Politici, úředníci a vojáci II. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Jindřichův Hradec se od středověku až do konce 17. století řadil k nejdůležitějším a největším sídlům v zemi. Majitelé panství, páni z Hradce a po nich zejména Vilém Slavata, patřili k politické i hospodářské elitě království a na panovnickém dvoře zastávali vesměs vrcholné, ba nejvyšší funkce. I když Černínové zaujímali rovněž vysoké postavení v politice země, nedosáhli již významu svých předchůdců a Jindřichův Hradec přestal být sídelním místem rodu. Teprve 19. století, nové konstituční uspořádání a ztráta výjimečné pozice šlechty umožnily širší zapojení obyvatel do politického života státu i regionu. I v místech, jako byl Jindřichův Hradec, vyrůstali politici, úředníci a vojáci, kteří se zapsali do regionální i české historie.

Antonín Rezek (13. 1. 1853 – 4. 2. 1909) HISTORIK I MINISTR I POSLANEC

Narodil se v Jindřichově Hradci v rodině známého hodináře Martina Rezka. Po ukončení hlavní školy se v roce 1863 stal studentem jindřichohradeckého gymnázia, po maturitě v roce 1872 odešel studovat na pražskou univerzitu. Na filozofické fakultě vedle studia historických disciplín navštěvoval i přednášky jazykovědné, literární, pedagogické, zeměpisné a další. Již jako student se v oboru historie věnoval i organizátorské a odborné práci, krátce byl jednatelem a starostou Historického klubu, v březnu 1875 se stal asistentem v archivu Muzea království Českého. Studium ukončil v následujícím roce, 11. listopadu 1876 byl promován doktorem filozofie, o rok později složil státní zkoušku, kterou získal učitelskou aprobací pro obor dějepis a zeměpis na středních školách. V roce 1878 začal učit na gymnáziu v Karlíně a v srpnu 1879 se oženil s dcerou Karla Jaromíra Erbena Bohuslavou.

V té době již přednášel rakouské dějiny na pražské univerzitě, na níž se stal v roce 1882 mimořádným a o šest let později řádným profesorem. Vedle pedagogické činnosti se věnoval vědecké práci, podílel se na vydávání historických pramenů, spoluzaložil Český časopis historický, psal historické články a studie i rozsáhlejší díla, zaměřená především na politické dějiny 16.-17. století. Několik prací věnoval i rodnému městu, psal např. o místním archivu či o studentských nadacích, editoval zápisy Viléma Slavaty.

V roce 1886 nastoupil dráhu politika, stal se vysokým úředníkem na ministerstvu vyučování, v roce 1900 byl jmenován ministrem v rakouské vládě Ernesta Körbera. V této funkci také v květnu 1903
navštívil Jindřichův Hradec, když se vrátil z léčebného pobytu v Lovrannu. Svůj ministerský úřad nezastával dlouho, zdravotní potíže mu nedovolovaly skutečně zodpovědně vykonávat svou funkci, proto raději požádal o propuštění a v červenci 1903 mu císař vyhověl. Po odchodu z postu ministra byl v lednu 1904 zvolen do zemského sněmu. Jeho zdravotní stav se ovšem nadále zhoršoval, proto o tři roky později na mandát rezignoval. Zemřel v Praze.

V roce 1932 byla jeho jménem nazvána jedna z jindřichohradeckých ulic, v květnu 1936 mu byla za účasti ministra Kamila Krofty na rodném domě v Klášterské ulici č. 78 odhalena pamětní deska.

Jan Slavík (13. 9. 1846 – 11. 10. 1910) ADVOKÁT I POSLANEC

Narodil se v Novém Etynku (od roku 1951 Nová Včelnice) v rodině řezníka a hostinského, jenž zastával rovněž funkci purkmistra. V roce 1848 se zapojil do revolučního hnutí a byl funkce zbaven, krátce nato přišel i o část majetku. Syn Jan, nejmladší z šesti dětí, po absolvování obecné školy odešel v roce 1857 do Jindřichova Hradce, kde navštěvoval hlavní školu a v letech 1859-1867 gymnázium. Po maturitě vystudoval právnickou fakultu pražské univerzity a v roce 1871 nastoupil jako auskulant u okresního soudu v Jindřichově Hradci. Záhy se zapojil do veřejného života města a stal se jedním ze zakladatelů a jednatelem zdejšího politického spolku. Pak krátce působil u soudu v Plzni, na sklonku roku 1873 byl promován doktorem práv a v červnu následujícího roku se oženil s Bertou Kubešovou, vnučkou zámožného jindřichohradeckého mydláře. Pak se vrátil do Jindřichova Hradce, kde získal místo advokátního koncipienta a v roce 1878 si otevřel vlastní advokátní kancelář.

V osmdesátých letech se Jan Slavík stal jednou z nejvýznamnějších osobností politického a veřejného života města. V listopadu 1885 se stal prvním starostou nově založené místní Tělocvičné jednoty Sokol, stanul i v čele Měšťanské besedy, aktivně působil v politickém spolku a měl rozhodující podíl na ustavení organizace národní strany svobodomyslné v Jindřichově Hradci. V září 1890 byl zvolen
do zemského sněmu a o rok později se stal poslancem říšské rady, kde v roce 1893 proslul jako předkladatel návrhu nového volebního zákona, jehož základem bylo zavedení všeobecného hlasovacího práva. Pro svůj zásadový postoj a odmítavé stanovisko ke kompromisní politice mladočechů se však dostal do sporu s vedením strany, který vyvrcholil jeho rezignací na mandát v říšské radě v roce 1898 a odmítnutím kandidatury při volbách do zemského sněmu o tři roky později.

Nadále se ovšem věnoval politice komunální, zasedal v jindřichohradeckém městském zastupitelstvu, od roku 1907 zastával funkci starosty okresního zastupitelstva, pracoval v okresní a místní školní
radě, byl ředitelem kanceláře spořitelny a členem mnoha místních spolků. Věnoval se i publikační činnosti, kromě příspěvků do novin a časopisů vydal několik studií z oboru práva a politiky, z nichž zajímavé svědectví o jeho politickém programu podává publikace Nová dráha české politiky, vydaná v roce 1899. Slavíkův dům se na konci 19. a počátku 20. století stal také pozoruhodným kulturním střediskem, které navštěvovala řada českých umělců.

Jindřich Vl. Houra (30. 9. 1838 – 14. 1. 1917) ÚŘEDNÍK I POSLANEC

Jindřich Vladimír Houra se narodil v Červené Řečici v rodině učitele. Po absolvování gymnázia v Pelhřimově vstoupil v roce 1856 do služeb městského úřadu v Jindřichově Hradci, kde se z pozice nižšího úředníka postupně vypracoval až na funkci městského tajemníka, kterou zastával od roku 1861. Nadále se vzdělával, zejména studoval slovanské jazyky a literatury, z nichž později překládal, a sám byl rovněž autorem několika literárních prací, které uveřejňoval v novinách a časopisech, samostatně vyšla u Landfrase jeho historická povídka Kališník a dcera purkmistrova.

Velmi výrazně se podílel na kulturním, politickém i hospodářském života města. Stál mezi zakladateli zpěváckých spolků Černín a Slávy dcera, hudebního spolku, okrašlovacího spolku Vesna, politického a hospodářského spolku i Jednoty záložné. Po svém návratu z Ruska, když se v roce 1867 zúčastnil zájezdu českých politiků a vlasteneckých učenců na národopisnou výstavu do Moskvy, založil v Jindřichově Hradci Ruský kroužek. Byl rovněž městským kronikářem, jednatelem Měšťanské besedy, funkcionářem Národní jednoty pošumavské, aktivně působil v hasičském sboru a dalších sdruženích.

V roce 1873 byl zvolen poslancem zemského sněmu, pro neshody v českém politickém táboře však rezignoval. Až po svém odchodu do penze na konci století město opět v letech 1901-1907 na sněmu zastupoval a snažil se prosadit dokonalejší zákony v oblasti obecní samosprávy. Své zkušenosti uplatnil i jako člen výboru Jednoty samosprávných a obecních úředníků v Království českém.

František Fáček (29. 1. 1826 – 20. 1. 1889) NOTÁŘ I POSLANEC

Narodil se v Počátkách v mlynářské rodině, po absolvování gymnázia ve Znojmě a Německém Brodě vystudoval práva v Praze a začal vykonávat soudní praxi. Působil jako adjunkt při soudech v Kolíně, Německém Brodě a v Tachově, počátkem šedesátých let se oženil s Josefou, dcerou mlynáře Etnera z Unčína. Ještě než v roce 1867 nastoupil místo tajemníka u pražského magistrátu, byl zvolen poslancem zemského sněmu, svůj mandát však, podobně jako další čeští poslanci, nevykonával. Přispíval také do časopisu Právník, jehož byl několik let redaktorem.

V listopadu 1872 přesídlil do Jindřichova Hradce, kde získal místo notáře. Záhy se také zapojil do veřejného a politického života města. V březnu 1873 byl zvolen do výboru místního politického spolku, později se stal jeho místopředsedou, převzal protektorství zpěváckého spolku Slávy dcera a postupně se zapojil do činnosti dalších spolků, např. Národní jednoty pošumavské, Matice školské ad. Od září 1877 byl členem okresního zastupitelstva, o čtyři roky později se stal jeho starostou. Opakovaně byl volen poslancem českého zemského sněmu, předložil např. návrh nového volebního zákona, tzv. Lex Fáček. Na konci roku 1879 byl poprvé zvolen do jindřichohradeckého městského zastupitelstva, jehož členem zůstal po další tři volební období. Ve druhé polovině osmdesátých let působil i v hospodářském životě města, když pracoval ve výboru Jindřichohradecké spořitelny nebo zasedal ve výboru hospodářské a průmyslové výstavy.