkové dílo o dějinách města Jindřichův Hradec vytiskla firma Alois Landfras syn na základě smlouvy s městem Jindřichův Hradec v letech 1927-1936. Toto dílo nebylo dodnes svým rozsahem překonáno, i když obsahuje řadu nepřesností. V září roku 1929 byl František Teplý jmenován čestným občanem města Jindřichova Hradce. Na jeho počest po něm byla pojmenována jedna z jindřichohradeckých ulic.

Jan Muk (6. 1. 1901 – 20. 5. 1980) PEDAGOG I MUZEJNÍK

Narodil se v Jindřichově Hradci, kde v roce 1920 maturoval na gymnáziu. Studoval dějepis a zeměpis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1925 absolvoval a o rok později získal doktorát filozofie. Svou disertační prací O vědomí české šlechty pobělohorské si získal renomé jako historik. Rok učil na Slovensku, od září 1927 trvale působil v rodném městě jako profesor na gymnáziu. Záhy se stal jednatelem kuratoria a od roku 1934 správcem jindřichohradeckého muzea. Při jeho vedení položil důraz zejména na kulturně historický a regionální charakter muzea, čímž mu vtiskl podobu, kterou si udržuje do současnosti. V čele muzea stál až do října roku 1969 nejprve jako správce, od roku 1955 s titulem ředitel. Až do svého odchodu na zasloužený odpočinek v roce 1974 v něm působil jako vědecký pracovník.

Po celou dobu se intenzivně věnoval práci historické. Pro ediční řadu Publikace Městského (Okresního) muzea v Jindřichově Hradci připravil řadu textů, např. historické bibliografie města a okresu, Ant. Rezek ve svém rodišti J. Hradci, Ze zákulisí osudů J. Hradce v letech 1939-1942, Z mládí B. Smetany v J. Hradci a další. Jeho odborný zájem se soustředil na regionální dějiny v celé jejich šíři, obzvláště významné jsou jeho práce týkající se období 19. a první poloviny 20. století. Postihl v nich politický, kulturní, hospodářský i sociální vývoj města a regionu, pozornost věnoval významným regionálním osobnostem, školství, tělovýchově a sportu i národopisu. Jeho bibliografie čítá téměř tisíc studií, článků, pojednání a dalších příspěvků do odborného tisku i novin a časopisů. Byl redaktorem Teplého Dějin města Jindřichova Hradce, sestavil rejstříky k jednotlivým svazkům. Kromě pedagogické, historické a muzejní práce také spravoval městský archiv, vedl kroniku města a Sokola, aktivně se účastnil práce Městského osvětového sboru, byl dlouholetým předsedou spolku Přátelé starého Jindřichova Hradce, pracoval v redakci Ohlasu od Nežárky, zastával funkci konzervátora památkové péče. Angažoval se také politicky, nejprve ve straně národně demokratické, krátce v Národní jednotě a Národním souručenství a po válce ve straně socialistické.

Jindřichohradecko v něm mělo nadšeného a pilného propagátora regionu, jenž připravil desítky výstav a proslovil stovky přednášek. V květnu 1981 mu byla na průčelí muzea odhalena pamětní deska.

František Roubík (31. 7. 1890 – 5. 5. 1974) ARCHIVÁŘ I PEDAGOG

Narodil se v Jindřichově Hradci, matka Barbora mu i přes hmotnou nouzi umožnila studovat na jindřichohradeckém gymnáziu, které navštěvoval v letech 1903-1911. Patřil k nejlepším studentům, v posledním roce studia dokonce vydával ručně psaný časopis Echo od Nežárky, přivydělával si doučováním studentů a prací v zámeckém archivu, kde ho podporoval archivář František Teplý. Právě zde se rozvinul jeho zájem o historii, proto začal studovat na filozofické fakultě pražské univerzity historii a pomocné vědy historické. Jeho studium však přerušila vojenská služba a v letech 1917-1918 vyšetřovací vazba, když byl zatčen pro svůj styk s jihoslovanským vlastencem dr. Pivkem, švagrem své pozdější manželky Elišky Mužíkové, s níž se oženil v dubnu 1920.

Studia dokončil v roce 1919, v prosinci dosáhl titulu doktora filozofie, v letech 1919-1921 absolvoval Státní archivní školu a od roku 1920 působil v Archivu ministerstva vnitra v Praze. Ve vídeňských archivech pracoval na spisové rozluce s Rakouskem, přispěl ke zpracování významných archivních fondů, jejichž znalost se stala základem jeho odborné práce z oblasti historie, např. Český rok 1848, Vývoj správního rozdělení Čech v letech 1850-1868, Přehled českých dějin ad., historické geografie – Soupis map českých zemí, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách aj., vlastivědy – Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech, Příručka vlastivědné práce ad. Věnoval se i činnosti editorské a bibliografické, hodnotné jsou i jeho práce z historie Chodska, jižních Čech a rodného Jindřichohradecka, o němž napsal řadu článků do Ohlasu od Nežárky – Z historie roku 1848 na Hradecku, Čítárna časopisů v Jindřichově Hradci roku 1811 ad. V roce 1933 se stal členem Královské české společnosti nauk, o rok později se habilitoval jako docent na Karlově univerzitě, přednášel rovněž ve Státní archivní škole.

V období okupace působil v archivním referátu na ministerstvu školství a národní osvěty a zároveň byl pověřen vedením historického ústavu, od roku 1945 byl na ministerstvu přednostou odboru pro vědu. Zasloužil se o udržení českých vědeckých společností v době okupace a přispěl k rozvoji a organizaci vědecké práce po osvobození. Po únoru 1948 odešel z ministerstva a plně se věnoval funkci ředitele historického ústavu, od roku 1953 vedl sekci pro historickou geografii Historického ústavu akademie věd. V roce 1955 získal titul doktora věd, o pět let později odešel do důchodu, ale až do roku
1967 přednášel na pražské filozofické fakultě.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

V nastavení souborů cookie na těchto webových stránkách je zvoleno „povolit soubory cookie“, abyste si mohli jejich prohlížení užít co nejlépe. Jestliže budete dále používat tyto webové stránky, aniž byste změnili nastavení souborů cookie, nebo kliknete na tlačítko „Přijmout“ níže, vyjádříte tak svůj souhlas s tímto nastavením.

Zavřít