Spisovatelé a divadelníci II. (Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce)

Jindřichův Hradec byl již od konce 13. století důležitým centrem kultury. Zpočátku ji rozvíjela zdejší vrchnost na svém dvoře i podporou školství a mecenášstvím jednotlivých osobností. Byli to páni z Hradce, kteří do města povolali jezuity a založili slavné jezuitské gymnázium, které vychovalo řadu literátů a proslulo i divadelními představeními. Byli to Černínové, kteří realizovali úmysl založit ve městě tiskárnu, která kolem sebe a týdeníku Ohlas od Nežárky soustředila početnou skupinu spisovatelů. Historické jádro města, zámek a rybník Vajgar se staly inspirací známým básníkům i prozaikům.

František Pravda | 17. 4. 1817 – 8. 12. 1904 | SPISOVATEL, KNĚZ a VLASTENEC

Vlastním jménem Vojtěch Hlinka se narodil v nedalekém Nekrasíně, v letech 1830-1836 vystudoval jindřichohradecké gymnázium a odešel studovat filozofii do Prahy a do Vídně teologii. Právě tady začal studovat i češtinu. Po absolvování teologických studií se nově vysvěcený kněz na rok vrátil do rodného Nekrasína, aby vyčkal na uprázdněné místo kaplana v Jarošově nad Nežárkou. Odtud po roce odešel do Kvílic, kde se stýkal s básníkem kaplanem Boleslavem Jablonským, rodákem z Kardašovy Řečice, který působil v nedaleké Peruci. Po třech letech se vrátil do Prahy, kde působil v ústavu pro dospělé slepce. Odtud v roce 1847 odešel definitivně do Hrádku u Sušice jako vychovatel dětí barona Sturmfedera. Tato rodina mu z vděčnosti za péči o děti postavila domek, v němž prožil
celý svůj další život a kde zemřel.

František Pravda se po celý život věnoval literární činnosti. Obliba a popularita jeho povídek ze života venkovského lidu, povídek pro děti a divadelních her překročila hranice českého prostředí, řada povídek byla přeložena do němčiny, dánštiny, slovinštiny, slovenštiny.Uznání za své dílo dosáhl mezi dalšími spisovateli své doby, příznivce a obdivovatele měl především v řadách obyčejných lidí, kteří jeho povídky rádi četli. Občasné podceňování literární hodnoty jeho díla, především mezi literárními kritiky, převážil živý zájem čtenářů a také posluchačů jeho povídek. Bývá označován jako vychovatel lidu, učitel národa nebo buditel v dobovém smyslu slova.

Jeho první povídka se jmenovala Dvě svatby najednou a je s ní spojen i vznik autorova pseudonymu. Jeho dílo vyšlo v několika vydáních, též v Sebraných spisech u nakladatele Kobra a Sebraných povídkách u Pospíšila. K rodnému kraji si udržel dlouhodobý vztah, který promítal nejen do svých povídek, ale například do cenných vzpomínek na svá gymnazijní studia v Jindřichově Hradci v letech 1830-1836, které sepsal v roce 1887 v Hrádku u Sušice. Literární jednota v Jindřichově Hradci vydala k oslavě autorových sedmdesátin tuto část Pravdových vzpomínek knižně, nové vydání s úvodem Jana F. Hrušky vyšlo v roce 1924 v edici Raná setba. František Pravda zemřel v požehnaném věku 87 let v Hrádku u Sušice a je pohřben na hřbitově u kostela sv. Vavřince ve Zdouni.

Josef Procházka Devítský | 16. 2. 1811 – 18. 6. 1856 | MĚSTSKÝ LÉKAŘ, OBROZENEC a SPISOVATEL

Narodil se v Jindřichově Hradci v Devítském mlýně, za studií v Praze si přivydělával literární prací. Zde se seznámil s Josefem Kajetánem Tylem. V roce 1842 dokončil lékařská studia v Praze a usadil se v Jindřichově Hradci jako městský lékař. Zároveň se stal organizátorem vlasteneckého hnutí, v roce 1846 zde uspořádal první český ples, na němž zazněla i píseň Kde domov můj. Po roce 1850 nuceně utlumil vlastenecké aktivity a vyučoval jako suplent přírodopis na zdejším gymnáziu, kde již o dva roky dříve učil studenty zdarma češtinu. V Landfrasově tiskárně vydal učebnici Nerostopis pro gymnázia, sepsal učebnice jazyka a mluvnice pro Čechy a Němce, proti lidovému léčení bojoval ve spisku Malý a nejlacinější lékař v tobolce, který vyšel v několika vydáních. S podpisem Procházka Devítský nebo jen Devítský publikoval více než dvacet povídek. V padesátých letech také obnovil Procházka české divadlo ve městě. Zemřel v Jindřichově Hradci a je pochován na hřbitově u Nejsvětější Trojice.

Josef Kajetán Tyl | 4. 2. 1808 – 11. 7. 1856 | DRAMATIK, NOVINÁŘ a SPISOVATEL

Josef Kajetán Tyl byl zakladatelem moderního českého divadla, tvůrce národní hymny a významný prozaik. Za svých studií v Praze se s ním v okruhu českých vlastenců seznámil jindřichohradecký student Josef Procházka, který pro jeho Kajetánské divadlo později překládal divadelní hry a pracoval jako nápověda. Když Josef Kajetán Tyl v roce 1851 poprvé přijel do Jindřichova Hradce, přivítal jej
i s Tylovou divadelní společností právě přítel z dob pražských studií Josef Procházka Devítský. Tyl zde pobýval celkem třikrát, podruhé přijel na jaře 1852 a do třetice navštívil město na podzim roku 1855. Při jeho posledním pobytu se o nemocného Tyla staral opět místní lékař a spisovatel Josef Procházka Devítský. Tylovi byla v roce 1932 odhalena v Jindřichově Hradci pamětní deska.

Eduard Lederer | 15. 7. 1859 – 5. 6. 1944 | ADVOKÁT a SPISOVATEL

Narodil se v Chotovinách u Tábora v židovské rodině, v šesti letech byl poslán na vychování ke strýci do Karlína. Navštěvoval tam českou židovskou školu, pak piaristické gymnázium v Praze. V roce 1878 nastoupil na pražskou univerzitu, kde studoval filozofii a práva, studium pak uzavřel získáním titulu doktora práv. Začal se věnovat literatuře, první práce mu otiskl časopis Šotek pod pseudonymem Leda, který užíval i později. Od roku 1884 pracoval jako koncipient v Praze, v září 1890 si otevřel vlastní advokátní kancelář v Jindřichově Hradci. Dále pokračoval i ve své činnosti literární, jeho příspěvky vycházely v řadě novin a časopisů. V Jindřichově Hradci se záhy zapojil do veřejného a politického života. Byl přívržencem Masarykovy realistické strany a postupně se stal jednou z vůdčích osobností českožidovského hnutí. Na toto téma vydal na přelomu století samostatné publikace Českožidovská otázka a Žid v dnešní společnosti.

V Jindřichově Hradci, kde si v roce 1904 nechal postavit secesní vilu podle projektu architekta Otakara Novotného, byl ve volbách v prosinci 1906 jako jeden z představitelů místní opozice zvolen do městského zastupitelstva, ale jeho mandát byl zrušen. V roce 1911 ještě kandidoval v parlamentních volbách za realistickou stranu, stal se však terčem ostrých antisemitských výpadů ze strany českých politiků, zejména Karla Kramáře, o němž pak napsal a vydal politickou studii, a ve volbách neuspěl. Na počátku století se také zapojil do boje o práva Slováků, do něhož dokázal angažovat i slavného Bjorna Björnsona.

Maloměstské politické poměry satiricky ztvárnil ve veselohře z roku 1908 s titulem Obecní volby a pak je v roce 1914 ještě podrobil kritice ve spise Epištoly k Jindř.-Hradeckým. Po první světové válce
odešel z Jindřichova Hradce do Prahy, kde působil na ministerstvu školství, roku 1925 tam otevřel i advokátní kancelář. Styky s Jindřichovým Hradcem ale udržoval i nadále, pomáhal prosazovat jeho zájmy na ústředních úřadech, např. při plánování návštěvy T. G. Masaryka v Jindřichově Hradci v roce 1925, přednášel tu a sbírky jindřichohradeckého muzea obohatil o řadu exponátů. Byl rovněž plodný literárně, napsal řadu prozaických prací, např. V české garnizoně před válkou ad., dramat, např. Zrádce aj., i pojednání, jako byly Kapitoly o židovství a židovstvu z roku 1925 nebo parafráze ze Starého i Nového zákona. Zemřel v terezínském ghettu.