Výtvarníci a architekti V. | Nezapomenutelné osobnosti Jindřichova Hradce

Kniha Nezapomenutelné osobnosti v historii města Jindřichův Hradec vypráví o personách veřejného i neveřejného života, které svými rozhodnutími, činy a názory přivedly vědomě a třeba také nevědomky město nad Vajgarem k jeho současné podobě.

Čtenářům portálu Hradecžije budou v letošním roce, ve spolupráci s Informačním centrem Jindřichův Hradec, postupně představeny všechny kapitoly této knihy.

Umělecký odkaz architektů a výtvarníků dob minulých, jejichž život a tvorba jsou spjaty s Jindřichovým Hradcem, se dnes těší velkému zájmu kulturní veřejnosti i uznání odborníků. Již od vrcholného středověku vznikala ve městě architektonická a výtvarná díla trvalé hodnoty. Rozsáhlé komplexy jindřichohradeckého hradu, přestavěného v renesanční době na skvostné zámecké sídlo pánů z Hradce, či areálu kostela sv. Jana Křtitele a kláštera s jejich vzácnou výzdobou vzbuzují dodnes velký obdiv návštěvníků. Jindřichohradecká vrchnost a později i bohatí měšťané podporovali také výtvarné umění, jež se stalo součástí jejich reprezentace. Poslední dvě staletí pak přinesla do pokladnice kulturního dědictví regionu řadu hodnotných děl inspirovaných bohatou historií města a jeho architektonickými památkami, které sem přilákaly řadu výtvarných umělců.

Marie Teinitzerová | 3. 7. 1879 – 8. 11. 1960 | TEXTILNÍ VÝTVARNICE

Narodila se v Čížkově u Pelhřimova, od dětství však žila v Jindřichově Hradci, kde otec provozoval obchod. Po ukončení měšťanky soukromě studovala jazyky, ve Vídni navštěvovala malířskou školu profesora Adolfa Michaela Böhma. V roce 1902 se stala studentkou uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde se zaměřila na textilní tvorbu. Od roku 1906 studovala tkalcovskou školu v Berlíně, soukromou textilní školu v Kodani, zkušenosti sbírala ve Švédsku, Velké Británii a Francii. V roce 1908 se stala spoluzakladatelkou výtvarného sdružení Artěl a založila si vlastní dílny, s nimiž v roce 1910 přesídlila do Jindřichova Hradce. Kromě uměleckých tkanin se od začátku věnovala tvorbě moderního bytového textilu. Roku 1924 se provdala za filozofa Vladimíra Hoppeho, ale již v roce 1931 ovdověla.

Ve dvacátých letech přicházely první velké zakázky na tkaní tapiserií. Začala spolupracovat s Františkem Kyselou, podle jehož výtvarných návrhů vznikl cyklus Řemesla, za nějž získala Velkou cenu v Paříži v roce 1925. Později pracovala s řadou předních umělců, zejména s Cyrilem Boudou na tapiseriích Praga caput regni či Praga regina Muzicae. K významným pracím se řadí tapiserie Československý len podle návrhu Karla Putze pro světovou výstavu v New Yorku a Karolinský gobelín dle Vladimíra Sychry pro Karlovu univerzitu. Od roku 1951 sídlily textilní dílny, přičleněné k Textilní tvorbě, později Ústředí uměleckých řemesel, v upraveném objektu pod jindřichohradeckým zámkem.

Tina Pezellen | 9. 1. 1897 – 11. 8. 1979 | MALÍŘKA

Clementina Pezellen se narodila jako třetí ze čtyř dcer důstojníka armády v Kotoru v Dalmácii. Kolem roku 1900 se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde vlastnila hospodářský dvůr. V roce 1917 absolvovala lyceum v Českých Budějovicích, pak studovala na grafické škole ve Vídni a v Mnichově. Umělecká studia zakončila roku 1930 na Akademii výtvarných umění v Mnichově u Maxe Doernera. Mezitím se živila jako malířka reklam v Manheimu, v Liberci a Ústí nad Labem.

Ve dvacátých letech se řadila ke generaci tzv. expresivního realismu, tvořila obrazy a kresby ovlivněné Egonem Schielem a Oskarem Kokoschkou. V jejích dílech byl také přítomen sociální aspekt, přímá reakce na hospodářskou krizi. Malovala stylizované figury chudých lidí, matek s dětmi na ulici, věnovala se i sociální karikatuře a ilustrovala dětské knihy. Roku 1933 se účastnila výstavy Nová secese, po níž byli všichni vystavující nacistickými úřady zařazeni do kategorie „Zvrhlé umění“, což znamenalo vyřazení z kulturního života. Roku 1935 se provdala za uměleckého fotografa Siegberta Bauera, s nímž a jejich dvěma dětmi žila ve Výmaru. Rodinný život se odrazil i v tvorbě, kdy se převážně věnovala dětské tematice s výraznými sociálními aspekty. Po rozdělení Německa zůstala ve východním bloku, mezi léty 1957-1963 studijně cestovala po Evropě, navštívila jižní Francii a Bulharsko, kde malovala převážně krajiny a zátiší. V roce 1963 jí byla udělena cena za uměleckou tvorbu, krátce před smrtí měla retrospektivní výstavu ve Výmaru.

Jan Vítězslav Dušek | 8. 6. 1891 – 2. 3. 1966 | SOCHAŘ

Narodil se v Makově u Jistebnice, v letech 1905-1909 navštěvoval sochařsko-kamenickou odbornou školu v Hořicích v Podkrkonoší, v uměleckých studiích pokračoval na vídeňské Akademie der bildenden Künste. První světovou válku, během níž vytvořil řadu sochařských děl a reliéfů s vojenskou tematikou, prožil v řadách 75. pěšího pluku. V roce 1921 studoval na Académie de la Grande Chaumiere v Paříži a pak absolvoval řadu studijních cest a pracovních pobytů v jižní a západní Evropě.

Svůj sochařský ateliér si zřídil v Táboře, pro Jindřichův Hradec vytvořil několik děl, z nichž nejvýznamnějším je socha mistra Jana Husa z roku 1923, později náhrobek přítele malíře Jiřího Kauckého, portrétní reliéf na pamětní desce Antonína Rezka, pamětní plaketu s pohledem na Jindřichův Hradec, kterou město darovalo prezidentu Edvardu Benešovi při návštěvě v květnu 1937. Koncem dvacátých let stanul v čele veteránského spolku Pětasedmdesátníků v Táboře, předsedovi jindřichohradecké odbočky Aloisu Pravečkovi pak navrhl pomník s dirigentovou reliéfní podobiznou.

Rudolf Kabeš | 20. 8. 1885 – 23. 5. 1974 | SOCHAŘ

Narodil se v Deštné na Jindřichohradecku, vystudoval umělecko–průmyslovou školu v Praze. Během první světové války sloužil u jindřichohradeckého 75. pěšího pluku a přímo v Jindřichově Hradci se podílel na restaurátorských pracích při opravách kostela sv. Jana Křtitele. V areálu bývalého kláštera si v prostorách barokní kaple zřídil vlastní ateliér, v němž vznikaly návrhy a modely dalších památníků a sochařských děl. Přímo do kostela sv. Jana Křtitele umístil památník 75. pěšího pluku s křížem z kóty 363 u Cebrova, k němuž vytvořil sousoší, v sadech u Nežárky pak v červnu 1922 instaloval pomník padlým legionářům a o rok později pomník padlým vojínům a důstojníkům. V roce 1923 vytvořil pomník do Kardašovy Řečice, v srpnu 1927 též v rodném městě. Od druhé poloviny dvacátých let působil především na Táborsku, k největším realizacím patří pomníky Jana Husa v Ledči nad Sázavou, Antonína Švehly v Bednárci a pomníky obětem války v Humpolci, v Hronově a dalších místech.

Autoři textů: PhDr. Štěpánka Běhalová, Ph.D. a PaedDr. František Fürbach

Spoluautoři: Mgr. Vladislav Burian a MgA. Jakub Valášek

Vydavatel knihy je Město Jindřichův Hradec. Textové a fotografické podklady jsou ze sbírek Muzea Jindřichohradecka. Využít je lze na základě autorského zákona výhradně jen se souhlasem vlastníka.

Kniha je v prodeji v Informačním středisku v Panské ulici za 390 Kč.

Předchozí části: